III/III Marta; Z mailů: Schoulení se k Matce boží; Tichá modlitba; Ne příval slzí z pláče, ale slza z hloubi duše; Cesta z karmy = cesta z vlastních nekalostí; Světová hrozba;

Napsal Karel Funk (») 6. 6., přečteno: 213×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

 

 Na rozdíl od některých českých duchovnistů různých směrů, neorientujících se inteligencí ani morálkou v běžném světě, Marta nevzhlížela obdivně k nynějšímu Rusku. Viděli jsme v něm už tehdy největší světovou hrozbu. A platí to i dnes. Jeho předpovídané budoucí poslání (pouze jako možnost) po několika staletích, spíš tisíciletích, nelze vztahovat na současnost. Nelze přehlížet agresivní imperiální cíle Putinovského Ruska. Putin tím sbírá svou patologicky velikášskou verbální svalovinou popularitu u chudých Rusů – když ne chleba, tak vodku a pýchu, chtivost dobývat, podrobovat si a vysávat znovu všechny okolní národy. Rusové nezvládli, že materiálně, vojensky i kulturně za Západem zaostávají, tedy nezbývá než zakomplexovaná nenávist a vývoz destrukce, sypání písku do ložisek. ČR je nyní pod velikým útokem a vlivem ruských dezinformačních serverů a našich politiků, kteří jsou kupování Ruskem pro jeho zájmy. To je mnohem nebezpečnější korupce, než nějaká zmanipulovaná zakázka. Rovněž ruská závist a nenávist k EU a dalším západním strukturám karmicky Rusku těžce přitěžují.

Marta: Zasáhnou-li někde Američani, přispějou k pořádku, napomohou svobodným volbám a klasickým institucím, a zase se stáhnou. Bylo to vidět na typickém příkladu Vietnamu: Jižní Vietnam ochránili proti Sovětům, byť za cenu těžkých bojů a ztrát, zavedli tam normální civizilovanu demokracii a svobodná země prosperovala i ekonomicky. Severní Vietnam zůstal napospas Sovětům a vypuknul tam tehdy hladomor (z hladu vybili i racky na pobřeží). Podobně Korea: jižní, kapitalistická, vzkvétá ve svobodě a prosperitě. V severní, komunistické, je hlad, špiclování, zavírání do koncentráků a psychiatrií, útlak žen (ani hygienické potřeby tam nemají) a trest smrti i za zasmání se politickému vtipu. Ostatně,  i po spoluosvobození Československa se pak Američané stáhli, zatímco pro Rusy jsme se stali dobytým územím k jejich okupačním zotročujícím záměrům.

Dále KF: Marty napřímenost ve věcech zemských mi byla oporou a vzorem. Například: Kdybych si byl chtěl budovat či udržovat jakousi pofiderní publicistickou popularitu (nikoho nepopudit), musel bych taktizovat, co a jak napíšu. Jak je to svobodný pocit, když se tím nezabývám, když si třeba do knihy o Slovanstvu můžu napsat (ač ztratím některé povrchní příznivce) o Putinově agresivním a okolní národy opět uchvacujícím a podrobujícím neoleninském a neostalinském Rusku, i o jeho mentálně a morálně retadrovaných příznivcích u nás. Jak úžasný pocit nejen vnější, ale hlavně niterné svobody to je. I v tom mi může být vzorem Václav Havel. Kdosi napsal, že "kdo se bojí udělat si nepřátele, nemá ani pravé přátele". Tím víc si vážím duší souznějících. Ono to pochopení západní demokracie a svobody a víry, byť je někdy jakkoli defomovaná, vyžaduje i odvahu a nádech, nejen tradiční českou připostrašenost. - S Martou, za komunistů šikanovanou, jsme si i v tom hluboce rozuměli. Jak jsem vděčný "osudu" (ten si ale volíme sami), že jsem na popud staršího kamaráda poslouchal od osmi let RFE, VofA a další "nepřátelské" stanice. Dodnes si pamatuju, na kterých vlnových rozsazích a v kolik hodin vysílal a jaké znělky měl Hlas Ameriky, Svobodná Evropa, Montreal, Radio Monte Carlo, Deutsche Welle či Londýn. Byl to vklad k jasné orientaci na celý život. A pro ostatní - vše se dá dohnat, je-li skutečná touha po pravdě.


