Období: rok 2013

DUŠE, JAK  VIDNO  SPŘÍZNĚNÁ,  K  ČLÁNKU  „NAŠE ZÁVOJE VÝVOJE“ POHOTOVĚ  DOPSALA  DALŠÍ  VÝSTIŽNÉ  A  INSPIRATIVNÍ  PŘÍKLADY  NAŠEHO  NEDOMÝŠLENÍ  VĚCÍ. číst dál

Kdysi jsem kamsi napsal, a asi i víckrát,  o tom, jak si fotografováním často nahrazujeme moment prožití oné věci. Je to jednoduché, může na to přijít leckdo. Když to ale potvrdí vědci, mají ty to argumenty jaksi větší váhu (nebo že by hmotnost? - Ne. Váhu. Hezky tradičně česky – hmotnost je totalitní zásah do přirozeného staletého vývoje jazyka - diktát etablovaných vědců z totalitních 70. let a nepřistupuju na to.) Tedy: Linda Henkelová z univerzity v americkém Fairfieldu vysvětluje, že mnozí lidé dnes často naprosto bezmyšlenkovitě sahají po kamerách či foťácích, aby zachytili určitý okamžik, ale už nevidí, co je ve skutečnosti před nimi. Když se jich pak zeptáte na něco k onomu snímku, který pořídili, nedokážou vám vlastně nic pořádného říct, nepamatují si to. Jednoduše spoléhají na technologii, která za ně určitou věc zaznamená, a oni se pak už samotné věci nemusejí 'účastnit'. Henkelová je přesvědčena, že čím dál tím větší vliv technologií na naše životy s sebou přináší vedle jasných pozitiv i řadu negativních vlivů. Proto sestavila výzkumný tým, který měl její domněnky potvrdit. Do výzkumu zapojila několik desítek vysokoškoláků, které poslala na prohlídku muzea. Někteří z nich dostali za úkol pořídit z prohlídky řádnou fotodokumentaci, ostatní se spoléhali jen na svůj zrak. Druhý den dostali jednoduchý dotazník týkající se jejich návštěvy muzea. Jedinci, kteří převážně fotografovali, dokázali odpovědět správně nebo obsáhle na mnohem méně než ti, kteří vše okolo sebe bedlivě sledovali. číst dál

Hodina se naplnila, hodina ta božská nejvyšší, číst dál

Nabízet a pak stát opodál. číst dál

Z mailu: Koukal jsem na CS Artu na koncert Johnny Cashe z r. 94, byl už starý, ale vitální. To bylo. Někdy kolem dvacítky jsem s ním slyšel písničky v rádiu, věděl jsem, že chci být niterně pro další život oplodňován tou jeho skromnou ale poctivou až mohutnou mužností. Ten hlas a projev mi šel do nitra, toto jsem moc potřeboval (krom například niterného světa Beethovena, ke kterému zraju ale plně nedozrávám od osmi let dosud, ač jsou tito dva nesrovnatelní), a v naší tehdejší neopravdové plytké pop music nic takového nebylo. Možná ani ve světě. Čekal jsem celý další život až doteď, zda bude příležitost a já se ho jednou nasytím s už trochu zralejším nitrem. Mnohé mé tehdejší idoly vybledly, nebo nad sebou i kroutím zpětně hlavou. On mne i nyní oslovil i s tou jeho angličtinou, plynoucí jak veletok, co se nad nerovnostmi dna jen zvolna až líně nadnáší. Ač jsem byl, krom klasiky a opery, dychtivě u počátků big-beatu, slyšel jsem i desítky nejslavnějších country zpěváků. Leckteří z nich byli jen rutinní, často z nich kapal sladkobolný sentiment (hlavně ze stylu blue grass), nostalgie po něčem, plakátová transparentní póza chlapáctví či k sobě schouleného kamarádství, někteří se hlasově pitvořili, přeslaďovali, dělali piknikovou pohodičku, předváděli retro westernu, podřídili se dokonale stylu, ale nebyli sami sebou. Pokud neměli výrazný hit, byli jeden jako druhý. Cash nenavozoval jiné nálady, nezpíval jiné písně, než jaké má v sobě. To je v country  vzácné. (I když zpíval i lecos jiného, rock´n´ roll, folk, gospel...) číst dál

Skončilo mlčení nebes pro Zemi. Z nebes sem sestoupil jeden z bohů. Pohřížil se do oceánu běd zemského lidství. Rozestřel nebeské závoje, harmonie sfér sem již zaznívá. Uslyšíme ji? Zatím je většina lidstva hluchá. Od příchodu onoho milostiplného Vyslance nebes, nositele Loga, můžeme odleskem Jeho sil sami oslovovat Boha. Můžeme být Jeho částmi, Jeho hierarchiemi, slyšeni a vyslyšeni. Země od onoho času přijala záři Slunce, Krista, i my se můžeme stávat Jeho paprskem a zářit světu. Od oné doby se můžeme znenáhla stávat další nebeskou hierarchií. I naše duše se může stávat tónem, ohlasem, ozvěnou mohutného tvůrčího hlasu Loga, jím se učit tvořit a probouzet spící. číst dál

Můj přítel Eduard Martin (též Eduard Petiška ml.) napsal skvělou knížečku Andělské vteřiny. Jsou to krátké příběhy, Anděly za nimi můžeme jen tušit. A to je to pravé. Nehalasí o nich, netvrdí že s nimi komunikuje, nechce si je zapřáhnout do svého prospěchu. Ale trochu jsme předběhli obsah článku. číst dál

Jeden z účastníků našich seminářů mi položil velice zajímavou otázku, přesněji – nadhodil mi téma, které by bylo užitečné aspoň v základu zpracovat. „Vyvěsím“ odpověď na to rád i sem, protože i tak jsem svým odmlčením už asi odradil některé čtenáře tohoto blogu. (Je způsobeno shlukem okolností - přípravou na semináře, kterých se nakupilo v poslední době nějak víc, přípravou knihy /snad/ Provázení stářím a umíráním – i když zatím nevím na jakém názvu se nakonec s nakladatelem domluvíme – a praktickým a radostným provázením a pečováním o člověka s mladou duší a starým tělem, který si to zaslouží. Roky jsem o pečování teoreticky vykládal svým podřízeným, pečovatelům a sestrám, až mne potkala šťastná situace – procházet a naplňovat se tím i v praxi.) číst dál

Toto není můj prezident, toto není ani můj premiér. číst dál

Chceme vlídnou obsluhu státu? A od koho? A co chceme od sebe? číst dál

Mnohý zubař léčitelem. Ale neříkejme jim to, vysmáli by se nám. číst dál

Otec rozprašuje ocet. Co to nad  námi a proti nám ti světovládci tropí? číst dál

Zakopáváme lhostejně o své chyby, a sháníme rady k duchovnímu postupu. číst dál

Statečná a laskavá srdce se nalézají i přes půlku zeměkoule. číst dál

CO JSME LENIVÍ POCTIVĚ UDĚLAT, TO SI VYMEDITUJEME? číst dál