Dovolené jsme s Martou roky trávívali třeba objevováním posvátných míst na Šumavě i jinde v naší vlasti s těmi nejbližšími, včetně našeho tehdejšího kamaráda Jána Zákopčaníka (zmínil se mi, že mu v dětství přezdívali Janko Hraško). Našli jsme i místa s mocnými průduchy vyzařování svatých zemských pokladů, často napojených na posvěcení shora, například Boží kámen či Krankoty u Javorníku (dnes už o tato poznávání neusiluji). Ján byl na to velmi citlivý. Nepatřili jsme ale mezi ony módní „esoterické“ turisty, kteří často mentálně drancují posvátná místa v domnění že jakési „vibrace“ či „energie“ (tyto materiální fyzikální pojmy mi nesedí) jim přinesou nějaký duchovní prospěch. Někdy tím tu posvátnost místa plundrují.
Volně si upravím myšlenku jedné románové postavy, která mne zaujala: Benátky, Paříž, Londýn… - to je všecko stejné. Ale v mém nitru, i když jsem doma, může být dění přepestré. - Tedy i dovolené doma jsou moc pěkné. Byly i ty se Zákopčaníkovými před lety v penzionu Lída v Tejmlově na Šumavě.
Ocitujme si krátkou pasáž z mé knihy Meditace do svatyně, do křesla i do deště aneb Vesele i vážně o zdraví duše (vydal roku 2009 Malvern):
Podraz na Jána Zákopčaníka
Blbnutí, to je moje. Mezi mé životní výdobytky patří, že umím foukáním mezi palci do spojených dlaní napodobovat sovu. Kdysi jsem v Jánských Lázních z okna lázeňského domu Réva, který je hned pod lesem, takto rozhoukával večer sovy v lese. Netušil jsem, že je jich tam tolik a jak ochotně reagují. Když jsme nedávno šli s Jánem Zákopčaníkem a jeho dětmi šumavským lesem na houby ve větších rozestupech, začal jsem toto své dosud utajené umění předvádět. Asi na sto metrů jsem mezi stromy spatřil nic netušícího Jána, jak se zdviženým prstem utišuje děti, aby je upozornil na vzácnou příležitost uslyšet sovu. Dokonce za dne. Ty ani nedutaly. Ale protože jsem někdy poťouchlík, změnil jsem po chvíli toto houkání v nápodobu táhlého vysokého houkání parní lokomotivy. Chudák Jano, jak teď vypadal před dětmi? Podtrhl jsem mu jeho otcovskou autoritu. Připomnělo mi to filmovou scénu, kdy Zdeněk Svěrák s podobně zdviženým prstem poučuje: Pozor, děti! Tak tohle je klekání. Jenže to byl pan Lorenc na vozíku. Provedl jsem to i jeho nejstarší dceři, krásné Anežce, která je mojí kmotřenkou. Vůbec mám vůči dětem mého přítele trochu nečisté svědomí. I k mladšímu Markovi. A k Jánovi? Cítí se pořád sám, pronásledovaný podrazy a nepřízní světa, až je to s podivem.
A proč vůči Markovi? Na společné dovolené před lety jsem dostal neodolatelnou chuť opéct si buřty. Protože Lída, skvělá kamarádka a majitelka stejnojmenného penzionu nebyla doma, aby mi dala ze dřevníku suché dříví, zatápěl jsem do mokrého. Nešlo to. Marek pobíhal okolo a neustále mne častoval poučeními typu: Vždyť vidíš, že to je mokré (ano, mluví spisovně), nebo – Vidíš že ti to nehoří, já jsem ti to říkal! To ti nechytne! Protože jsem od dětství alergický na podobnou apriorní skepsi, kterou mne otec-kantor neustále srážel, řekl jsem Markovi navztekaně: Nehoří to, protože tu tak blbě kecáš! Ten ztichnul, pozoroval mé pachtění mlčky a s účastí, a po chvilce řekl cosi, co mne hluboce zahanbilo: Ono to nehoří, protože jsem u toho blbě kecal, viď? To zcela přeladilo mou náladu. Setkání s chlapcem, který nezná ironii či nadsázku dospělých a vše bere ještě poctivě doslova, to bylo nevídané. Ta panenskost dětské duše! Ale jak teď z toho? Poprosil jsem ho nadějně, jestli by ještě nepřinesl suché noviny a ujistil ho, že teď to určitě chytne. Jeho tatínek Jáno, kterému jsem své selhání kajícně vyprávěl, zpracoval tuto epizodku do jedné naší společné knížečky, a uzavřel to: Oheň umí spálit leccos. I nyní, jakoby na usmířenou, bez váhání se rozhořel.
