Dvanáctidenní rozestření nebeských závojů; Vánoce jsou reálnou kosmickou událostí; Zjasněné noci; Otevírání dveří grandióznímu makrokosmickému tajemství - až do 6. ledna

Navykli jsme si Vánoce redukovat na Štědrý den. Ten je pouze vigilií. Vánoce trvají od 25. prosince do svátků Tří králů - Epifanií. Jejich načasování nebylo nahodilé, ale vychází z kosmicko-zemských dějů. Jsou to „přebytečné“ dny roku, které zbývají mezi 12 lunacemi a trváním roku: 12 měsíčních cyklů, synodických měsíců, které trvají přibližně 29,5 dne, dá celkem 353 až 354 dnů. Do 365 zbývá 11 až 12 dnů. Těmi jsou Vánoce. Jsou to dny a noci otevřených nebes.

     Také jsme si navykli redukovat Vánoce na "bohatého ježíška". Někdy platí, že čím bohatší dárky, tím chudší nitra. Pro někoho jsou Vánoce spolehlivým konceptem vlastního sebedojímání, sklerotickou idylkou, pouze na opačné výchylce vůči celoročnímu stěžování si, co do citové plytkosti však obdobné.

     A naši předkové? Například zapalovali vánoční ohně jako symbol zrození tepla a světla, nebo věštili z těchto dvanácti dnů, jaký bude rok - co den, to měsíc, ale odvíjející se pozpátku. Hospodáři si zapisovali počasí každý den z těchto svatých dní, aby věděli, co je čeká, jaké bude počasí a jak to může mít vliv na úrodu. Jiní si psali do svých kronik, co ten den prožili, aby mohli předpovídat, co jim který měsíc přinese. I 12 svíček na vánočním  stromku poukazovalo na 12 oblastí makrokosmu, které se o Vánocích otevírají. Podle legend každý z těchto 12 dnů skrývá přání a události z každého měsíce příštího roku. Ježíš ale přináší jiné, grandiózní makrokosmické bohatství. Jak je to s tímto otevíráním makrokosmu pro Kristovo vánoční působení?

     Od počátku jara do konce zimy, tedy po dobu magického roku, můžeme vnímat, jak proměnlivě na nás aspekt Slunce působí během průchodu zvěrokruhem. Ten je makrokosmickým klimatem pro naše životy. Toto působení si můžeme během Vánoc uvědomit zrychleně, hlouběji, koncentrovaně. Jsou to dny a noci dvanáctera božských světů, které se klenou na nebesích a působí i do hloubi našich niter. Zatímco lidé mají možnost žít obsahem jediné z těchto oblastí, pod jejímž vlivem se narodili, vstřebal do sebe Ježíš jako jediná bytost Země plně všech 12 těchto spirituálních obsahů. Jeho Já je tedy produchovněné nejvyššími obsahy všech 12 sil zvěrokruhu. Jejich jednotlivými nositeli je i dvanáct apoštolů, kterými se Ježíš obklopil. Jako jediná na Zemi prožívala duše Ježíšova souhrn celého zvěrokruhu ve svém dvanácteronásobném Já. Každoročně po jeho zrození o Svaté noci, ne již v Nazaretě, ale v duchovní sféře Země a tedy i našem nitru, můžeme od 25. prosince spolu s ním procházet esencemi všech těchto oblastí. Jak? Hlubším pohroužením do odlišností nálad jednotlivých nocí a dnů. V noci z 25. na 26. prosince se nám otevírá silotvorné středisko oblasti Ryb, další noc Vodnář, další noc Kozoroh atd. až ke Skopci z 5. na 6. ledna. Právě toto je ona monumentální inspirace pro naše meditační prožívání Vánoc. Monumentální a zároveň prostá. Všimněme si, jak Raffael v Sixtinské madoně pojal v malém Ježíškovi onu Ježíšovu duši. Jakoby sem ona nebeská bytost právě lehoulince přiletěla. Nese v sobě božský život, stopy oněch dvanácti božských oblastí. K ní můžeme s láskou a nadějí vzhlížet, ztotožňovat se s ní část po části ve vědomí, že nám pomůže, dříve než nadejde konec zemského vývoje, vyvinout naše vyšší já. 