Jistě i proto si Marta tak vážila vhledu Václava Havla. Schovala si dopis paní M. G. Ta nám napsala k televiznímu pořadu o pohřbu Václava Havla: Kníže mě upoutal okamžitě už pro to, že patrně jediný (či jeden z mála nejbližších) představoval živé srdce a duši. Ostatní v blízkosti, v černém, tvořili beztvarou hradbu kolem (vyjma paní Dagmar). Všimla jsem si právě té slzy, protože jsem před tím nevěřícně pozorovala, že by snad klimbal? To si může dovolit při jiných příležitostech, ba dává tím i cosi smysluplně najevo. Ale tady by mi to k němu nesedělo. Posléze klečel na kolenou, snad jediný. Měl položenou hlavu na sepjatých rukách, které spočívaly na desce lavice. Ostatní stáli, on klečel. I zde se choval podle sebe, ne podle davu. A ta slza - jediná. Ne příval slzí z pláče, ale slza z hloubi duše. Tolik ke knížeti.  Jinak mě upoutala sestra Boromejka, stejně jako Vás. Zaujala mě, když hovořila o smrti V. H. Kromě o jeho slábnoucím dechu také o výrazu v očích, který věděl, kam jde a že byl na to připravený. Jako by celý život věděl, kam vlastně jde. Vzpomínám na dávný článek z Goetheana - Havel jede na Lvu. Venku mu rozuměli lépe než tady. I jeden chytrolín a „vševěd“ v časopisu Phoenix, tvrdící nadřazeně, že všechno je jinak a jen on ví jak, dělal kdysi rádobyjasnovidné a částečně dehonestující závěry o Havlovi i Masarykovi. Bez pokory, bez viterného pochopení.
Státní pohřeb, až na projev knížete, působil strnule, jednotliví hosté jako by zkameněli v póze, která se od nich očekává. Kameraman pořadu o V. H. byl důvtipný - když se hovořilo, kterak se někteří hloupě povýšeně vysmívají jeho rčení o pravdě a lásce, vzala kamera záběr na nadutě zlé oči Klause. Bývá z nich čitelná až jakási nenávistná hrozba všem, kteří si troufnou mu odporovat. Porovnejme si jednoduchou věc: pohled jednoho presidenta hladí, druhého mrazí.
Kdy přijde někdo Havlova formátu? My se určitě nedočkáme. Momentální politická garnitura by si nenechala kázat, že každý politik by měl být nejen morální (morálku určují lidé) ale mravný, s pokorou před tím, co nás všechny přesahuje. Nebo lépe - kdy si někoho lid nalezne a zvolí? Tedy: lid = my. Podle Platóna je „cena za apatii vůči politice to, že vám vládnou zlí lidé.“ Nebo i jinak - kdy se najde někdo, kdo na sebe vezme úděl být permanentně štván a vláčen za něco ryzího a hodnotného? Myslím skutečně morální hrdina, ne ten, kdo krade v cizině pero nebo se opilecky potácí nad nejsvětějšími národními relikviemi.