Krásný byl pro mne třeba křest Zákopčaníkových dětí ve vzácném kostelíku z dvanáctého století v šumavské Dobrši třiaosmdesátiletým knězem Víchem, který září jako sluníčko dobrotou a laskavostí a říká si Táta Martin. Malé Anežce jsem šel za kmotra, Marta byla kmotrou všech tří dětí. Možná na ně odkudsi i dnes dohlíží. Moc si s Anežkou rozumíme a krásně blbnem... A taky nás tehdy zaujala geomantická práce v Pogačnikově duchu ve skupině společně s Němci u pramene Labe nebo na Kněží hoře vedle Karlštejna, nabírající elementály duchovních hodnot hradu někdejšího královského zasvěcence-hermetika a dynamizující je k prosrdečnění severních Čech a krajiny kolem Labe až do moře.
Sdílet pracoviště bych s ním ovšem nechtěl. Vybavuji si z návštěv u něho, jak coby šéf “oddělení počasí” byl v televizi nespokojený se vším a s každým, například nechápavě až pohoršeně kroutil hlavou nad šatnou s desítkami kostýmů jeho obou prvních podřízených, Taťány Míkové a Aleny Zárybnické. Záviděl či spíš přál jsem mu, že si dokázal i v televizi prosadit své dlouhé vlasy, tehdy tuze pronásledované. Měl je několik let až do půl zad, i když před vysíláním si je sepnul do gumičky a strčil pod košili. A úžasné pro mne bylo, když v rozhovoru s Antonínem Přidalem řekl zcela klidně, že považuje reinkarnaci a karmu za samozřejmou. To bylo tehdy v televizi nevídaně odvážně. Ale – mohl si to dovolit. (Bývá někdy v těchto věcech osvobodivé kašlat na to, co řeknou lidi, ať ateisti nebo ti duchovní.)
Při první dávné návštěvě u nás doma jsme Jánovi s Martou poskytli naslouchání jeho polodennímu stěžování si na jeho údajné okolím pronásledované postavení a názory. Skoro v každém viděl už dopředu nějaký problém pro sebe. Jeho paranoidní konspirativní domněnky, že vše zde řídí mimozemšťané prostřednictvím zlých Američanů, chtějících nás do roka pohltit, nechám bez komentáře, i když jsem se s tím neztotožnil (ostatně, touto neokomunistickou fobií z Ameriky trpí i dnes mj. i někteří antroposofové). Škoda, že se Jáno považoval často mučednicky a sebelítostivě za oběť zla celého světa i televizního okolí a uzavíral se. Ani jeho rosikruciánské zaměření (Abd-ru-šinova odnož) mu asi moc nepomáhalo. Ale jistě to Slunce v duši, popřávané řadu let milionům diváků, s úklonou s pravicí na srdci, mu pomůže přeslunit lidské stíny. I v tom byl kus jeho duše. I Erazim Kohák kdysi v televizi řekl, jak vždy s posvátností čeká na "Zákopníčákovo" Slunce v duši (roztomile jej trochu přejmenoval).
Milá je i vzpomínka na naše společné besedy v Brně, kdy skvělá antroposofka Milada Škárová se v úvodu tak dala do opěvování nás dvou, že tím zabrala přes polovinu oznámeného času. My dva jsme ovšem přivítali, že jsme skoro "bez práce".