     Naladění vánočního duchovního obsahu se stává koncentrovaným obrazem těch sil, které z makrokosmu vytvářejí průběh roku. Rudolf Steiner nazývá tyto síly dvanácti posvátnými silami vesmíru, které jsou symbolicky vyjádřeny ve dvanácti znameních zvířetníku, nebo též dvanácti univerzálními silami vesmíru. V průběhu dvou týdnů po zimním slunovratu „vzpomíná“ duše Země nejsilněji na to, co prožila v průběhu léta ve vesmírných dálavách, ve světě planet, ale především ve světě stálic. Poté, co duše Země pobývá každoročně v letním výsunu ve světových dálavách –  v náručí duchovních hierarchií, poskytuje v průběhu třinácti svatých nocí (první je ta štedrovečerní - zrození Ježíše) svými vzpomínkami možnost vyšším hierarchiím, aby byly nadsmyslně v její sféře přítomny a působily tu.

     Podobně velké vesmírné brány se otvírají v této roční době v nebi. A když svítí duchovní Slunce v temnotě zimní noci, otvírá se člověku možnost, aby jedinečným způsobem hleděl do duchovního kosmu, na světovou činnost vyšších hierarchií, vedoucích naši Zemi a lidstvo. Každé Vánoce můžeme v tomto poctivém úsilí zaznamenat určitý pokrok.

     Zatímco v době vrcholného léta, v době nejvyššího účinku slunečních paprsků, lze dospět k duchovním světům bdělou extází, pak o Vánocích, tedy v období nejjemnějších slunečních paprsků a nejdelších nocí, lze odhalovat duchovní světy jen v nejintimnějším duševním životě. Spojení s obsahem duchovních světů je důvěrné, tiché, intimní, mohou nám přicházet nejhlubší inspirace. Je to období, kdy duše, omlazená nejčistšími obsahy zrodivšího se Dítka, sama se tedy nalézající v nejdětštějším, nejneposkvrněnějším stavu prožívání, není ještě ovlivněna pozemskými náladami.

     Pro ty, kteří nahlížejí za pozemský svět, je to čas, kdy Kristus se svými
zástupy přichází k Zemi blíž. I duše zrozující se Jany z Arku byla uchopena v této nejhlubší propasti duchovní intimity, kde Kristův podnět ještě není omezován pozemskými dojmy. Protože se narodila 6. ledna, oplodnila duchovně svůj pobyt v matčině lůně spirituálním obsahem Vánoc bezprostředně před svým narozením. Těsně před vstupem na fyzickou úroveň, před prvním vdechnutím, ke kterému došlo 6. ledna, prodělala Panna Orleánská Vánoce. Její bytost byla uchopena tam, kde se nacházejí nejjemnější, nejintimnější síly člověka. Z toho je patrné, jak nejhlubší síly, které z duchovních světů pronikají do našeho fyzického světa, působí, jak si hledají i ty nejtajuplnější cestičky.

     Tato doba je proto hluboce významná jak pro přírodu Země, tak pro člověka samého. Je to nejpříznivější doba pro pohroužení se do dvanácti velkých sil vesmíru, představovaných dvanácti znameními zvířetníku, a tím do nejsvětějších tajemství světa, z něhož Kristus sestoupil na Zem. Mnohá umělecká zpracování různých dob, obsahující číslo 12, poukazují na tyto skutečnosti, včetně různých podob pohádky O dvanácti měsíčkách.

     Při oněch svatých nocích je dobré vstávat tak, abychom zažili svítání, sledování nálad a barev, jak se den rodí. Tím se nám otevře v duši nová kvalita. V srdci člověka se má probudit poznání, že moudrost je něčím velikým, že lidé bez moudrosti žít nemohou, že bez ní nemohou pokračovat ve svém vývoji, že se moudrost musí stát jejich svatým vlastnictvím. Nad tím je však ještě něco většího: soucítění a láska, která člověku vůbec umožňuje dospět k jeho cíli na Zemi. 

     Postihneme-li vánoční dobu z pohledu dýchání Země, pak od tajemného času kolem svátku svatého Jana počíná nádech až k Vánocům, poté k létu výdech. Období vánočních nocí je ojedinělé tím, že je to doba zádrže zemského dechu, setrvání. Veškerá duchovnost se vzpíná až do výšin všech dvanácti oblastí zodiaku. Spirituální síly zvířetníku, jinak rozprostřené do dvanácti období celého roku, působí o 12 vánočnch dnech zrychleně, koncentrovaně. Tyto mohutné vlivy oplodňují svatyni našeho nitra a obohacují duchovní myšlenky, které jsme přijali od sklonku léta do Vánoc. Naše vánoční Dítko, naše vyšší Já je pak může uchovávat a od 6. ledna, počátku Epifanií s přibývajícím sluncem je můžeme vydechovat do okolních úrovní i do sfér duchovních. I ony totiž potřebují naše přispění ve své obětavé a neutuchající práci pro lidstvo.

