Období: září 2019

Kamarád režisér Petr Tomaides to nazval nápaditě DEN NA KARLŠTEJNĚ. číst dál

Vybráno z dlouhé chvíle ve Velkých Losinách, kde nemám zrovna připojení a musím si stačit sám, ze starých poznámek na témata, která se nikam nehodí připojit, tedy opět pele mele. Je to jen takové nasazování brouků do hlavy, představujte si třeba sluníčka sedmitečná. Nebo i sluníčka ménětečná, ale nemělo by to skončit u sluníček netečných. číst dál

Nějak se na to zapomíná. číst dál

Ve slušné škole, kde se neznámkuje, má mít žák radost z toho, když jeho spolužák zvládne obtížnější část učiva; třeba mu s tím i pomůže. Ve státní škole dítě cítí, že když spolužák něco pokazí, nepochopí, nezvládne, že jeho vlastní výkon - třeba i prostřední - se tím dostává výše na žebříčku hodnocení, s vyhlídkou na lepší známku. A o ty známky jde, nikoli o radost z poznáni, z nových dovednosti. číst dál

Krásy, jež jsou pro většinu z nás zcela samozřejmé, zůstávají pro ty naše spoluobčany, kterým nemoc omezila možnost pohybovat se, téměř nebo zcela nedostupné  číst dál

"Boží láska mluví ke mně v ptácích a potocích, ale také zpoza hluku města mluví ke mně Bůh ve svých úsudcích, a všechny tyto věci jsou semena, která mi posílá jeho vůle. Jestliže tato semena zapustí kořeny v mé svobodě a jestliže jeho vůle poroste z mé svobody, stanu se láskou, kterou Bůh je, a má sklizeň bude jeho slávou a mou radostí. - Když budu s radostí souhlasit s jeho vůlí, když ji budu konat s veselostí, budu mít jeho lásku ve svém srdci, protože má vůle je teď stejně velká jako jeho láska a já se stávám tím, co je on, a on je láska. A když přijmu od něho všechny věci, přijmu do své duše jeho radost, ne proto, že věci jsou to, co jsou, ale proto, že Bůh je ten, který je, a jeho vůle chtěla ve všech věcech mou radost." (Thomas Merton) číst dál

Co přinesla nepředpojatá tvůrčí aplikace anthroposofické mediciny a dlouhodobé plodné kontakty manželů Zoubkových s panem Prokofjevem panu Zoubkovi? číst dál

Kolem roku 1990 přinesl i všeobecně zmaterializovaný tisk zajímavou zprávu. Kdesi nad Andami se plně obsazenému dopravnímu letadlu porouchaly navigační přístroje. Piloti nevěděli, kde jsou ani kterým směrem správně pokračovat, natož pak jak najít letiště. Mezi pasažéry se zvedla indiánská stařena, sice slepá, ale obdařená jinými schopnostmi včetně občasného jasnovidu. Nabídla pilotům, že je po zbytek cesty povede. A protože piloti netrpěli předsudky (asi neznali či nesdíleli názory různých Sisyfovců a podobných), svěřili se do péče nevidící stařeny. Vedla letadlo. Věděla, kudy a kam. Oni ne. Propletli se bezpečně mezi horami, přesně našli letiště, přistáli. Jinak by zahynulo přes sto lidí. Celé okolí včetně novinářů a připravených hasičů a zdravotníků na letišti vidělo, že člověk nevidomý může mít i něco jiného, co my nemáme, a že může i spolehlivě jednat. Zpráva o stařeně obletěla svět. Snad poprvé v jejím skoro stoletém životě se s ní vidící začali bavit jako s normálním člověkem. Musela ale mít něco navíc. „To jsou ty paradoxy“, řekneme s postavou Havlovy hry. Co musí nevidomý udělat, aby byl vzat na vědomí jako rovnocenný člověk? Zachránit letadlo? číst dál

Bylo to vzácné. Co? Návštěvy u Ratmíra Zoubka (byl MUDr., specialista na ORL, ale nechtěl být oslovován Pane doktore). Byl bratrem výtvarníka, statečného disidenta za komunistů, Olbrama Zoubka, který sejmul posmrtnou masku Palachovu. Jeho byt v tiché Višňové ulici v Ústí byl malý a skromný. Sledoval dění v současné anthroposofii, příliš nadšený z toho nebyl. Byl jedním z mála, propracovávajících tvořivě a spolehlivě  poznatky Rudolfa Steinera pro naši realitu. Krátce po Listopadu jsem nadšeně opsal jeho třicetistránkové tvůrčí pojednání o možnostech aplikace Steinerovy Sociální trojčlennosti v našem postkomunistickém světě. Zatím se to, až na malé výjimky,  moc nedaří, ale to není jeho vina. Spolu se svojí ženou, paní Věrou, obětavě a zdarma překládal mnohá díla pana Prokofjeva. Z odkazu jeho výstižných, někdy vtipných, jindy břitkých glos na různá témata, který na mou prosbu obětavě opsal pan Martin Dohnal. číst dál