Období: září 2023

Z anotace na zadní obálce: „Usmíváme se rádi, že? A při nejrůznějších situacích. Zkrásňuje nás to. Podněty k úsměvům bývají bohaté, pestré, tak jako rozkvetlá letní louka (pokud není hnojena uměle). Její pestrost má cosi podobného s pestrostí tváří usmívajících se lidí, i s pestrostí situací a příběhů, vyvolávajících úsměv. Louka je živá, jen trochu jinak, než my. Zahleďme se do ní, naše duše rozkvete. Louka nás, na rozdíl od mnoha lidí, nikam nesměruje, neagituje. Jen nabízí. Malým lidským pokusem toto napodobit jsou i kratičké drobnosti této knihy, odpozorované z našich pestrých příběhů a prožitků. Vyvstanou nám pak jaksi sama od sebe třeba tato témata, kterým se kniha inspirativně věnuje: láska, krása, umění, odpuštění, vztahová projasňování, duševní terapie, uvádění se do souladu s osudem, vztah k Bohu, k duchovním světům, k životním zkouškám, k dnešnímu světu a době…, každý podle svého výběru.“ číst dál

„Evropa je opět ve válce. Válka rozpoutaná snahou Putinova Ruska o genocidu Ukrajiny se týká nás všech. Ruská propaganda se už netají tím, že agresi vůči Ukrajině považuje za pouhý počátek své expanze k obnově bývalé říše. Jsme povinni připomínat světu naši dějinnou zkušenost: ustupovat agresorovi nikdy nepřináší mír. Pokud by Evropa zradila Ukrajinu a nepomáhala jí ve spravedlivé obraně, povzbudilo by to agresory a násilníky na celém světě.“... "Putinovo Rusko už dlouho vede proti nám a všem bývalým sovětským satelitům hybridní válku pomocí dezinformačních médií a své páté kolony v našich zemích." číst dál

ČTENÍ I PRO MÉNĚ DUŠEVNĚ ZDATNÉ A PRO MORÁLNĚ RETARDOVANÉ - NEJEN OKAMUROVCE, ALE I NĚKTERÉ Z TZV. DUCHOVNÍCH KRUHŮ, ZEJMÉNA PRO PROKREMELSKÉ ANTROPOSOFAŠISTY; LAVIČKY NA ZANEDBANÝCH HŘBITOVECH PRO POPOVÍDÁNÍ SE ZEMŘELÝMI S POPÍJENOU VODKOU... vesnice hned za Moskvou, kam vedou jen prašné cesty, se zchátralými domy, bez vodovodů, splachovacích toalet, koupelen, a někdy dokonce i bez elektřiny, rvačky v domácnostech číst dál

NUTNÝCH NEJMÉNĚ STO LET IZOLACE A POLEPŠOVNY PRO RUSKO; V KREMLU ZLOBOU ZDĚTINŠTĚLI. Ale nejprve tři slova o pohostinnosti světa od vzácné české ženy: číst dál

/S částečným využitím mého staršího článku./  - Nevím jak jsem k tomu přišel, ale mezi vzácné osmdesátníky, které mi bylo darováno kdysi či nedávno, letmo či lépe poznat, patří kromě například Freda Strejčka či Jiřího Stivína i Marta Kubišová. Často jsem si povídával s její příjemnou maminkou, když v sedmdesátých letech prodávala gramodesky, zprvu v Celetné, pak v Jungmannově ulici. Osudy perzekvované zpěvačky jsem sledoval nejprve aspoň touto cestou. Když jsem se jí jednou přímo zeptal, jak je to se zpěvem její dcery, odpověděla diplomaticky, nevědouce nejsem-li nastrčený fízl: Zlí jazykové tvrdí, že nesmí. číst dál

https://www.youtube.com/watch?v=F_e1JNc2FqU> číst dál

Dějepisci zaznamenávají převážně jen ono vnějškové křesťanství, a ještě občas zkresleně. Proudy hluboké křesťanské spirituality jsou však i na okraji či za okrajem institucionálního křesťanství. Ovlivňují lidstvo jinak než jen historicky zachytitelným způsobem. Občas se oba proudy, esoterní a exoterní, setkaly a protkaly. číst dál

Odedávna člověk konal poutě v nejrůznějších smyslech tohoto slova. Jsou dálky, které zanikly, ze kterých jsme připutovali. A jsou dálky, kdesi neviditelně již vytvořené, které se vynoří, když k nim putujeme. Zkušenost z dálek minulých nám pomáhá ke vstupům do tajemství budoucna. A přesto: všude je jen tady, a vždy je jen teď. Uchopíme-li věc správně, vidíme, že veškerá dálka i veškerý čas je jen nepatrná změna našeho vědomí. Žijeme trvale v lůně božím, v lůně věčnosti, kde není nebezpečí ani takzvané zlo, a pokud si ho navzájem způsobujeme, pak není věčné. To jen iluzivní myšlenky se nám toulají v čase, ba vláčejí nás do strachů, obav, chtění, pachtění, dokud je nenecháme zaniknout tím, že na ně zapomeneme pro vděčnost za vše, co nás potkává, pro touhu být stále lepšími lidmi pro svět, pro nadšení z ideálů, pro pokání a touhu po pravdě… číst dál

Když už jsem tak často u Rusů, pak při mé upovídanosti jednu vzpomínku. Na střední škole jsme měli na ruštinu Rusa. Jak se tady octnul a proč nemusel zpátky, nikdy neřekl. Ale poznal jsem typického poeticko-alkoholického Rusa: znal například celého Evžena Oněgina zpaměti, stačilo říct kapitolu a spustil dokonale. Radost poslouchat. Opravdu to prožíval, tak jako třeba i jedinečného Gogola. Museli jsme se naučit zpaměti rusky Dopis Taťány Oněginu. Zprvu jsme brblali, zpětně jsem tomu rád. Tak ryzí vyznání zamilované čisté dívčí duše je v literatuře ojedinělé. No a pan profesor (když jsem ho oslovil pane profesore, namísto soudruhu, neopravil mne, čehož si cením, jinak ovšem musel být soudruh), byl typický Rus - i v alkoholismu. Občas se přihodilo, že den, dva či tři se do školy nedostavil. Vědělo se – rodina ho hledá někde v příkopu či v nádražním záchodku. Aby ve škole „přebil“ alkoholový odér, používal silné sovětské voňavky. Když chodil mezi lavicemi…, nebudu to raději rozvíjet. číst dál