     Můžeme tedy se Zemí spoluprožívat vdech od letního slunovratu po Vánoce, pak chviličku zádrže, kdy na nás každoročně působí mohutné přetvářející síly zodiaku, a od 6. ledna k letnímu slunovratu výdech těchto hodnot. Vdech zemského organismu tedy odpovídá sestupující polovině roku od vysokého léta podzimem k zimě, jeho výdech naproti tomu druhé polovině roku od zimy přes jaro k létu.

     Jak připomíná Jan Dostal, jsou proto Vánoce reálnou kosmickou událostí, ať o nich lidé něco vědí nebo ne. I kdyby nám to připadalo absurdně, jsou Vánoce každoročně vždy novým příchodem Krista do hlubin našeho hmotného světa. Jednou, jedinkrát v rytmu roku se na dvanáct dní otevírá brána nadsmyslové jsoucnosti a nebeské síly vtrhují mocným světelným proudem dolů do oblasti země. Spolu s nimi, jednou, jedinkrát za rok přichází Kristus až do bezprostřední blízkosti člověka. Na břehu nadsmyslna, na pomezí duševního a smyslového bytí, se zjevuje duševnímu zraku lidstva, jakoby v lehké jitřní mlze. Je jitro, začátek nového dne. Právě protože přichází Kristus, mohou se rozplynout stíny noci, může nastat den našich duší. Můžeme začít psát čistý, nový, dosud nepopsaný list života.

     Naše duše tedy stojí tváří v tvář Zmrtvýchvstalému. To je kosmická realita Vánoc. Stačí neklást vánočnímu zážitku překážky. Zapomenout na vlastní starosti a na zevní svět, zaposlouchat se do duše a otevřít se tomu, co k ní proudí z jejího spirituálního okolí. Zkusíme-li to, zjistíme, že nám bude, jako by k nám odevšad proudila láska. Ryzí láska! Ano, to je každoroční vánoční skutečnost, i když svět, plný hlomozu a křiku, nezaposlouchaný do nitra, neslyší jemný ševel lásky, doléhající k duši. Ale tento ševel je teprve začátek, první vzdálené tušení. Tato láska totiž odněkud vyvěrá, má někde původ, proudí k nám z určitého zdroje. Nevyzařuje z neurčita, ale z centra, z neviditelné, ale nadsmyslově přítomné bytosti, jejíž blízkost můžeme cítit, ale o níž tušíme, že je na nekonečně vyšší úrovni než my sami. Touto bytostí, která se pojednou octla v naší blízkosti, je Kristus. Stojí před námi, zosobnění milující dobrotivosti Boží. Není člověka, který by nemohl dospět k přesvědčení, že se o Vánocích setkal se Zmrtvýchvstalým.

     Konání i nálady uplynulého roku se dochvěly a my můžeme přehlížet jeho žeň. Snáze v tomto klidu rozeznáme povahu našeho jednání, hlásí se i potřeba nového duchovního bilancování. V této příhodné době, kdy i naši předkové v klidu příbytků prohlíželi své hospodářské náčiní a opravovali je, se zrodil i původní, čistý a opravdový smysl předsevzetí. Počátek mystického roku k tomu byl nejpříhodnější. Předsevzetí nebývala tak bujaře upovídaná, ale tím opravdovější. Vyvstávala z těchto zimních sněhově bílých sil jako skutečná, spontánní potřeba sebeobnovy a sebenápravy.

     Na přelomu roku je možné co nejplněji rozlišovat dvoje naladění: odumírání, odcházení starého, odpoutávání se od tíhy uplynulého roku, a svítání, oživování činných a tvořivých myšlenek. Tento postoj lze rozšiřovat i celkově: ukládat do pomyslného hrobu vše, co je v civilizaci odumírající, a směřovat ke světovému Novému roku, kterého se toužíme svou obrodnou prací účastnit.

