Práce na svém vývoji

Jsou jarní a letní květy dílem jakési příjemné přírodní náhody? Sami mnozí tušíme, že ne. A co tedy? Pak je stvořila bytost tak krásná, jako jsou její květné projevy – skupinová duše každého rostlinného druhu. S jarem se probudila duchovní podstata Země. Láska a krása i čisté ideály se obnovily a rozprostřely po hmotném i nehmotném povrchu Země v nabídce lidstvu. Po jarním zkrášlení přírody, po otevření jarních květů se v člověku mají pod dotekem nebeského světla obnovit ideály a smysl pro krásu a dobro. V jarním vlahém obrodném vzduchu proudí univerzální obraz nebeských ideálů a nabízí inspiraci každé bytosti, která se snaží se mu otevřít. A v l létě: Nebeské ideály se stále více vtělují do zemských sil, padají k Zemi jako zlatý déšť. Plynou v letních mracích (jak rádi se na ně díváme), ozářeny kosmickou Inteligencí ochranných bytostí. Zmohutnělý jarní proud Rafaelův zažehne do léta celou přírodu plodivými silami. V plném létě ustává růst rostlin. Vývin jejich zelených částí je v letním útlumu zemské aktivity zastaven a na jejich koncích zahoří duchovní čin - zhmotnělý zázrak - posvátný oheň květu. Je snesen a utkán z mohutných a líbezných nebeských prostorů. číst dál

I v nynější situaci právního státu a převažující prosperity je pro někoho život skutečně obtížný (tak tomu bylo odjakživa a bude vždy), pro jiného jen vsugerovaně. Někteří rádi svalují své osobní nezdary na někoho dalšího – pro klamné ego je to pohodlnější. Ať už tak či onak, můžeme si zopakovat dřívější nabídku sebereflexí, nyní doplněnou. Přitom můžeme hledat i své (další) možnosti, jak pomáhat – podle okolností, činem nebo i jen myšlenkou či modlitbou trpícím anebo do vysílení pomáhajícím. Nebo podle situace - i projevenou solidaritou, radou, hmotnou podporou. Mysleme i v době nynějších ... číst dál

Z dalšího textu: "Když člověk po delší dobu vážně a silně medituje o "mytí nohou", pozná že láska není jen osobním pocitem, nýbrž že láska je novým světem. Pozná, že jednou ve vyšším světě bude láska tím, čím je dnes vzduch a světlo nás obklopující. Láska bude podstatou nového světa.“ číst dál

Alenka, recepční z penzionu na úpatí Hostýna. Jezdíval jsem tam v 90. letech, byla velmi příjemná a oblíbená. Tehdy, kolem čtyřicítky, měla zhoubný nález. S léčením začala pozdě, spoléhala podle jakéhosi senzibila na „intuici“, na "srdíčko" a na „zázrak“. Ba i se modlila, ale asi s tím šla na Pána nějak hrr či myslela, že to s ním nějak usmlouvá. I módním pozitivním myšlením podle Louisy Hay chtěla vše přejásat, jenže ani to nefungovalo. - Rakovina se rozlézá. Už neváží ani čtyřicet kilo, chce si povídat a asi očekává návod na zázrak a já už nevím, o čem povídat, když oba víme, kam to s ní spěje. Otevřenému rozhovoru se ale vyhýbá, tak se nevnucuji. Když konečně jasně pochopila, že chce žít a musí pro to i něco racionálního udělat, a vyhledala lékaře, bylo pozdě. Odcházela pomalu v žensky potupné situaci a v bolestech. Né že „to tak mělo být“, jak tvrdil jakýsi duchovnista. Svá rozhodnutí si děláme sami, svobodně, následky jsou zákonité. Vzpomněl jsem si na ten příběh při čtení o neuvěřitelně slovně zločinném veřejném působení Jaroslava Duška. Pokud u toho zneužívá duchovní pojmy, pak tím hůř. Je to ale zkouška pro ty, kdo snadno naletí na demagogii, byť by se hemžila duchovním, ba esoterickým výrazivem. Ocituji zde skvělý příspěvek ze Seznamu.cz. číst dál

