Období: červenec 2023

Začátkem roku jsem si na těchto stránkách linýroval či se holedbal, kolikero povídání bych rád tento rok stihnul. Bylo toho nějak hodně, ale tím lépe. I když setkání bylo letos několik (písecká Městská knihovna, pražská kavárna U Labutí, Příbram U Soudku...), zatím nejhezčí bylo pro mne nedávné setkání s eurytmistkami. Nejhezčí, protože nejsrdečnější. A kde jinde než U Zlatého býka v Písku – s milou a rychlou obsluhou hlavně paní Sandry, a pohárem Horká láska. Navázali jsme na nedávné povídání v Litoměřicích. Doba konání byla neplánovaně příhodná: přelom července a srpna je podle dávných tradic, pocházejících ještě od pohanského Lughnasadu, vhodná pro nové vztahy, pro odpuštění a radost. I když, samozřejmě, to vše lze i jindy, nyní je to však snazší. číst dál

Ze zpráv: „Oheň ničí krajinu v celém Středomoří, nejen v Řecku... V Itálii a Alžírsku už plameny zabily desítky lidí. Rozsáhlé požáry ničí i části Chorvatska a Portugalska.“ číst dál

Můj šéf z konce 70. let ing. J. B. byl komunista - né ten jen jako, ale přesvědčený (titul získal raz dva, říkali jsme takovým komouš ing. rychlokvaška). A tedy i oddaný sovětofil. Vysvětloval nám, že máme v socialismu tak vysoký blahobyt, protože jsme napojeni na sovětskou ekonomiku, která je zárukou stability a nemá žádné hospodářské krize, jako mají v kapitalismu, kde nezaměstnaní umírají pod mosty hlady. Tehdy byla mezi zasloužilými straníky zvláštní odměna: byli vybráni do tzv. vlaku družby. Ten spočíval v tom, že oni soudruzi pobývali dva či dokonce tři týdny ve vlaku, tam i jedli a ... číst dál

Alenka, recepční z penzionu na úpatí Hostýna. Jezdíval jsem tam v 90. letech, byla velmi příjemná a oblíbená. Tehdy, kolem čtyřicítky, měla zhoubný nález. S léčením začala pozdě, spoléhala podle jakéhosi senzibila na „intuici“, na "srdíčko" a na „zázrak“. Ba i se modlila, ale asi s tím šla na Pána nějak hrr či myslela, že to s ním nějak usmlouvá. I módním pozitivním myšlením podle Louisy Hay chtěla vše přejásat, jenže ani to nefungovalo. - Rakovina se rozlézá. Už neváží ani čtyřicet kilo, chce si povídat a asi očekává návod na zázrak a já už nevím, o čem povídat, když oba víme, kam to s ní spěje. Otevřenému rozhovoru se ale vyhýbá, tak se nevnucuji. Když konečně jasně pochopila, že chce žít a musí pro to i něco racionálního udělat, a vyhledala lékaře, bylo pozdě. Odcházela pomalu v žensky potupné situaci a v bolestech. Né že „to tak mělo být“, jak tvrdil jakýsi duchovnista. Svá rozhodnutí si děláme sami, svobodně, následky jsou zákonité. Vzpomněl jsem si na ten příběh při čtení o neuvěřitelně slovně zločinném veřejném působení Jaroslava Duška. Pokud u toho zneužívá duchovní pojmy, pak tím hůř. Je to ale zkouška pro ty, kdo snadno naletí na demagogii, byť by se hemžila duchovním, ba esoterickým výrazivem. Ocituji zde skvělý příspěvek ze Seznamu.cz. číst dál

Většinou už je nemám, asi si je tam taky koupím. I když vycházejí další. číst dál

Zachtělo se mi nedávno oběda na milém místě v Písku u řeky. Cestou jsem si vzpomněl na dávný oběd v Čimelicích Na Knížecí, kde mi pod nohama poskakoval žebravý vrabec. Viz článek Psí družení a vrabec žebravý Na Knížecí v Čimelicích; 1. 9. 2021. Dojel jsem si nyní do hospůdky U Kamenného mostu, to je tam co jsme za dne i za noci točili s Petrem Tomaidesem 2., 3. a 4. díl seriálu Cesta duše k harmonii ( https://www.youtube.com/watch?v=uA88iv7fFy0 ) číst dál