     Dokážeme-li se trpělivě ztišit, pak nejprve lehce zavnímáme, později se přiblížíme a nakonec, snad po dlouhé řadě pokusů a nezdarů alespoň trošičku splyneme s naším niterným Dítkem. Nalezneme je, tiše žhnoucí, na dně naší pomyslné škvírky do nitra. Můžeme tomu ale napomáhat i něčím jiným. Uvědomíme-li si posvátnost přítomnosti děťátka v našich jesličkách, pak nelze jinak než snažit se vyčistit chlév našeho nitra. Zvolna, klidně a bez horečnatého sebeobviňování a sebezatracování si probíráme své nálady, pocity, činnosti, postoje, plány, ambice, záliby, činy... Nelze vše najednou, stačí vždy jen část. Při osvícení posvátným Nicnechtěním rozeznáme řadu našich „želízek v ohni“ jako zbytečnosti, plytkosti, okliky, nafouklé nic našich citů a myšlenek, libostí a strachů. Ono novorozeně v jesličkách našeho nitra nám náš chlév pomáhá čistit, když se k němu tiše přimkneme. Bez očekávání a spěchu. Snad se to nepodaří ihned a plně, ale vždy tento náš pravý Prazáklad je nám trvale k dispozici, či spíše my se musíme dát k dispozici jemu. Jen si toto subtilní a křehké novorozeně neponičme bezohledným uchopováním. Může zázračně působit jen v tichu svých niterných jesliček. Pokud se pokoušíme je vyndat a smýkat jím jen pro svou sobeckou potěchu či manipulaci, rozplyne se jako balónek z duhy, kterého se dotkly chtivé a drsné ruce. Ale i to se stává. Jinak to asi ani nejde. Nezbývá pak než přicházet znovu a znovu, potichoučku, bez spěchu k niterným jesličkám a opět poodhrnout jejich přejemnou záclonku. Někdy, ve chvílích Milosti, kdy už jsme snad vzdali naše úsilí, je poodhrnuta či spíše prozářena sama, za nás, světlem Jezulátka samého. To pak rozeznáme jako náš pravý boží základ. Je tam pořád, jen my s ním většinou nejsme ve svém vědomí.

     Vánoce jsou symetricky umístěny mezi čtyři týdny Adventu a pak následující čtyři týdny Epifanií. Ty jsou svou niternou náplní časovým „protipólem“ k Adventu: Advent - stmívání, šeření, ztišování. Epifanie - rozbřesk, sílení Slunce, Ducha. Světlo venku i světlo Kristovo v nás sílí. S duchovním impulsem Vánoc postupujeme Epifaniemi do dalšího roku zčištěni, posíleni, s novou odvahou a vírou ve vyšší pomoc, souběžně s přibývajícím svitem Slunce.
     A jiné vyjádření Vánoc? Nebeský jev, kdy Měsíc jako zrcadlo zachycuje světlo Slunce a vydává ho do zemské sféry, se v dějinách Země jednou jedinkrát zhmotnil. Sluneční život, který se projevuje svou Silou a Mocí jako mužský element, přechází do matky - Luny. Zde přijatý a umocněný silami hvězdného života mateřského, lunárního elementu, se v mateřském lůně rozvíjí. Pak vyjde jako nové tělo, které se stává nádobou pro bytost rodícího se čistého člověka. Je to proces, který se duchovně obnovuje a probíhá v době nejhlubší zimy jakožto mystický podklad Vánoc. Mariino čisté přijetí zárodku Ježíšova a jeho porození bylo zákonitě vřazeno a načasováno do doby těchto nebesko-zemských konstelací. V mystickém paprsku magického měsíčního svitu spočívá hvězdné Gabrielovo poselství, které nám osvěcuje výše popsaná mysteria.

     O prvních Vánocích skončilo mlčení nebes pro Zemi. Z nebes sem sestoupil jeden z bohů. Pohřížil se do oceánu běd zemského lidství. Rozestřel nebeské závoje, harmonie sfér sem již zaznívá. Uslyšíme ji? Zatím je většina lidstva hluchá. Od příchodu onoho milostiplného Vyslance nebes, nositele Loga, můžeme odleskem Jeho sil sami oslovovat Boha. Můžeme být Jeho částmi, Jeho hierarchiemi slyšeni a vyslyšeni. Zatímco Vánoce jsou svátkem zrození Ježíše z Nazaretu, jejich vyústění v Epifaniích je svátkem nadsmyslového zrození božství Kristova pro zemskou sféru při křtu v Jordánu. Země od onoho času přijala záři Slunce, Krista, i my se můžeme stávat Jeho paprskem a zářit světu. I naše duše se může stávat tónem, ohlasem, ozvěnou mohutného tvůrčího hlasu Loga, jím se učit tvořit a probouzet sebe a poté i další spící. Kristův impuls nám umožňuje nabývat lásku k vlastnímu osudu. 

    Připadá nám potřebné v tento čas dovolit si do svého srdce nechat vstoupit upřímně své skutečné pocity. To, co již ve svém životě resp. nitru nechceme, s láskou propustit. A to, co bychom si přáli dobrého, s velkou a upřímnou touhou do svého srdce vložit a hýčkat si. I takto by se dal vyjádřit smysl předsevzetí.
Jak to máte Vy?

To byla rozšířená kapitola z knihy "PUTOVÁNÍ MYSTICKÝM ROKEM aneb Skrytá řeč svátků" (nakl. MALVERN), jejíž obnovená prezentace pro veřejnost za účasti profesora Štěpána Raka a autora knihy je připravena na 5. února 2018 od 17 h v Malé galerii Sladovny na Velkém náměstí v Písku.