Období: únor 2024

Dva roky války otevřely mnoha lidem oči. Rusko je predátorská země, říká publicista Roman Joch.  číst dál

Postavení lokaje lživých, než sebevědomého svobodného spolupracovníka na pravdě? Jak kdo. Navážu na starší článek. Psal jsem, jak se dozvídám, že ten můj někdejší „Kalendář pro všechny roky“ s  reprodukcemi přírodních obrazů Drtikola a mými texty se prý pořád někde čte. Jsem tomu rád, ne kvůli sobě (no, to asi taky), ale hlavně kvůli obsahu. Trochu jsem opět doplnil jednu jeho část, třeba to zkuste sledovat se mnou: Tlak doby se prý stupňuje. Hrůza hrůzoucí - nebo cenná příležitost? Jak pro koho. Co když - nabídka a vzpruha k vývoji? Sílíme nebo šílíme z toho? Asi podle toho, jsme-li jen už... číst dál

Jak už řekl Jan Werich - Jediná ženská má víc moudrosti, než pět chlapů dohromady. Mnohokrát jsem mu dal za pravdu. Je totiž víc prohřátá srdcem, a tedy i praktičtější. Tak třeba tohle, nejen moudré, ale i naléhavé. číst dál

Z dalšího textu od O. M. Ivanova: Zpíváme pod okny nebeských paláců, a andělé nám házejí mince, jinak řečeno, radost a světlo. Cesta, kterou jsme započali před dlouhou dobou, neskončí naším současným životem. Tento život je pouze jedním stupněm na cestě, kterou všechny bytosti musí podniknout od momentu, kdy opustily náruč Boha. A kolik rozdílných oblastí budou muset navštívit, než se vrátí... Jsme pouze návštěvníky na této zemi, a na to nesmíme zapomenout. Ale dokonce mezi lidmi, kteří vedou duchovní život, jen pár z nich se přidržuje myšlenky, že jsme zde pouze hosty a že nikde nesmíme zapustit kořeny. Cesta je dlouhá, velmi dlouhá; a musíme stále pozorovat, studovat a tvořit si závěry, abychom pokračovali ve správném směru a abychom neklesali na mysli; nesmíme spustit z očí náš cíl. číst dál

NÁVAZNOST NA ČLÁNEK ZE 7. LEDNA TR.:  A co jsem zde o staviteli, členu dobročinného rytířského  řádu svatého Lazara, vlastenci, panu Řehořovi psal roku 2017: Sto let od stržení mariánského pomníku máme za dveřmi. Jsme jiní? Už od roku 1990 jsou opět vedeny diskuze, zda obnovit Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze, či ne. Snad nastala doba, kdy horké hlavy, zejména socialistů, vychladly, bitky nebudou vedeny, kdy již není třeba obávat se obnovy režimu Habsburků ani komunistů, či kdy zničený sloup již nebude ztotožňován pouze s katolickou církví. Tehdejší stržení pomníku bylo líto i Masarykovi. Spolu s pomníkem Mistra Jana Husa tehdy tvořil symbol ideové rovnováhy našeho národa. A tvořit bude opět. Jak to? Čas diskuzí skončil, i když jistě se najdou ne už horké, ale přemoudřele "chladné" hlavy, infikované komunistickým zmarem vůči všemu vyššímu i vůči historické paměti. číst dál

Tak se z mailu dozvídám, že ten můj někdejší „Kalendář pro všechny roky“ s  reprodukcemi přírodních obrazů Drtikola a mými texty se prý pořád někde čte. Jsem tomu rád, ne kvůli sobě (no, to asi taky), ale hlavně kvůli obsahu. Trochu jsem přepracoval jednu jeho část, třeba to zkuste sledovat se mnou: Tlak doby se prý stupňuje. Hrůza hrůzoucí - nebo cenná příležitost? Jak pro koho. Co když -  nabídka a vzpruha k vývoji? Sílíme nebo šílíme z toho? Asi podle toho, jsme-li jen uživatelé světa, povinného plnit naše předstayy, nebo jeho zodpovědní spolutvůrci. Psal mi kamarád, jestli cítím, jak te... číst dál

O tom později. Jak na to ale tak koukám, vypadá to ve mně, že sem dám postupně několik kapitol z mé rozepsané „kňýški“. Dnes třeba tuhle: Měli jsme před pár lety pár společných pořadů s Alfredem Strejčkem a Štěpánem Rakem na lesním zámečku Fořtovna, kousek od Cerhonické Obory. Pořádali to manželé Michálkovi. Cestu zpátky domů do Mirotic, asi čtyři kilometry, jsem znal. Tedy - nejprve přes můstek nad místním polním potůčkem (byly v něm i malé mrštné rybičky, to se ještě uměle nehnojilo), pak přes Oboru do Mirotic. Ten můstek do kopečka do oblouku byl ovšem stavěný ještě kdysi dávno k přejetí... číst dál

Cizí politici u nás, neovládající naši mateřštinu (Husák, Biľak, Babiš, částečně Okamura); Život mezi odrhovačkou a Missou Solemnis; Na téma se známým titulem Hledání ztraceného času by se dalo psát i meditovat hodně. Třeba – že jednou budeme bolavě postrádat čas, který jsme z Božího daru života promarnili, ztratili. Hledat u sebe to úspěšné=účelné vynakládání času můžeme taky, abychom to mohli rozvíjet – ve vší pokoře a s vyšší pomocí. Můžeme to činit až z nálady či stavu, že to dobré toužíme využít pro svět a zhodnotit pro budoucnost. Podle spisovatele Marcela Prousta (autora mj. cyklu s názvem Hledání ztraceného času, který je parafrázován dodnes) vyjadřuje náš život lépe odrhovačka než Missa Solemnis. Pokud tím myslel většinový vztah k životu, pak to tak je. Ale - život někam směřuje a mnozí potřebují víru, naději a lásku, a tady žádná odrhovačka, ba ani knižní či přednášková, nepomáhá, i kdyby používala výrazivo jako srdce, láska, meditace, mysteria či Bůh. číst dál

Abych se tu furt jen nevytahoval. Mé IQ není nic moc. Příklad? Roky jsem vídal v regálech obchodů pytlík s cukrem, na kterém jsem četl „třetinový cukr“. Tedy jsem to považoval za třetinu kila a bylo mi divné, proč to nemají, jako jinde, aspoň po půl kile. Až po letech jsem si všimnul, že to je třtinový cukr. - Když u nás začal salám Poličan, nevěděl jsem, že pochází z nějaké Poličky, tak jsem se domníval, že je to nejspíš odkaz, že jsou ho plné police (na rozdíl od zboží někdejších prázdných regálů, podpůltovek, tedy za komunistů nedostatkového zboží, přenechávaného prodavači jen známým či za úplatek, ať to byly banány, pomeranče či klobásy). číst dál

To není jako za komunistů, kdy jsem v práci dělal, že něco dělám. Tedy – co dělám? Mám prý víc chodit. Tedy chodím mnohokrát denně, hlavně od počítače do postele, a brzy se otočím zas zpátky. Tedy sem a tam. Krom semtam mailování a krom otáčení se v kuchyni se točím i jinak - točíme s Petrem Tomaidesem semtam videa, a denně dělám na rozšířené knížce o péči, provázení, umírání a o tom co bude potom. Moc se na ni těším. Jenže mi to kyne jako Hrnečku vař. číst dál