Když jsem v dětství o prázdninách sedával na povoze, taženém koňmi, po jízdě a pozoroval, jak se za námi pluhem oraná zem kypří a nové vrstvy se vystavují slunci, bylo to úlevné, ba až tvořivé. Možná v tom byl jakýsi skrytý životní archetyp. Takto jsem to samozřejmě ještě nazvat neuměl. A možná i ta takzvaná duchovní cesta by se dala označit jako naše zapřahání se do pluhu a orba. Martin Dohnal vyhledal a poskytl nyní toto: „Jakýsi kronikář Horosedel na Písecku – Matěj Hřídel – napsal v 80. letech historii zemědělské malovýroby na Písecku – má to tři díly a každý lze v Prácheňském muzeu koupit za deset korun – je to velmi pozoruhodné a cenné dílo. číst dál

Od pubertálního věku, kdy jsem začal číst časopis Melodie, jsem zatoužil psát hudební recenze. V duchu jsem se co do vkusu a náhledů ztotožňoval s články Jiřího Černého a Jaromíra Tůmy. Jenže byly dva důvody, proč jsem od toho upustil: Pochopil jsem, že tak dobrý, jako ti dva, schopní i velmi barvitých odboček a aktuálního sledování oblasti, nikdy nebudu (později k nim přistoupil i Jan Rejžek). A taky bych byl potřeboval zajistit příjem a zpracování západního tisku, hlavně Melody Makeru a New Musical Expressu. To v mých možnostech tehdy za socialismu nebylo. Napsal jsem v letech 1969 a 1970... číst dál

Vybavuje se mi, jak jsem byl v  mládí na pobytu k vyšetření na klinice profesora Hněvkovského na Karlově náměstí, naproti Faustovu domu, a od rána jsem cítil nějakou divnou náladu, něco osudového, co se mne ale nebude osobně týkat. Nebylo to ale tragické. Pak jsme z okna pozorovali množství sanitek, jedna za druhou, jak vozily zraněné do Všeobecné fakultní nemocnice. Už se vědělo, co se stalo, hlásilo to rádio. Zřítilo se poblíž, v Suchdole, letadlo. Cítil jsem i kolem sebe to sjednocení v soucítění - spolupacientů i zdravotníků. A ač jsem to ještě nevěděl, jistě v tom pocitu dramatu, ale n... číst dál

Zaslal Zdeněk Beil: "Často jsme svědky, že řada antropozofů nebo spíše příznivců antroposofie nechápe časovou osu dění ve světě a mylně popisují roli Slovanů v dnešní době. Já to vidím tak, že naopak dnešní slovanské národy procházejí obtížným vývojem, některé si svou karmu již odžívají, jiné padají do ještě většího vlivu Lucifera a Ahrimana, odžívání zla, které v současnosti páchají, je teprve čeká. Bez rozlišování této reality jsou pak snahy o vyhlašování slovanské úlohy bez ohledu na současné konání, medvědí službou pro zviditelnění antroposofického poznání mezi lidi. Toto počínání má kontraproduktivní důsledky, kdy lidé neznalí antroposofické vědy, ji pak povrchně považují za nevěrohodnou, utrženou od reality. Cituji: číst dál

https://medium.seznam.cz/clanek/yvette-zikmundova-jan-hus-obycejny-knez-ktery-nevedomky-zmenil-chod-ceskych-dejin-12354?utm_campaign=abtest226_mohlo_by_vas_zajimat_varAA&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=blogy.sznhp.box&dop_vert_ab=&dop_vert_id=&source=hp&seq_no=1 číst dál

: http://email-click.postbellum.cz/public/open/nlink/?u=69dd63f9-04e3-11e7-aa84-06d7625d9f3d&c=d326b695-543f-11e8-9c36-0202c4bdca1e&l=42ab1fec-1a6f-11ee-a9d7-9c69b462e2e4&sid=da6e55b0623f48d4a86656505104a28f> číst dál

Rusko sice vyhrožuje světu jadernou bombou, ale samo se takovou bombou zničilo – ne hmotně, ale kulturně, duchovně. Žije ve zpustošení, devastaci, rozvrácení všeho lidského, humánního, jako by ho zasáhla civilizační jaderná bomba. Není národem, který by byl něčím sjednocován, ale hordou, tlupou. Pak touží totéž přenést do světa. V historii ovšem nepoznalo a nevytvořilo nikdy nic skutečně civilizovaného. Vezměme nyní jednu jedinou „drobnost“ - jejich oslovování. Příznačné: Nejen vliv chybějícího H na ruskou mentalitu, jak jsme psali nedávno, ale chybí jim ještě něco dalšího: ono jednoduché, důstojné, rovnoprávné oslovení Pane/Paní. číst dál