Období: srpen 2024

Když k nám vtrhly v srpnu 68 ruské (a na pokyn Kremlu i další „spřátelené“) tanky k „bratrské pomoci“ na „záchranu socialismu“ před „americkými imperialisty“, ale rabující, znásilňující a střílející do našich lidí a památek, udělali jsme s janskolázeňskou spolupacientkou, rovněž asi dvacetiletou, Libuškou Davidovou „přivítání“: na dvě na délku sešitá prostěradla, která jsme ukradli v prádelně, jsme napsali velikými písmeny azbukou IDÍTĚ DOMOJ, a natáhli jsme to přes silnici mezi prvními patry protilehlých budov - pro případ, že tudy pojedou. Jistě, dnes to vidím jako naivní, ale v prvních dnech okupace se nevědělo, co bude dál, kolik jich tu je, a měli jsme potřebu alespoň něco udělat. Janskými Lázněmi pak projížděli jen polští vojáci. Po pár dnech to záhadně zmizelo. číst dál

Je právem připomínána písnička Petra Ulrycha Zachovejte klid, natočená a odvysílaná jen pár hodin po vtrhnutí sovětských a dalších „spřátelených“ vojsk na naše zemí 21. srpna 1968. Jsou záslužné i nynější připomínky poetického buřiče Karla Kryla. Připomeňme ale i další písně, možná zapomenuté: Petr Novák se svým čistým srdcem se smyslem pro spravedlnost nazpíval krátce po 21. srpnu písničku se slovy: Slyšte lidé, vyženeme skály z této země. Bylo nám jasné, koho tím myslí. Písnička byla odvysílána rozhlasem jen několikrát, pak už jsem ji neslyšel, ani po Listopadu. Možná se záznam nedochoval. Nevěděl by někdo o něm? Byl by to cenný dokument i pro další generace. číst dál

Osudový raneček s sebou číst dál

NAŠE TABU - JAK HO ZPRACOVAT; POSTOJE A NÁLADY ODCHÁZEJÍCÍCH; MUŽSTVÍ  A ŽENSTVÍ V REINKARNACÍCH; IQ A EMOCE; ZKUŠENOSTI Z KOMUNISMU; RODINNÁ A RODOVÁ KARMA; ÚLOHA ZLA; TŘI AUTOŘI; Přednášku dokonale opět zorganizoval - jako vždy - a moderoval dobře připravený - jako vždy - Daniel Drda. Profesionálně natočil - jako vždy - a zpracoval a zveřejnil režisér Petr Tomaides. Odpovědi pozornému publiku - jako vždy - ze sebe rozpačitě soukal - jako vždy - Karel Funk. číst dál

Postup k psaní tohoto článku je u mne jako většinou: při prvním nápadu to napsat si říkám, že je to napadnutí pitomost. Někdy u toho zůstanu a nenapíšu to, třeba to pitomost je, to možná nerozeznám. A někdy to sveřepě zkouším napsat. Hlodá to ve mně, tak si jdu aspoň napsat „na někdy“ pár klíčových slovíček. Ale tím už jsem sám sebe lapil. Ze slovíček větičky, z větiček článek. A zas mám přes noc „o zábavu postaráno“, než budu k ránu usínat. Vím, brát sebe ve všem vážně, může být na pováženou. I tak jdu honem napsat aspoň kousek, třeba ve tři ráno, než to zapomenu. A pak, když už jsem se lapil do toho tématu, píšu dál. Říkám si, to jsem se sebou zase dopad. Míchá se mi psaní a spaní. číst dál

1. Uplynulo třicet let od úmrtí Karla Kryla, za komunistů brzy zakázaného. Jak jsem se později dočetl, za přehrání či jen přechovávání jeho LP „Bratříčka“ padaly tehdy po roce 1970 tvrdé tresty, ba i dva lidi za to šli do vězení. V Janských Lázních jsem si v roce 1972 (to už politicky zase přituhovalo) vyjednal s kulturním referentem Kubšem použití kulturního sálu budovy Grand, udělal jsem si malé plakátky a přehrál jsem tam celé LP Kryla Bratříčku zavírej vrátka (včetně ironického vzkazu pro ruské okupanty – Spasíbo zachvátčiki, nikogdá nězabudněm). Protože doba už byla zas ošklivá a Kryl zakázaný, kamufloval jsem pořad titulkem o protest songu, tehdy byl u nás povolený a známý ten americký. Tedy jsem pro forma přehrál jednu protestní písničku americkou s folkařem Pete Seegerem a pak už český protikomunistický protestsong – Krylova Bratříčka. Sál byl plný. Časem mi bývalí spolupacienti řekli, že se tam pak divní pánové z černého auta, tedy estébáci, poptávali, kdo se tohoto „kontrarevolučního“ programu dopustil, ale nikdo nic nevěděl, spíš neřekl, a já už jsem byl z lázní doma. Zpětně vděčím těm, zejména spolupacientům, co mohli promluvit, ale mlčeli. Na nás, Čechy, někdy nadávám, ale tentokrát se projevili hezky: Nikdo nic nevěděl. číst dál