* O páchání dobra ze svého ega a o pěstování a spalování nekalostíDvě odpovědi Marty pisatelce paní M. na mail:Přemýšlím trochu obecněji nad  tím, co se stane v případě, když někdo sice dobře vidí a rozezná chyby druhých, ovšem není na tuto svou schopnost ještě připraven. Možná se snadno na něj přilepí myšlenka, hlásat mravní obrodu společnosti nebo aspoň v tomhle duchu horečně informovat okolí, aby nepropáslo spásu. Takoví lidé se ve svém spasitelství vidí nepostradatelně, když ty zbloudilé chudáky berou pod svá domnělá křídla. Pouští se do jejich cíleného vyhledávání, zachraňují je a navracejí na správnou (tedy podle svého mínění) cestu. Když se dotyčný dopustí něčeho snad i dobrého, samolibě jásají, že je „pánbu vyslyšel“. Když se jim to nedaří a dotyční si vedou své, pohoršují se. Pěstují si své jakoby-samaritánství. Jenže jejich zběsilá pomoc ven se vrací zase zpátky dovnitř a působí v nich bouři, protože shledávají, že je neúčinná a nedosahuje nikam. Takovým emočním, z ega rozníceným zatažením se třeba i do správného odhalení nízkosti, ubohosti, a rozhořčeným prožíváním se v tom, se sami do toho zla emočně vnořují a tím s ním souvisí. Tedy jím svým účastenstvím jen míchají, ale ze světa ho neodvádí. Jako napravovatelé obecných zkažeností a nedobrot kráčí tito lidé ve stopách svých potřeb, tyje vedou. Touží po změnách k lepšímu zatím jen sami ze svého ega. Dobra se zmocnilo jejich nižší já, a to je počátek fanatismu. Kdyby tomu tak nebylo, myslím, že by víc viděli i řešili z většího odstupu a nenechali se tím takhle bezmocně vláčet nebo by se tak bezmocně vláčenými necítili. Cesta z toho? Mohou začít vážněji pomáhat, až přestanou vše to nedobré vztahovat k sobě, vyciťovat to jako své ublížení, a až změnu k dobrému, byť obecně vyznívající krásně, nebudou pasírovat jen přes svůj osobní zájem. Namísto toho je důležitá bolest nad vším tím nízkým, nad bídou světa, ale ta nesžíravá, nefanatická, nepohoršená…, a z ní se může rodit tichá modlitba. .oOo.Mám někdy trochu pocit, že se svými karmickými údery až nadbytečně rozštelováváte, že je sama pro sebe příliš komentujete. Pak i tělo je náchylnější k dramatickým poruchám či krizím. K zachycení tichého pocitu pomoci, bezpečí, láskyplnosti duchovního světa Vám možná ta častá emoční rozjitřenost někdy trochu překáží. Použiju možná přehnané slovo - Vaše niterná panika Vám možná právě způsobuje i ty hrozivé sny, o kterých píšete. Spalování nekalého se děje v sebepoznání a harmonii, někdy i v obtížích, ne v rozjitřenosti. Často stačí všechno tiše snášet při jasném uvědomění si, že to má v životě očistné místo či výchovný úkol, aniž bychom museli hned přesně zjišťovat, z jakého důvodu se tak děje. Pravé a plné poznání v dané chvíli je někdy jen možností a věcí zasvěcenců, my bychom se v některých situacích mohli jen dohadovat... Více či maličko se nám to může ujasnit až po odžití určitého času, který naší domněnce dá případně za pravdu či ji naopak vyvrátí. V krizích jsem nehloubala složitě a překomplikvaně, co se to se mnou děje. Jen jsem poprosila duchovní svět o radu či pomocVa schoulila se do náruče milované Matky boží. Moje cesta z nevědomosti a chyb není samozřejmě snadná, postupujeme hlavně utrpením. Za nacistů i za komunistů jsem byla několikrát ve velikém nebezpečí (hrozilo i totální nasazení), ale ve všech nesnázích jsem zachovala vnitřní klid a jistotu svaté Boží ochrany. Ve druhé polovině života se učím nořit do Ohně Lásky Matky vesmíru, do ozařování jejím duchovním úsměvem, vysílaným pro celé lidstvo.
Dodatek KF: Bylo i poučné pozorovat během posledních let reakce několika pečovatelek, které k paní Martě jednou či dvakrát do týdne na chvilku docházely: vůbec nezáleželo na tom, zda byly tzv. věřící, natož zda něco duchovního četly. Jedna ne zrovna vzdělaná si jen přisedla na lůžko, objala nabízenou náruč, řekla Vy jste moje sluníčko, u Vás mi nic nechybí, a bylo naplněno. Jiná na Martu neustále navalovala své jepičí problémy, pokroky potomstva či denní programy v domnění, že cosi světodějného uslyší, ale neuslyšela nic. K duši Marty nemělo co z toho dolehnout, a stejně - všechna nenápadná moudra ona návštěvnice přeslechla, nerozpoznala.Ale co k Martě mimo jiné doléhalo až do posledního období (tedy i po devadesátce), byla hudba. Poslouchali jsme skoro denně odpolední koncert na Vltavě (hudbu raději z rádia než z CD či LP, kdy víme, že s námi poslouchají totéž tisíce dalších a lze se s nimi v tu chvíli současně v představě sdílet), a ač již nechodila a byla na lůžku, tak pokud něco prožívala velice intenzivně, nemohla u toho ležet, posadila se a naslouchala s rovnou páteří a plně bdělým výrazem (od Beethovena či Mozarta, Mendelssohna-Bartholdyho, Wagnera či Mahlera přes Smetanu, Janáčka, Martinů, Chopina, Belliniho, Verdiho, Prokofjeva, Rimského-Korsakova až třeba po Beatles, ABBA, S+G či Ulrychovce).Marty přítelkyně L. doplnila: To je to pravé, když se duchovní věda i porozumění světu v laskavé duši tak usadí do esence, že takový člověk nemusí kdovíjak poučovat, citovat, ale řekne to úplně jednoduše.

