Jsou úmrtí, která nazýváme předčasnými, vždy opravdu předčasná? A v jakém smyslu? Vždy jen něco zmaří? Občas leckdo namítne, že Bůh je krutý, nechá-li někoho zemřít předčasně, snad i na vrcholu sil. A co když je to jinak? Sice to může být nastřádaná karma z povahových zplodin, do kterých jsme u druhých snad nenahlédli, nebo ochrana před dalším zlem, které by si člověk ještě zasel… Ale může to být i něco jiného: Podle zasvěcenců se dosud čisté, neporušené ideály duší těch, kteří odešli předčasně, tedy zvláště mladých. vlévají do společného - řekněme - rezervoáru mentálních a morálních sil Země a odtud inspirují současnou i další generace k duchovní čistotě, spravedlnosti, k pokroku, k obrozování. Pachatel, tak jako jiní vrazi a sebevrazi, obzvláště takto chladnokrevní, si samozřejmě přidělal obrovskou karmu, sotva lze dohlédnout, jak dlouho potrvá a co ho čeká. Bylo to jeho vědomé rozhodnutí, tedy karmicky tím hůře pro něho (platí to jak pro jednotlivce, tak pro vražedné násilí jednoho národa vůči druhému). Oběti však čeká něco pro ně v budoucnu cenného. Za takovéto oběti bychom se měli modlit, vysílat jim světlo ducha - ať už stavem své duše, nebo Otčenášem, který má vždy sílu. Jistě jsou někde slouženy i mše. Právě v době vánoční, velikonoční a kolem svátku Dušiček a Všech svatých jsou odtělení vnímavější i pro naši modlitbu. (Nezapomínejme, že Vánoce nejsou Štědrý den, to je jen předvečer - zasvěcování se Pánu, vigilie. Začínají 25. prosince a jejich mohutné duchovní proudy k nám plynou 12 dní a nocí, až do svátku Epifanií 6. ledna.)
Ozdravující je, zrcadlí-li se
v jednotlivé duši celé společenství
a žije-li ve společenství
síla jednotlivce.
V budoucích časech budou muset lidé žít
navzájem jeden pro druhého,
a ne jeden působit něco druhým.
Světového cíle bude dosaženo,
když každý spočine sám v sobě,
a každý druhému dá,
co si nikdo netroufá požadovat.
Rudolf Steiner
.oOo.
Z dalšího úhlu pohledu: Odchody nevinných obětí zločinů, které nastaly v mládí či středním věku, mohou dokonce příznivě působit na jejich příští inkarnaci, ba bývají proto i z dlouhodobějšího plánu někdy vyvolány. Když dejme tomu nastala v důsledku zločinu nebo nemoci smrt dříve, než by nastala jinak, tu člověk prochází branou smrti tak, že si zachová a s sebou odnese určité síly, které by byl využil, ale už nemohl. Tyto síly, které mu zůstanou jako jakési ušetřené, zbytkové síly, se přičlení v budoucnu k jeho volním a citovým silám, takže je posílí, umocní. Tedy - takový člověk je pak schopen to, co mu tyto nevyžité síly poskytnou, využít v přípravě na další vtělení. Vstoupí pak příště do pozemského života silnější, charakternější a mocnější, než kdyby nenalezl tak brzkou smrt. Ale to, že se to musí stát právě tak, má souvislosti v minulosti. Obdobně je tomu při předčasné smrti úrazem, ať už „nešťastnou náhodou“, nebo zločinem. Také zde zůstane takový zbytek sil. Co tím člověku přitéká, může v budoucnu použít ke svým morálním a intelektuálním silám, k činům a silám pokroku. Často právě velcí vynálezci, vědci, umělci, lékaři, i dobří kněží, dělníci, zemědělci, učitelé… jsou těmi, kteří v dřívějších inkarnacích zahynuli či trpěli při situacích, kterým říkáme neštěstí a tragédie.
Je vzácná i solidarita celého západního křesťanského světa. Tento zločin (podle některých článků inspirovaný podobným případem, tedy "příkladem" z Ruska) demokratický svět sjednocuje i k uvědomění si hodnot života a propojuje svět.
Podle tradičně prolhané ruské propagandy stojí za touto událostí Ukrajina. Je to zajímavý úkaz, kdy propaganda jednoho národa projikuje své zlo a viny do národa jiného. U Rusů je to v dějinách pravidlem.
Není jistě náhodné, že záměrem se zabiják pochlubil na ruské „socce“ Telegram
Víme, proč zapalujeme za mrtvé svíčky, nebo je to jen konvenčně přejatý zvyk, že "se to tak dělá"? Původní dávný význam byl překrásný: svíčka měla inspirovat jako - řečeno naší novou terminologií - meditační pomůcka k vysílání duši zemřelého světla poznání a tepla lásky.
A proč za oběti držíváme minutu ticha? Ano, ono "se to tak dělá". Někdy si navodíme truchlivé naladění, ovládneme mimiku tváře, čekáme až konečně ta minuta uplyne, nebo si myšlenkami všelijak těkáme. Jenže i to tcho by mělo nabýt určité hloubky a kvality, a protože je "za" někoho, tedy té duši vysílat v té minutě klidu a soustředění to nejlepší, co v sobě nalezneme.
Výše uvedenou zmínku o pudu sebezáchovy lze rozšířit, možná i pro někoho z nás nepříjemně, na to, že i zabíjené zvíře pro naši obživu mělo pud sebezáchovy a při zabíjení trpělo.
2024 ©