Období: prosinec 2015

Hm, měl jsem zrovna chuť napsat článek o našich frázích, klišé, floskulích a jiném zaplevelení češtiny, ale jak koukám, někdo mi tohle téma "vyfouk". Ale je to dobře, napsal to náramně výstižně. číst dál

Nejprve část mailu mého "penfrienda" (na rozdíl od angličtiny to my musíme vypsat dlouze - přítele se kterým si dopisuji). číst dál

Miroslav Petříček: Jsme protekčními obyvateli zeměkoule, a neumíme si to přiznatMiroslav Petříček číst dál

Z tv pořadu o Rybově mši Hej mistře: Je jedna z několika jeho mší a z více než čtrnácti set dalších skladeb. Byla pak víckrát upravována, mj. i církví, aby lépe sloužila liturgickým účelům. Byla pozměňována instrumentace, text i některé hudební části. Asi i sám Ryba ji nechával hrát o tóninu níž než jak napsal původně do not, aby to bylo přístupnější širším venkovským nastudováním. Svědčí o tom i naladění původních varhan, starých přes dvě století, na které byla mše v roce 1796 hrána, v kostele Povýšení kříže v Rožmitále. Bývá tam na ně hrána dodnes. Mše se dochovala náhodně, jen jako opis nějakého opisovače, tedy originál se nedochoval. Ryba psal i vážnější a náročnější skladby, například Stabat Mater. V této mši se ale přizpůsobil širšímu lidovému vnímání. Je blízký Mozartovi, ale i tak jsou tam momenty, připomínající, hlavně před závěrem, i Beethovena či Webera.  Letos byla mše nahrána v původní verzi. číst dál

Pí M. G. mi k opakovanému televiznímu pořadu o pohřbu VH napsala: Kníže mě upoutal okamžitě už pro to, že patrně jediný (či jeden z mála nejbližších) představoval živé srdce a duši. Ostatní v blízkosti, v černém, tvořili beztvarou hradbu kolem (vyjma paní Dagmar). Všimla jsem si právě té slzy, protože jsem před tím nevěřícně pozorovala, že by snad klimbal? To si může dovolit při jiných příležitostech, ba dává tím i cosi smysluplně najevo. Ale tady by mi to k němu nesedělo. Posléze klečel na kolenou, snad jediný. Měl položenou hlavu na sepjatých rukách, které spočívaly na desce lavice. Ostatní stáli, on klečel. I zde se choval podle sebe, ne podle davu. A ta slza - jediná. Ne příval slzí z pláče, ale slza z hloubi duše. Tolik ke knížeti. číst dál

Sestra Boromejka, která byla u Havlova lože do poslední chvíle, připomněla v tv vzpomínce výstižně výrok svatého Augustina: Jsou lidé, které má církev a nemá je Bůh. A jiní, které nemá církev, ale má je Bůh. Kdosi z duchovních kruhů si po jeho odchodu postěžoval, že VH se nezmiňoval o Kristu. Chce to ale trochu opravdovější úvahu. Tak jako napsal Jan Dostal o Masarykovi, že nemluvil o Kristu, protože Kristův impuls byla pro něho humanita a práce pro lidstvo, je to i s Václavem Havlem. Ostatně - pravdou a láskou žil celý život a to je základ křesťanství. číst dál

Příloha ke knize K. Funka "PRŮVODCE ZDRAVÍM od dětství k dědství (ba ještě dál)", Agape Brno 2008 /text žaloby není datován, pochází patrně z doby kolem roku 2000/ číst dál

Z mailů: číst dál

Vím o pečovatelce, která si ke svým často zachmuřeným či rozbolavělým či znuděným či po troše citu toužícím babičkám a dědečkům přisedne na postel a řekne, že jim přinesla dárek. Tím je neškolené ale čisté zazpívání - od Rozvíjej se poupátko až po koledy či Purpuru. číst dál

Z mailu čtenářky: " Pochopila jsem částečně..., že než přijde Světlo, musíme projít opravdovou tmou a nešlapat vedle a trpělivě nést kříž bez "remcání".Ohledně toho remcání.U mě nastává tehdy, když usilovně šlapu na ego. Ono je skutečně jak ten pouťový balonek. Sešlápnu ho a vyboulí se jinde. Oddaně sloužím, někdo na mě prská opilecké zlo a já se nechám nachytat. Ego se brání. Proč? Vyšší já  ví, že ten opilec vlastně projektuje své svědomí. Já se nechám nachytat a křičím svou obhajobu před osobou, o kterou pečuji a která je mi karmicky z nejbližších. číst dál

Uveďme si úryvek z knihy Manfreda Kybera Země zaslíbení, v půvabném provorepublikovém překladu mystičky Pavly Moudré o františkánském poustevníku bratru Immanuelovi. Opsala paní Zoša z Rudinky u Žiliny. Knihu připravuje pro rok 2016 k vydání nakladatelství MALVERN. číst dál

Nosíme si někdy kolem sebe auricky denně celý chumel starostí. Od rána do večera, často celé dny, týdny, měsíce. Ráno se do toho vždy znovu vnořujeme. Stačí si ráno po odevzdání se Bohu (Bůh ve mně) promyslet, uvědomit program onoho dne, co je nutné udělat, a poté to pustit. Ono nás to pak samo upozorňuje, abychom na nic nezapomněli. Jednotlivé kroky (práce) dělat soustředěně a nemyslet chvatně na to, co nás ještě čeká. Tu horečnatost celodenní činnosti, kdy se obklopujeme elementály spěchu, lze během několika vteřin jediným rozhodnutím opustit  a nechat se nadnášet vědomím, že vše, co je n... číst dál

V některých dobách ji náš národ má, jindy ne. V roce 1968 zařadil Jiří Černý na tehdejší rozhlasovou Houpačku významnou píseň, v jistém smyslu protest song: Tajga blues nazpívala Marta Kubišová. Píseň věnoval textař Zdeněk Rytíř svému příteli Pavlu Litvinovovi, ruskému disidentovi, který byl poslán do vyhnanství (ssylka) do sibiřské tajgy. Ani po Listopadu jsem už tu píseň neslyšel, patrně se nahrávka nedochovala. Sibiř sloužila, jak známo, všem ruským režimům k trestům vyhnanství pro nepohodlné osoby, pokud se jich režim nezbavil rychlejší cestou. Solženicynovo Souostroví Gulag, líčící sovětskou dobu a poměry, je dílo světového významu jak literární, tak dokumentární hodnotou. číst dál