Zajímavý byl i příběh jejich manželství. Jitka ho znala z televizního počasí a napsala mu. On obratem odpověděl: Jste pro mne zajímavý člověk, prosím o setkání. Setkali se a za šest týdnů byla svatba. Nelitovali toho.
Ze zmíněné knihy:
Chceme-li si proslunit duši, otevírejme se cíleně kráse vtělených projevů boží tvorby v přírodě i v dílech Bohem posvěcených umělců. Čím svoji duši sytíme, tím se stáváme.
Kde jsou naše požitky, po kterých jsme se pachtili? A co zbylo z bolesti a malérů, kterými jsme prošli nebo se jich obávali? Kde to zůstalo? Podstatná je jen esence zkušenosti ke zkvalitnění života, k přiblížení se boží lásce a skrze ni k lásce ke světu.
Otázka nezodpovězená: Kdysi mi poskytl text, který považoval za svůj stěžejní, souhlasil jsem s ním. Byla to alegorie lodi lidstva, které po dlouhém bloudění směřuje do Božího přístavu. Zařadil jsem to do naší společné knížky Světliny (vydalo BB art), ale Jáno to chtěl vyndat, aby si to jako svůj nejlepší text zařadil do své chystané knížky. Patrně k tomu nedošlo. Škoda. Nevím zda se mi podaří to někde v útrobách počítače vypátrat.
Zajímavá byla i jeho odpověď na otázku, jak vidí další vývoj vztahu člověka k Zemi. Odpověděl, že v příštích desetiletích nám bude příroda dávat tolik "přes zadek", že budeme muset dostat víc rozumu. Kéž by.
Jeho vlastní bylinkový likér s názvem Slunce v duši se k jeho zklamání a rozhořčení nezačal sériově vyrábět (daroval mi flašku ze své domácí výroby, neřekl jsem mu, že mi ani trochu nechutná, ale kamarádka, jeho ctitelka, které jsem flašku pak daroval, si toho považovala.)
Rozloučení si JZ nepřál.
Z mé předmluvy k naší tehdejší společné knížce Světliny.
Kniha tato však nevznikala samozřejmě. Její příprava měla zajímavou až komickou historii: nejprve naznačil Ján Zákopčaník Karlu Funkovi o svých textech, které z něho Funk přes rok "sápal", cosi v tom smyslu, že vedle Funkových jsou prý „jako z mateřské školky“. Zdálo se, že z knihy nic nebude. Když pak po roce předčítal Funk své texty tehdejší své bratislavské kamarádce, přišly mu naopak jeho vlastní texty nějak těžkopádné, obzvláště vedle těch Zákopčaníkových – svěže vyprávěných. A nabyl dojmu, že co sám obšírně vysvětluje, postihne Rychlová jednou črtou, a Zákopčaník poetickým příměrem. Vzepřel se i on. A plachá Dana Rychlová, která byla nadšeným Funkem do tohoto trojlístku vtažena jako poslední, se vzpouzela s poukazem, jak by ona, neznámá, mohla být připojena k těmto dvěma „veličinám“.
Nic z toho nebude, řekli si opět svorně. Nebo se na takové úvahy vykašlat?, osmělili se a řekli si po dalším půlroce. A tak kniha přece vznikla. Je tomu už pár let, tito tři zemští poutníci spolu kousek popošli, a dnes již jdou zase s jinými poutníky, jak to tak bývá.
Podle Martina Heideggera, nazývaného "poslední západní metafyzik", v nás nalézání tichého středu naší osobnosti odhaluje jednotu nebe a země, Boží původ člověka. Ono centrum osobnosti nazývá filosof "Světliny". I když knížečka těchto tří autorů neinterpretuje Heideggerovu filosofii, ba ani žádnou jinou, vypůjčila si do názvu toto jeho překrásné slovíčko, aby úplně nezapadlo. Jeden z podtitulů - Meditace jako jarní tání duše spíš poukazuje na styl uvažování a podání, druhý - Tři duše v akordu je reminiscencí na někdejší Funkovu knihu - Tři duše naboso.
Některé drobnosti Jána Z. z naší společné knížky Světliny zde postupně uveřejním.
2024 ©