Současná oficiální věda, i přes své obrovské a nepopíratelné úspěchy, kterých všichni denně využíváme, zasluhující úctu, má však významný limit: nedosahuje za práh fyzické smrti. Ba někdy se ve svém zapouzdřeném mocenském impériu cítí tématy o pokračování života apriorně podrážděna. To je pochopitelné, protože pro dnes převládající materiální vědu posledních asi dvou staletí vždy platí, že co sama dosud nepochopila (nezměřila, nezvážila, nepojmenovala svým zakonzervovaným názvoslovím, neobsadila svými výzkumníky...), to neexistuje. Jako "zdůvodnění" jí pak mnohdy slouží různé materialistické pověry. Dalo by se to někdy nazvat i ateistickým fanatismem. Tak byla mnohdy právě etablovaná věda zdrojem tmářství, předsudků a podjatostí. Nebudeme hledat příklady, bylo by jich mnoho. Stačí si připomenout, jak po desetiletí poškozovala po porodu vztah matky a dítěte brutální izolací obou i likvidací možnosti kojení, kolik lidí by se bylo mohlo uzdravit včasným uznáním homeopatie nebo jak se v některých nemocnicích málo v praxi dbá na duši umírajících (situace se v poslední době lepší). Jak by pak někteří mohli připustit i další existenci duše, když se o ni nestarali dosud? Na tyto limity pyšné materiální vědy, spjaté a ochraňované obvykle státní mocí a tyjící z ní, se nelze vždy ohlížet. Brání-li se etablovaná věda nezaujatému zkoumání nějaké oblasti, či alespoň připuštění její existence, pak tím hůř pro vědu, nikoli pro onu oblast. číst dál

Nářky a pláč, nadávky na vládu, na systém, na liberální hodnoty, EU, NATO a Západ se v českém veřejném prostoru vyskytují opravdu hojně, od sociálních sítí až po Sněmovnu. Čeští ztracenci ve světě svobodných lidí mají však od včerejška důvod k oslavám. číst dál

Člověk se nemůže natrvalo uzavřít kosmickému proudění (i kdyby ho pyšně popíral). Zatím většinou nevíme, nepozorujeme, že v našich strukturách působí vše, co je činné v přírodním i kosmickém životě. Když tyto síly lépe poznáme, můžeme se s nimi postupně učit vědoměji spolupracovat a tak se bděle včleňovat do lůna kosmického zřízení. Tak jako se rozeznívá hudební nástroj pod rukama virtuóza, může se i naše bytost rozeznívat pod doteky neviditelných duchovních rukou. Hraním duchovních bytostí na strunách našich niter se nitra ladí, regenerují, osvěžují, obohacují, uzdravují. Pravda, někdy ono ladění bývá bolestné, záleží na míře naší životní rozladěnosti mnohým balastem. Tvoří se však i nové melodie, seznamujeme se s novými prožitky, odíváme své duše do nových rouch. Vězme však, že celá příroda je šatem Kristovým, který je současně Pánem všech elementů. Každý kámen, rostlina, strom, potok, oblak nese pečeť jeho doteku. Proto je dnes velká kniha přírody v nejhlubším smyslu knihou křesťanskou, která nám poukazuje nebo odhaluje neviditelnou přítomnost Kristovu. Ten je i těšitelem člověka ve všech strázních a v každé starosti, jako božský bratr, který nás doprovází na všech cestách našeho osudu. Jak osvobodivé je si to připomínat, počítat s tím vděčně. číst dál

