Když jsem před padesáti lety chodil do Unitarie na konzultace s Eduardem Tomášem, coby vlasatý chuligán jsem někdy provokoval babičky, vzdychající nad tím rozplývavým duchovnem (Sat-Čit-Ánanda), meditující, kritizující špatné počasí, drahotu, nevěrce, mládež a zlý svět celkově, oslovující se sestro a pomlouvající se mezi sebou. Měl jsem občas štiplavou poznámku a pak jsem zas dělal jakoby nic (mimochodem, od té doby mi nejde z pusy oslovení časté v duchovních kruzích - sestro, bratře). Moc se to podobá jednomu mému živému snu, kde jsem se cítil jako dvorní šašek na jakémsi středověkém hradu, který v tichosti pozoruje intriky a občas utrousí poznámku, za kterou ho někteří nenávidí či nesnášejí. Taky jsem byl nenápadný provokatér. No a jedna z těch starých unitářských uvzdychaných dam tehdá utrousila, že bych měl dostat náhubek. A je to tady, uplynulo padesát let a mám ho. Paní se toho nedožila, ale asi by jí kalilo radost to, že i ona by na mne huhňala přes lajntuch. - Méně kvůli tomu mluvíme a třeba tím zjistíme, kolik zbytečností prochází našimi ústy. A méně kritizujme, kdo má ránu, když ji máme všichni.
A doplnění Ludmily Z.:
Na mě ta "rána" působí opačně, líbí se mi ti lidé, každý má jinou roušku,... ušité bývají velmi nápadité a hezké. Krom toho - najednou si říkám, že snad přeci jen nejsme všichni tak bezohlední a sobečtí. Když vidím všude nás všechny onáhubkované, chci věřit, že tak vymódění nechodíme jen kvůli sobě, ale i kvůli druhým a cítím vděčnost i za tenhle stav nového vědomí. I když připouštím, že je u mnohých nastavený nedobrovolně, přesto si myslím, že povede i k hlubšímu zamyšlení a zavnímání určité pospolitosti, pozornosti, citlivosti vůči druhým.
A četla jsem: V benátských kanálech se díky karanténě naprosto vyčistila voda a byli zde spatřeni delfíni.
2024 ©