Období: říjen 2015

Přibližně podle knihy Provázení. číst dál

Jestlipak jsme si ujasnili svůj pohled na naše spolu-lidi, kteří se ocitli v situaci, kdy je fyzické tělo z nějakého důvodu přestane poslouchat? Při kurzech pečování se nacvičují dovednosti zacházení s bezvládným fyzickým tělem - jeden pečující na druhém. Je to velmi poučné. Je dobré si uvědomit, že někdo z nás nemá moc rozumu, jiný nemá cit, jiný charakter, jiný se neovládá ve svých choutkách a vášních duše, no a někdo nemá ovladatelné fyzické tělo nebo mu nefungují uši nebo oči. Z dětských pobytů v Janských Lázních pamatuju, jak se tehdejší veřejnost dívala na lidi na vozíku - často jako na jakýsi jiný živočišný druh, se kterým by bylo asi podivné hovořit či se kamarádit. Někdejší známá se slepotou byla dokonce i ve zdravotnictví diskriminována například požadavkem lékaře a sestry, aby si s sebou vodila někoho, kdo by za ni jednal - ač měla vysokoškolské vzdělání, dokonce jedno i v USA, a učila na fakultě tělovýchovy. Měl jsem to štěstí, že jsem od čtrnácti let měl dva kamarády - bratry na vozíku. Kolik niterného bohatství by byli mohli předat okolí. Jeden psal hezké básně, druhý maloval, ale hlavně uměli naslouchat. Snad nejmenší pochopení pro ně měli jejich vlastní rodiče. To ostatně bývá často i u zdravých dětí. Skutečné soucítění znamená být s druhým. To je všechno. Neshlíží "ušlechtile" shora, nezamačkává slzičky, ale je spolupracovníkem-partnerem toho, komu chybí funkčnost fyzického těla či některého jeho orgánu. číst dál

Z hromady článků, od roku 1990 vystříhaných z Lidových novin, mi vypadnul následující. Je to jedna z posledních úvah Ivana Klímy. Při čtení takovýchto fejetonistů, a je jich u nás od Listopadu mnoho (Steigerwald, Urbánek, Rychlík, Zídek, Štindl, Lékó, Hríb, Ruml, Šusterová, oba Vaculíkové, Procházková, Kamberský...) si lze uvědomit i vysoký a vzácně objektivní stupeň národní sebereflexe. Na tomto poli nám může leckterý národ závidět. Je to tradice založená již Čapkem a Peroutkou. Je štastné pozorovat, že jejich úroveň v této oblasti nezaniká.   číst dál

Informace z internetu: Válečný konflikt z let 1950–1953. Dne 25. června 1950 překročila vojska severokorejské lidové armády 38. rovnoběžku (demarkační linii) s cílem sjednotit Koreu pod komunistickou vládou. Následně byly do Koreje povolány jednotky OSN, aby čelily invazi. Na severokorejské straně se do války později zapojila také Čína a SSSR. V průběhu války došlo několikrát ke změně situace. K příměří mezi OSN na jedné straně a KLDR s Čínou na druhé došlo 27. července 1953. číst dál

Milí přátelé, číst dál

Základ působení Andělů: Vlévají do lidí svobodu náboženského života číst dál

Milí přátelé, číst dál

Občas v tom lítáme mnozí, zejména zpočátku (někdo až do konce). Asi to pořád omílám dokolečka, už kdysi v článku Duchovno jako hobby, který vyšel před čtvrtstoletím v Gemmě. Asi mne to tak zaujímá i proto, že jsem se v tom kdysi taky docela "úspěšně" topil. Nebo že by i teď? V čem? Tentokrát to zas jinými slovy trefně vystihla paní M. G.: číst dál

Zasaďme si vstup komunistické ideologie a praxe do esoternějších souvislostí. Nejprve krátký výklad. Na lidstvo působí troje negativní vlivy: ahrimanské (satanské, hmotařské), luciferské (vášně, pýcha, sebezbožnění), a zejména v posledních staletích ještě soratické. Co to je? Každé těleso našeho slunečního systému má síly dobré i zlé. Ty působí na naše tři články: na tělo astrální (cítivé, pociťující) – zde jsou momentální nárazové vlny citových vznětů. Na tělo éterické (životní, povahové) – zde přecházejí nárazové vlny do trvalejšího otisku v podobě vlastností, temperamentů. A konečně na naše Já. To souvisí s rozvojem uvědomujícího se sebe-vědomí, zejména v posledních staletích. Dnešní lidstvo má či  mělo by mít plněji rozvinuté jástevní vědomí – zodpovědnost, sebepoznání, sebekontrolu, sebevládu. Co dnes vzchází z našeho Já je buď vědomé dobro, nebo vědomé, záměrné, inteligentní zlo (oproti dávným dobám, kdy zlo se vybíjelo jen citovými vzněty nebo ne dost uvědomovanými povahovými rysy). číst dál

Sdružení otevřených srdcí uspořádalo 30. 9. zajímavou besedu: Etika umírání - o životě, smrti a důstojném umírání. K besedě přijali pozvání zajímaví hosté - pan Julius Mlčoch - ředitel pohřebního ústavu , pan Tomáš Kotrlý - teolog a znalec pohřebního práva, paní Helena Zelenková s tématy klinické smrti a NDE, Jindra Wojtková, která  organizuje návštěvy školních děti v hospicu, a paní Alžběta Živá, která působí v organizaci Ke kořenům - alternativní pohřby. A moje maličkost coby čestný host. Akce měla záměr ukázat téma smrti ve světle etického, duchovního a filosofického významu a propojit jej s praktickými radami a zkušenostmi, pietními rituály, alternativními možnostmi v rámci legislativy ČR. Prakticky mohla pomoci všem, kteří se s těmito tématy setkávají a mají odvahu pomoci sobě i bližním, aby se smrt stala oslavou lásky a důstojnosti. Snažme se, aby se téma přijetí smrti stalo celospolečenským tématem. Vnímání smrtelnosti vede ke zlepšení kvality života a rozvoji etických hodnot. Je to návrat k citu, úctě a smyslu života. číst dál

Paní M. G. doplnila: číst dál

Zajeďte si po silnici č. 4 směrem z Prahy na Strakonice, a nad obcí Dubenec se pekelně, nebo raději rajsky (pokud možno) soustřeďte. Budete projíždět kolem hald z bývalé těžby zejména uranové rudy. Vysoce spirituální vliv uranu se prý sotva dá popsat našimi slovy. Znám ona místa s ostnatým drátem a strážnými budkami kolem Bytízu a Dubence z dětství, slýchal jsem od přímého účastníka i o konkrétních zvěrstvech, která se tam masově po řadu let odehrávala. Bylo to peklo na zemi i pod zemí, na šachtách. Myslívám na to při cestách z Písku do Prahy a těším se z toho, jak haldy zarůstají travou a břízkami. Naše paměť by ale zarůst neměla. číst dál

Když jsem psal tu knížku o smrti, posmrtnu, reinkarnaci, mohl jsem místo toho udělat jen seznam známých: číst dál

Spojení Německa ještě neskončilo. Postkomunističtí „Ost“ Němci se nám v lecčems podobají2. 10. 2015 číst dál