Období: leden 2019

https://christian-rosenkreutz.webnode.cz/templari/ číst dál

Můj přítel známý bylinkář Josef Zentrich (Pepíno) říkal, že ho může čert vzteky vzít, když vidí, jak lidi nakupují exotickou quaranu či podobné drahé úžasnosti, vychvalované reklamou, zatímco bez zájmu míjejí zrovna tak účinné pampelišky, kopřivy a podobně. Má pravdu. číst dál

Režie Honza Řehák číst dál

Čas od času koluje buď hrůzostrašná informace o konci světa, nebo naopak o jakémsi vývojovém skoku, pokud... - zde si autoři dosazují podle své mesianistické fantazie ledacos. Nedávno takoví nepřemýšliví paušální přeposílači kdečeho rozesílali, že jakési "Centrální kosmické Slunce" (trapně nesmyslný pojem sám o sobě) vyšle svůj mocný "puls" (opět - co to je?), a nastane prý číst dál

V duchovní vědě se připomíná, že člověk je trochu pod vlivem či inspirací elementálů toho, kdo první proslavil křestní jméno, tedy většinou světce či hrdiny, což bývá často totéž. Jistě že to neplatí vždy, ale měl by to být i cíl člověka se ke "svému" světci vztahovat, mít ho v jeho hlavním aspektu jako vzor či tradici vlastností (Maria, Josef, Petr, Pavel, Václav, Ludmila, Anna, Marta, Tereza, Alžběta, Jan, Martin, Karel, Vít, Jiří, Michal, Ondřej, František...). Ne všechna jména mají ale nějakého světce, zvláště ne ta přejatá (Šarlota, Alan, Boris, Aneta, Žaneta, Zina, Karina..). Napadlo mě taky: apoštol Jan byl Miláček Páně, mladý, jistě oddaný Pravdě a naplněný ideály. Stal se takovým archetypem. A známí další Janové?: Autor Janova evangelia ze 2. stol.,  Hus, Jana z Arku, Nepomucký, Palach, Zajíc, Patočka… číst dál

"Máme tendenci dívat se na vesnické obyvatelstvo starších věků jako na vesnické balíky, ale leccos v jejich folkloru prokoukne více než nepovedené dětské proniknutí do magie a nadsmyslových světů – vždy jsem přemýšlel, jaká to byla velká kosmická škola, když se někdo stal rolníkem a obdělával se zvířaty pole a les a louky někde v 19. století na českém a moravském venkově, je jedinečná šance poznat hmotu a všechny vesmírné proudy které jsou pro chov zvěře a pěstění plodin potřebné – vždyť co nahradí vůni mokvající jarní země..." číst dál

Malá před-úvaha: Kdo nehledá pravdu kolem sebe, pravdu v zemských věcech, nenajde ani pravdu duchovní. číst dál

První imaginace: Od půlnoci k jitru číst dál

Bylo to v březnu 1982, půlročního syna mi tehdy vyrvali z náručí. Příběh Drahomíry Šinoglovépříběhy 20. století  Drahomíra Šinoglová číst dál

Událo se na jaře loňského roku. Popsal jsem to tehdy takhle. Přítel režisér Petr Tomaides mne umluvil, že jsem byl jeho dceři za kmotra (vida, už moje čtvrté kmotrovství). Je to na Spořilově krásný moderní kostel z roku 1934, světlý, přívětivý. Nad oltářem je mohutný rovnoramenný kříž +. Bylo krásné, jak jsme se s Aničkou (je jí pár týdnů) seznámili. Velmi dlouho jsme se dívali do očí, jako by se na tu chvíli setkaly naše duše. Asi ne jako by, setkaly se. I Petr s paní se tomu divili, protože holčička je agilní a v šátku maminky na hrudi se furt zmítá či něco brouká. Najednou se znehybněla, tak jsme se takhle seznámili. Jako by to byl pohled celé její duše. Při křtu samotném (křtil sympatický františkánský mnich), kdy jsme jí dělali křížky na čelo atd., cosi silně proudilo, slavnostně, osudově až svatě. Hlavně při slovech, že věřím v Krista jako Spasitele. Až tak, že i rodiče, ač "neduchovní" si toho ovanutí všimli a promluvili o tom dřív než já. Nikdy jsem v kostele nic takového nezažil. Žádnou přípravu od nich kněz nechtěl, stačilo opravdově potvrdit, že uznávají Krista jako Spasitele. Nemyslím že by to bylo jen knězem či elementálem prostředí (ač obojí sympatické), ale hlavně duší Aničky samotné, která si to přitáhla. Ba i jim prominul, že nejsou sezdáni, což je prý podmínka křtu. číst dál

Spomínam si na prednášku Dr.Viktora Thiebena, ktorý poukazoval na vývoj európskej klasickej hudby v súvislosti s duchovným vývojom človeka. Tak ako hudba Johanna Sebastiana Bacha prichádza z vysokých duchovných sfér, tak hudba Ludwiga van Beethovena sa hlavne vo svojej Osudovej symfónii približuje k človeku. Napokon hudba Richarda Wagnera vyzdvihuje človeka zo zeme priamo nahor a stavia ho ako rovného Bohom. Tu prichádza vďaka hudbe niečo božského do človeka, robí z človeka Kráľa už vo svojej vnútornej premene. Tak putovanie Troch kráľov z východu za budhickou hviezdou, svietiacou nad tajuplným miestom ich privádza k Jezuliatku, čím je naznačené, kam majú východné náboženstvá vo svojom ďalšom vývoji smerovať a hľadať svoje pokračovanie a to v kresťanstve založenom na kráľovstve srdca - „príď kráľovstvo Tvoje“ - tu na zem – a tak môžeme byť kráľmi v ušľachtilosti a dôstojnosti svojho „Ja“, ktoré nám dáva Kristova bytosť a prináša individualitu do každého človeka skrz možnosť priameho zasvätenia. Táto cesta ku kráľovi prechádza skrz štyri živly /králi boli kedysi kňazmi i umelcami/ - tak ako to zobrazil Wolfgang Amadeus Mozart vo svojej opere Čarovná flauta, ukazujúc, že i žena môže byť zasvätenou. Prezradiac tieto tajomstvá sa možno i kvôli tomuto skracuje jeho život. Napriek tomu z jeho hudby dýcha chvíľa ako spomienka na čarovnú cestu a návštevu kráľa, ktorý priamo prišiel z východu a mohol uvidieť narodeného budúceho kráľa, ktorý však tvorí iné kráľovstvo a to kráľovstvo v našom srdci.  číst dál