Cynický, destrukční až smrtící vztah k Zemi a čtyřem živlům se může projevit různě. Vždy však souvisí s lidským sobectvím a hrabivostí. Dejme si několik konkrétních příkladů z různých oblastí. Po prvních objevech egyptských mumií se archeologové zprvu domnívali, že nálezy mumií jsou jen ojedinělé. To byla pravda jen pokud šlo o nálezy mumií faraonů. Brzy však byl nálezů mumií bezpočet, až se s trochou nadsázky tvrdilo, že kde se v Egyptě kopne, přijde se na mumii. To s pragmatičností a nápaditostí sobě vlastní využili Angličané. Objevili, že mumie jsou skvělé skvělé hnojivo a tak dostali nápad prohnojit si práškem z nich své louky, pole a pastviny. Miliony mumií byly proto nakládány na lodě a transportovány do Anglie. Nezdálo se jim ani podivné, že se mnoho těchto lodí s mumiemi potopilo. Aby se do kontejnerů vešlo mumií co nejvíce, dělníci po nich skákali a lámali je nebo je nástroji stloukali. Jejich rozdrcená hmota byla pak rozprašována po anglické půdě. číst dál

Jezdíval jsem v dětství s rodiči do pomezí Krkonoš a Jizerských hor do statku Na Kazdici (http://kazdice.cz/). Měli jsme tam svou levnou komůrku. Dole v dílně jsem se učil dělat se dřevem. To z toho ještě nebyl nynější velkohotel. Paní domácí Nesvadbová, říkali jsme jí Máti, byla z rodu dávných krkonošských moudrých písmáků. Znala mnohé místní pověsti. U některých i pamatovala, koho se týkaly. Poslouchal jsem, ani nedutal. Možná s ní i zanikly. Tak se mi otiskla do paměti. Ba mi i coby klukovi prozradila místa, kde poblíž rostou křemenáče. Rostly. A jaké. V jejich statku jsem - konečně bez rodičovského zahlcení a dohledu, sedával v podkroví na seně vedle malého okénka, a četl si tam tehdy zakázané rodokapsy, co jsem tam po někom našel. (Pamatuju, jak v jednom bylo, jak se Jack s nějakou kráskou vyspal – a máma mi to pohoršeně sebrala. Jenže já jsem ve svých desíti letech nechápal, co je na tom, když si dva vedle sebe ustelou a přespí.) Rodiče mi ty „roďáky“ brali z ruky, prý abych se nezkazil (to přišlo později). číst dál

"Byla silná a křehká zároveň." Medička padla v sanitce jen den před odjezdem z fronty  Martin Novák https://www.aktualne.cz/autori/martin-novak/l~i:author:23/>Den> chyběl dobrovolné medičce ukrajinského zdravotnického praporu Špitálníci k tomu, aby se na čas vrátila z frontové linie domů. Aby znovu viděla svého manžela a matku. číst dál

Vážený pane / vážená paní, číst dál

/DÁLE MÍSTY DOPLNĚNO/ Jak je krásné si uvědomovat či meditovat o tom, že jsme tu od věčnosti minulé do věčnosti budoucí. Každý jsme tu znovu a znovu v různých podobách svým věčným Já, jen se nám ta návaznost v paměti vždy zastře. Když se však chystáme tamodtud k další inkarnaci, spatřujeme ty minulé životy, ze kterých máme cosi hezkého prohloubit či těžkého a nedobrého vyrovnávat, a podle toho si volíme předsevzetí, která si sem pak přineseme jako tajemný a jemný hlas svědomí. A volíme si i ty, se kterými si máme co vyrovnat - hezky, anebo napravit. Někdy ovšem vršíme i ty zátěže. - Pohřeb? Zatímco nám lká umíráček, zemřelého možná vítá radostné zvonů vyzvánění. A skutečně - od svého někdejšího strachu ze smrti se dnes na tento přechod coby "vylétnutí motýla z kukly" docela těším. Ba i na očistec, konečně tam důkladně poznám, co jsem tady napáchal a nepřipustil si to, či zapomněl. Jsem osudu věčný za to seznámení se s tímto tématem. Ale zatím jsem rád tady, jsem spokojený i s tou tělesnou "kuklou" (ač poněkud haprující), a jsem tu rád skoro jen proto, že bych se s vámi, milí čtenáři, ještě chtěl podělit o nějaké knížky a články, a taky s vámi sem tam někdy někde osobně pobýt. číst dál

(kolem 40 řádek) Reminiscence na skvělou operu Soročinský jarmark ruského šlechtice-aristokrata 19. století - Modesta Petroviče Musorgského (škoda že se v jednačtyřiceti upil) na téma jedné Gogolovy povídky. Zajímavé, nádherné vyprávění, i Musorgského hudba – trochu již impresionistická, ale psychologicky věrohodná (podobně jako jeho Kartinky nebo strašidelná čarodějnická Noc na Lysé hoře. Jednoho tu napadá - jako by se v Rusku to magické čarodějnické řádění nějak usídlilo, jen nyní nabylo technické dokonalosti a širšího dosahu.) číst dál