Měla dar přirozeně navést svou duši i duše druhých správným směrem uvažování i cítění a ty ostatní směry v nás - rozbouřené, bujaré, ubrečené, zajíkavé... jako mávnutím proutku (elegantním mávnutím své ruky) utišit, umlčet jako neplodné, nedůležité, zavádějící, zdržující....To je to pravé, když se nauka či duchovní věda v laskavé duši tak usadí do esence, že takový člověk nemusí kdovíjak poučovat, citovat, ale řekne to úplně jednoduše. Marty zkratkovitá přímočarost a věcnost pramenící z jejího vyspělého ducha bez okolků do člověka vtišťovala Dobro, aniž by si o to řekl, či si to sám přál - prostě se to dělo. A když toto nezištné, milostiplné člověk na vlastní kůži zažije, už si sám nemůže namlouvat žádné obezličky a obelhávat se. Ta rovina v něm zůstává jako živá, ozdravná a laskavá korekce reakcí, činů, myšlenek... Svou opravdovost, která vycházela z jemně ženského, ale přitom nesentimentálního a nerozbředlého postoje, přitom Marta předávala nenásilně, volně... každý si s tím mohl naložit, jak uznal. Poznala ale hned, když je rozuměno a hovoří se od duše k duši (jak říkala) - to se pak hezky radovala, ale zase jen v děkování a pokoře. Jsou lidé vzácní, jdoucí na veřejnost, a jiní, kteří jen vyzařují.

TYTO TŘI DÍLY O BYTOSTI MARTY BYLY VOLNĚ ZPRACOVÁNY PODLE  JEDNÉ KAPITOLY Z PŘIPRAVOVANÉ KNIHY S UKÁZKMI TVORBY ASI TUCTU NAŠICH DUCHOVNÍCH AUTOREK

"Tvorba žen v české a slovenské mystice 20. a 21. století"

A JEŠTĚ Z DOSLOVU K TÉTO KNIZE:

 

Dosud se zabydlování na této planetě věnovala spíše mužská, marsická podoba tvořivosti. Země byla propastí, kotlem, klínem, dílnou, alchymickou tavírnou. Pro obydlování země a zabydlování se na ní, tedy pro involuční fázi lidstva, byla nutná mužská průbojnost. Ta přinesla i mnohé poklady umění a spirituality. Pro další etapu vývoje, evoluční fázi, období vracení se k vyšším hodnotám, avšak se zocelením a zkušenostmi bdělého Já, se Země může stávat přívětivějším obydlím duší s merkuriánským, osvětovým, jemným zaměřením, může se stávat oltářem, kde bohoslužbu slouží propracovaná ženská substance. Vzestupnou fázi lidského vývoje povede po dlouhé věky ženství.

Země bývala kdysi poseta svatyněmi a chrámy, v jejichž mysteriích pulzoval skutečný Duch. Dnes z nich máme památky pro turisty, v lepším případě je v nich slabý závan původních zasvěcení. Je to tak v pořádku? Možná ano. Lidstvo se muselo postupně oddělit od duchovní domoviny a vnořit se až na dno zemské propasti, aby prošlo zemskou nocí, nabralo nové zkušenosti, prošlo pády a vzestupy, hříchy a jejich následky. Tím nabývá zkušeností, sílí, zoceluje se, učí se samostatně rozeznávat dobré a zlé, hojivé a ničivé. Pak můžeme již sami ze svobodné vůle hledat cestu zpět a otevírat si ji sami svým probuzeným a zoceleným Já. K tomu slouží jak kultura, umění, denní zkušenosti, tak i náboženské svatyně a chrámy.

I ženy staví chrámy. Ty nejvýznamnější chrámy již nebudou budovány na zemi, ale v lidském nitru. To se svou boží jiskrou nosíme pořád s sebou. Lidstvo budoucnosti se bude postupně odpoutávat od jakýchkoliv zevních pomůcek a bude hledat vše v samostatném životním úsilí. Nebude chtít tu či onde uchopovat Boha, ale nechávat se uchopovat Bohem. Meditace a modlitba, třeba i ta v přírodě nebo nad knihou, není stahování Ducha do sebe, ale vstřebávání sebe do Ducha. A pak - po návratu od meditace, od duchovního studia či duchovního povznesení k naší - jak Pammrová říkala - hrncoslužbě či hadroslužbě, se s ženskou pomocí i naše niterná komůrka bude postupně proměňovat v chrám. I rány osudu brala Pammrová jako pobídku na stezce duchovního probuzení. Napsala: Neboť zříceninami prochází duše na cestách k vyššímu světlu, a bolest je výčitkou odloučeného...

Lidská duše se dnes již nemusí rozpouštět do nicoty, jak tomu bylo v dávném Orientě, ale nechávat se zhodnocovat duchem, vyššími a vyššími kvalitami. Pak postupuje tam, kam předpověděl Otokar Březina: Nekonečností čekají na nás jiná slavnější jara, věčností hřmící písně vysvobození.

 

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentování tohoto článku je vypnuto.