Jakého násilí? Toho svého. Ač mi kdekdo doporučuje různá násilí jako chodit brzy spát, jíst racionálně, víc chodit ven, na procházky, na sluníčko, cvičit, správně dýchat a kdeco dalšího zdravého, činím radostné jiné násilí sám na sobě: místo toho všeho jen vysedávám doma u počítače. - Nemívám ani chuť se zúčastnit třeba srazu bývalé třídy, srazů lidí duchovních (mám své padesátileté zkušenosti), či nějaké skupinové poutě v režii nějakého organizátora. Bývalo pro mne vždy lepší jít i na pouť k posvátnému místu buď sám, nebo s někým nejbližším, nebo v malé skupince přátel, kterou nikdo paternalisticky nevede a nerežíruje. Tedy – pokud někdo nevystupuje jako původce pravdy, ale jen jako pouhý průvodce pravdou či pro někoho poprvé konanou cestou. Pravdou třeba i takovou, kterou ještě plně neobsáhl, ale pokorně ji uctívá. Mám na posvátných místech ale rád ticho, které dává vnitřní svobodu každému, aby si místo prožil podle svého. Anebo aby se soustředil a v duchu dělil s těmi, kdo tam nejsou. Není to nic těžkého, obyčejně si blízké s tímto svým obsahem nitra vedle sebe co nejživěji vybavíme. Číkoliv paternalistické projevy či poučování by mne tam rušily. Podobně jako profánní brebentění některých i na posvátném místě a po cestě tam i zpět. Třeba to někdo řečnící ale takzvaně „myslí dobře“. číst dál

Když mi bylo v roce 1994 navrženo, abych byl pro stanici Praha autorem nedělní polední úvahy s tehdy tradičním názvem, pocházejícím ještě od Ferdinanda Peroutky – Živá slova,  strnul jsem: věděl jsem hned, že této jedinečné příležitosti (nevěděl jsem že jich pak bude víc) využiju k tomu nejdůležitějšímu, k osvětlení zákona reinkarnace a karmy. Považte - v neděli v poledne, kdy to poslouchají ateisti, církevně věřící i běžní lidé bez duchovního zaměření, celkem prý tehdy poslouchalo Živá slova asi půl milionu lidí. Bude poprask, říkal jsem si. Mentálně jsem se nadechl, pomodlil a sestavil povídání bez použití slov karma a reinkarnace, někomu možná zbytečně znějících jen orientálně. Použil jsem příměr australského bumerangu, který se vrací k majiteli, jenž ho vyslal. Našel jsem si řadu stoupenců reinkarnace i v evropských dějinách, od Platona a Pythagora přes Kosmovu kroniku až po mnohé světce a mystiky a po například Voltaira, Rousseaua, Goetha, Steinera, Dobrovského, Březinu, Bílka, Purkyně, ba i Masaryka. Zdůraznil jsem i evropské kořeny tohoto učení, ba i poukazy v Bibli. A nastojte – pro mne zázrak: Odvysílaný pořad si vyžádal ještě dvě reprízy, přepis vyšel dvakrát v časopisu Čs. rozhlas, a v rádiu mi ukazovali plné šanony žádosti (počítače ještě nebyly rozšířené) o zaslání nakopírovaného textu. Zalahodilo mi, že to s tímto národem přeci jen není tak špatné, jak to někdy vypadá. Malé vysvětlení jsem měl i tím, že jsem se neprezentoval jako výhradní stoupenec nějakého -ismu nebo -ie, ale jako laik, který k tomu logicky dospěl a poté to našel potvrzené u známých osobností. číst dál

V dětství jsem poslouchával v rádiu pohádku Sůl nad zlato, četla ji skvěle Růžena Nasková. Jistě i tato pohádka Boženy Němcové patřila k oněm, jejichž základ se skrytou symbolikou vymýšleli dávní rozikruciáni. Jenže jsem název neposlouchal pořádně a myslel jsem, že to je Sůna Zlato. Tedy jsem čekal nějakého hrdinu Sůnu, kterému s láskou říkali Zlato. Nikdy tam ale žádný takový nevystupoval. Připadá mi dnes jakási podobnost: Jeden, co chce být tady králem, má zlato, ale lidem sype do očí sůl. Ale nějakou divnou, spíš tu silniční. - Karel Čapek o pravé soli napsal, že humor je sůl života a kdo je jím dobře prosolen, vydrží dlouho čerstvý. Svatá pravda. Prosolená duše je vždy mladá. Ani někteří tzv. duchovní lidé moc smyslu pro humor či pro uznání něčeho, co sami nevymysleli nebo nečetli, nemají, patrně aby dali okolí najevo, že to či ono nedosahuje jejich duchovních výšin. číst dál

