Celá tisíciletí nás dělí od dob, kdy většina lidstva rozuměla řeči stromů i vánků, hvězd i moří. Zevšedněl azur nebes, zrcadla potemněla, srdce zkameněla, z hvězd zbyla jen světélka pro oči. Posvátnost písem vyprchala, majáky zhasly. Nebe oněmělo, protože jsme pokorně tázavé pohledy zaměnili za chtivou dobyvačnost, tiché naslouchání za křik duše, šepot v chrámu za hluk reprodukční techniky a umění za agresivní, mrazivé nebo vulgární umělecké padělky. Bylo to zbytečné? Vymklo se snad Prozřetelnosti něco z ruky? Ne. Nabýváme tímto sestupem na dno propasti zemského bytí i nutné vnitřní svobody a možnosti a schopnosti bdělé volby dobra a zla a tím i zodpovědnosti. Dobro, ke kterému se propracováváme těžce a vědomě, má nekonečně vyšší hodnotu než ona prvotní liliová nevinnost dětských kojenců úsvitu lidstva, která nebyla ničím zasloužená. Proto ani pokusy o návraty do prvotních rájů či nebíček, do samadhického rozpuštění v nekonečném oceánu bytí nejsou účelné ani trvalé.
Odpusťme nejprve všem, poznávejme své viny, přijměme se i se svými poctivě rozpoznanými nedokonalostmi ba zlem, a pak se smíme i znovu nadějně nadechnout z plné kapacity své bdělé hrudi, abychom se opět učili plavat vodou i vzduchem, temnotami i světlem. Po průchodu sirnými dešti i dlouho neodvanutým smogem duše nás již nečekají ztracené ráje blaženého ale slaboučkého dětství lidstva, ty by nám dnes už nepomohly, ale takové, které si sami nalezneme a zasloužíme pod živou oblohou našeho i budoucích věků. Jsou pro nás plánem Prozřetelnosti připraveny. Vstoupíme? Či skromněji – uděláme první krůčky ke vstupu?
Při poctivém uvědomování si nutnosti tříbení svého lidství v prachu země, při vědomí si naší lidské nedostatečnosti i nebetyčných možností, seberme veškerou pokoru, narovnejme páteř a vzhlédněme do výšin, ze kterých nám mohou plynout plné hrsti milosti a poučení. Zprvu snad jen lehce zavnímáme roucho andělských bytostí, naplníme plíce jejich vůněmi, provětráme tíhu našich hlav jejich vánky, propláchneme řečiště naší vášnivé krve čirými horskými přítoky, necháme proznívat mnohdy křečovitě sevřená monstra našich eg hudbou skrytých pramenů, které se pro nás většinou již dávno odmlčely.
Poznávací branou k přibližování se vyšším pravdám je tichá a trvalá úcta. Bez vědomí posvátnosti se nám z vyšších pravd a světů nic neotevře. Chceme-li se jim přiblížit z téže nálady, jako když například studujeme návod k používání mobilu či automobilu, cestu poznávání si neotevřeme. Vězme, že vedení, posilování a pomoc při skutečném sebepoznávání bude pro nás tím zřetelnější, čím více budeme – bez fanatické chtivosti – toužit stávat se lepšími lidmi pro druhé. A o to ve veškerém vývoji nejvíce jde.
Co je to lepšími? V čem lepšími? Úhlů pohledu a možností vyjádření je tu bezpočet. Nakročíme proto do oblasti, která nás přiblíží k vědomí, že nejsme občany jen své vlasti, jen Evropy, ale i celé živoucí planety, ba kosmu, se kterým naše kosmické těleso, nazvané Zemí, souvisí jako jeho součást miliony duchových proudů. I když i zodiak je klima - makrokosmická aura pro Zemi, budeme se v této knize zabývat skrytými vlivy bližšími, které nám přinášejí roční doby a je ovládající čtyři kosmičtí Archandělé. Pokusíme se, aby se naše nitra naladila k alespoň prvním krůčkům k jejich reálnému vnímání.
/Náčrt předmluvy ke knize, která ještě není./
2024 ©