Nechybí vám už „obyčejné“ lehké čtení? Mně jo; Tedy - jednou i o něčem jiném než ruských zvěrstvech a českých kolaborantech; „O to cennější, oč je anděl výš než člověk, je účast lidská“

Napsal Karel Funk (») 24. 5., přečteno: 165×

Markétky Hejné vyprávění; Nebrat se tak třeskutě vážně; Se spisovatelkou (je toho ovšem víc než „jen“ spisovatelka) Markétou Hejnou jsme se po létech odmlky opět potkali a zastavili. I když – jen písemně (zatím), poté, co hezky zareagovala na mém facebooku. Nikdy jsme se ale nesetkali. Teď si hezky píšem a hledáme vhodnou kavárnu. Ty písecké znám, jsa povaleč kavárenský, ona zná ty jejich na Letné. Nic nelze uspěchat. Zatím si vyměňujeme svá díla. No, vlastně, já jí jsem zatím nic neposlal, od ní jsem dostal poštou balíček s asi třísetstránkovým románem z roku 2000 – Obejmout dub. Obdivuhodné dílo, nejen rozsahem.

Hned první ze dvou mott je aktuální: O to cennější totiž, oč je anděl výš než člověk, je účast lidská.

Namátkově jsem knížku otevřel a nedalo mi to: opíšu sem – s laskavým svolením autorky – části stran 92 a 93. Je to mile barvité vyprávění. Vyprávění s výjimečným viděním a popisem věcí obyčejných. Takto by se měla prožívat – vědomě, reflektovaně, naše „obyčejná“ denní realita. A třeba se nebrat třeskutě vážně. Průzračnost nitra se někdy pozná i podle psaní o „obyčejných“ věcech. Tedy:

Magdaléna zvedla sluchátko. „Prosím?“

Pak jsem viděl, jak ztuhla a vyhlížela chvíli jako něco nerostného, byla náhle průhledná málem. Tak nápadné to bylo, že i babička se zastavila vpůli pracovitého klopýtání ke dřezu jako ve hře na sochy.

Magdaléna vypadala jako schéma molekul v učebnici chemie… průhledné a cizí, přehledné a nesrozumitelné, jako rozpis ingrediencí na lékařském předpisu… tak výrazně neosobní, tak NULOVÁ.

Snad někdo zemřel? Vypukla válka?

A Magdaléna položila sluchátko. Její obličej se stal neuvěřitelným jevištěm: Od vytřeštěného úžasu přes otázku v zamračení, pak jako by dostala od stropu odpověď, víčka šla dolů, hluboce se nadýchla, spráskla ruce, ty poklesly na stůl a celé tělo padalo za nimi, zase ustrnutí. Slepý pohled na obě strany, opět nádech, opět pohled vzhůru, otřásla se, pootevřela ústa a konečně nás, celá zrudlá, zaznamenala, babičku a mě, nehybné. Potom – s křečí kolem úst – se zmenšila, něco takového jsem viděl poprvé v životě. Jako by všechny paprsky dosud mocně pulzující kolem vtáhla jedním rázem do sebe. Jako opak aktu stvoření.

Vrhla se do koupelny.

Začala divoce uklízet. Drhla linoleum v kuchyni jako plavčík pod knutou. Babička jen odstavovala židle a ustupovala Magdaléně z její cesty po kolenou. Když už neměla kam ustoupit, zmizela na záchodě. Já se skrčil do křesla.

Zrovna tak strašidelný byl teď skok do uklízení, rychlost, jíž se pohybovala, soustředěný výraz celého těla, které se vrcholně účelově řítilo za špínou a zdálo se v jeden ráz naplnit celou místnost… neudělala zbytečný pohyb. Nohy židlí otřeny jediným plynulým hmatem, kbelík jezdí po kuchyni a ani kapka nevyšplíchne, už je vylit do záchodu – babička z něj venku… Nanejvýš ekonomicky utřeny almárky, nádobí zmizelo jako když foukne,… a bytem voní – kadidlo.

.oOo.

Doplňující mail autorky: Namátkou jste vybral pasáž, která popisuje reakci
na vysoce vypjatou událost. Apokalyptické uklízení, aby se člověk
nezhroutil. Sebezáchova tryskovou prací. :D
Tu knihu jsem psala devět let. Je to jakási fuga, kde je každé slovo
platnou notou. Psala jsem ji tak dlouho hlavně proto, že jsem v podstatě
a od raného dětství člověk oddaný veršům a písni, takže jsem nebyla
schopna propustit jedinou větu, která by nesplňovala aspoň částečně
nároky, které máme na báseň. :)

Krátká reakce KF: Vida, taky hudba v psaní. Mne dlouho bavilo dávat psaní sonátovou formu. Je to blahodárně skrytě působící archetyp, zejména v symfoniích a sonátách (jen stručně – jsou zde základní části: Expozice, Provedení, Repríza). Udělal jsem tak kdysi v sonátové formě několik článků, ba i jednu knihu, tuším že Odívání Sluncem. (Zkusím tak možná udělat i povídání a autorské čtení, které mi zorganizoval Alfred Strejček v Resortu Šarlota na 4. 6.)

Pro práci na počítači jsem ovšem mentálně retardovaný. Když jsem viděl poprvé na mém fcb, který mi ochotně sám od sebe zřídil a doplňuje Petr Tomaides, jakýsi dotaz

Jste na chatu, měl jsem chuť odpovědět, že chatu nemám. Prý se to čte na četu.

Žádnou četu taky nemám.

Hlavně se nebrat třeskutě vážně. (Asi i problém některých duchovních skupin, které se pro samé studium a akce nezajímají o současné dění a cynicky setrvávají v morální netečnosti a obecných úvahách.)

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentování tohoto článku je vypnuto.