Rusové jsou jako zombie, neznají a nechtějí znát pravdu... Napřed se ale podívejme na tu shodu: Putin svým obličejem bez emocí, bez mimiky, tedy ahrimansky zatvrdlým, připomíná voskovou figurínu. Má v Moskvě svého předchůdce: Lenin v mauzoleu je rovněž nějak navoskovaný. Oba mají na rukou krev bezpočtu nevinných lidí. Oba jsou nositeli smrti. Naimpregnovaný obličej mrtvého Lenina i (zatím) fyzicky živého Putina je nehybná maska. Lenin zemřel na mozkovou paralýzu následkem syfilisu. Trpěl paranoiou. I Putin je dnes zdravotně paralyzován nejen v pohybu údů, ale hlavně paranoidními a satanskými myšlenkami. A oba mají navázání na levé (protikřesťanské) křídlo tibetských guru a šamanů. Lenin nevědomě, inspirací k destrukci, vysílanou zejména prostřednictvím lámy Dordžijeva (dokonce podle poznatku p. Prokofjeva získal ke konci života i Leninův obličej asiatské rysy). Putin dnes využívá kontakty se šamany, ničí křesťanské chrámy a vůbec hodnotový a spirituální několikasetletý poklad Ukrajiny a chystá se jít dál. Lenin své ruské imperiální choutky vůči okolnímu světu nestačil dotáhnout. Dotahoval to Stalin a Brežněv, nyní se toho ujímá Putin, ba jeho cílem je celý západní, tedy náš svět. číst dál

* Když člověk od Boha tvář odvrací, v poměrech nejasných sám sebe ztrácí. číst dál

Před návštěvou, obzvláště takovou, které si vážíme, uklízíme v bytě vnější, viditelné věci. Božská návštěva však prohlédá i naše nitro, kde špínu a nepořádek neskryjeme. Do jakého okolí pak chceme Boha při modlitbě zvát? Často se divíme, že Bůh na naše volání nereaguje. Proč asi? Sami jsme Ho nevpustili. Zde bude, jako obyčejně, několik inspirací a námětů k samostatné práci. číst dál

1 Láska znamená, že naše štěstí je spjato se štěstím všech lidí. číst dál

Když jsem si ze svých několika prvních platů pořídil v roce 1976 socialistické motorové vozidlo značky Pionýr (obsah do 50 ccm, ohlušující kravál, maximální rychlost na plný plyn 50 - 55, při protivětru jen 40, při větru v zádech až 60,  z kopce až 70 km/h, ale těžko se ubržďoval), poznávali jsme s partnerkou krásy Šumavy. Najeli jsme na tom denně až 130 kilometrů (zadky nás pak z tvrdého sedadla bolely celou noc, podobně hučení v uších – helmy jsme tehdy ještě neměli). Na jedné nenápadné zasklené lidovecké nástěnce na okraji Prachatic jsme se dočetli cosi na onu dobu vzácného: Prachatický ... číst dál

Dávní zasvěcenci poukazovali ke vznešené bytosti, jež stojí před tváří Slunce, k archandělu Michaelovi. Michael značí Bohu podobný, Ten kdo je jako Bůh. Říká se, že kdo má v sobě oheň touhy, kdo nastoupil do proudů duchovních snah, ten pracuje na své duchovní jiskře, svém vyšším Já. To je pak zjasňováno a napájeno z duchovních světů. Zde pramení označení archanděla Michaela jako kníže vesmírných myšlenek. Přijímání vyšších pravd se děje ohnivou touhou i ohnivou odpovědí. Není pak náhodné, že i seslání Ducha svatého na apoštoly je líčeno v podobě ohnivých jazyků. číst dál

Když jednoho pátecního srpnového vecera koncil tady v Písku týdenní anthroposoficko-eurytmický seminár, nenapadlo je nic pošetilejšího, než si pozvat Funka na autorský vecer. Za poslední dva roky covidového omezení jsem ze semináru a prednášek nejak vyšel, zjezevcovatel jsem doma u pocítace (krom kontaktu s práteli). Ba i tocení videí pro YT s prítelem Petrem Tomaidesem odkládám už od brezna, i když se na to tuze teším. Ale nakonec - nevím jak vcera oni milí eurytmisti, ale ve mne zustalo vedomí vzácného sladení a porozumení. Vítám takováto prostredí, kde se clovek nemusí nijak stylizovat a muže zustat prirozene svuj a improvizovat. Precetl jsem na tráve u praskajícího ohne nejprve svou Povídku kaplickovou a pak Láska po pul století. Bylo nás tam 25, všechny si dobre vybavuju. Pak se jen tak povídalo, neco o antroposofii, treba nakolik (ne)plní dnes svuj významný úkol, kdo jsou dnes její nositelé presvedciví a kdo jen formální, ale i ledacos jiného, i vtipy, ba i jeden antroposofický. Tolik uprímnosti, opravdovosti, spríznenosti, pozornosti ke druhému i smyslu pro humor je veliká vzácnost. Jsem rád že jsou tu takoví lidi. Podobné vzácné sdílení bylo i nedávno s Janou Cibulkovou v Opave ci s Janou Koen ve vsetínském Zlatém zrnku pri káve a dortu. Takoví se nebojí, že by si poškrábali svou duchovní ci antroposofickou metalízu. číst dál

1. Dávejme zacínajícím najevo, jaké jsou vedle nás nezkušené nuly. Bagatelizujme povýšene jejich problémy, radme stylem To musíš…, Bez toho se neobejdeš... číst dál