Období: červen 2024

Četl jsem nadpis, kterak prý jakási: jana-paulova-se-obava-ze-ucast-ve-stardance-jeji-telo-nezvlane (takto uveřejněno 21. 6. 2024). Chudák. Mám snad slzu uronit nebo rukama lomit? (nevím jak se to dělá). Jiná se pochlubila novinářům, že zhubla o celá tři kila. - No to je. Jeden žasne. Další ujišťuje s ukrutně nazlobeným obličejem a výhrůžně zaťatou pěstí, že svou sportovní soupeřku zadupe do země. Soupeřka ukazuje o ní  totéž. - Jiný výhružně až zvířecky se tvářící svalovec (ani orangutan by to nesvedl lépe) je ztotožněn asi celoživotně jen se svou „fyzičkou“, bicepsy. (Patrně je tu nepřímá úměra mezi velikostí svalů a mozkovny.) Kam takoví zadupali svůj život, svou budoucnost? Aktuálně - nějak mi připomínají sportovce džudistu Putina. Ten pojídá i vyříznutá syrová srdce jelenů, které skolil. Není tu symbolika - nechtěná náhrada chybějícího srdce vlastního? Tudy to ale natrvalo nepůjde. číst dál

Zajímavé: Na jedné z fotek z mého posledního povídání v Plané nad Lužnicí, které mám facebooku, je taky vzácná paní profesorka (hlásila se tam ke mně po skoro třiceti letech, jméno jsem zapomněl – je to ta se zřetelnou náušnicí v levém uchu) z Vyšší odborné školy sociální a Střední pedagogické školy v Prachaticích, kam jsem na její milé pozvání dovezl kolem roku 1995 - coby tehdy ředitel okresního referátu sociálních věcí – Táňu Fischerovou (ještě roky před tím, než jsme se po mnohé spolupráci nakonec rozhádali), a měli jsme tam společné povídání pro studenty. Jen tak z praxe, né žádnou suchou teorii. Vypadali překvapeně a vděčně. číst dál

SLUNOVRATNĚNÍ V PLANÉ NEBYLO NAPLANO. Říká se sice, že stará láska nerezaví, častěji to ovšem platí o té přátelské, než o erotické, vrtkavé. Takových leckomu z nás zrezivělo… A tak jsme se po řadě let setkali se vzácnou umělkyní (naše role ve světě, ač třeba vzácná, cenná, nemusí být vždy prvořadá), hlavně ale vzácnou duší. Bylo to na mém povídání pro čtenáře v Plané na Lužnicí. Další vzácná duše, Daniel Drda to (opět) iniciativně a spolehlivě zorganizoval (já už jsem na organizování svých akcí líný milostpán), a opět obětavě a erudovaně natočila další vzácná duše mužského rodu – režisér Petr Tomaides. A – ač by měly mít dámy přednost – neomaleně ji tady uvedu na konec jako zlatý hřeb: Po mnoha letech jsme se setkali s Janou Chaloupkovou. Vzácná duše a zároveň vzácná umělkyně. Obojí nezrezavělo. Často bývá jen jedno nebo druhé. Nadále - bez namyšlenosti a manýr řady umělců, ale tím vzácnější. Rozpoznal to kdysi například i Jiří Suchý, který ji na několik let angažoval v Semaforu. Účinkovala i v opeře a činohře Slezského divadla v Opavě, ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, i v muzikálu Vlasy v Pyramidě, v jeho vůbec prvním uvedení v ČR. číst dál

Z dalšího: Nejhorší, nejhloupější, nejpyšnější a nejnaivnější je domnívat se, že nás naše činy a myšlenky (třeba i ty sympatizující se zlem) nedostihnou. - Putin má prý víc dvojníků, pro jistotu, aby ho někdo nezastřelil, neotrávil, neunesl, nepřejel… Těžko odhadnout, třeba před lidmi na nějakém zaranžovaném setkání s oddanými poddanými, zda je opravdový nebo imitace (napadá mě skvělý film s Vlastou Burianem Lelíček ve službách Sherlocka Holmese), a není-li ten pravý právě bázlivě zalezlý v jednom ze svých luxusních bunkrů s bazény, kinem, železnicí, kuchyní, ochutnávači jídel, lehkými děvami apod. - To já měl taky dvojníka, i když bez oněch ruských výdobytků. (A to už pomíjím neviditelné éterické dvojníky – naše energetické éterické tělo). číst dál

Jsou jarní a letní květy dílem jakési příjemné přírodní náhody? Sami mnozí tušíme, že ne. A co tedy? Pak je stvořila bytost tak krásná, jako jsou její květné projevy – skupinová duše každého rostlinného druhu. S jarem se probudila duchovní podstata Země. Láska a krása i čisté ideály se obnovily a rozprostřely po hmotném i nehmotném povrchu Země v nabídce lidstvu. Po jarním zkrášlení přírody, po otevření jarních květů se v člověku mají pod dotekem nebeského světla obnovit ideály a smysl pro krásu a dobro. V jarním vlahém obrodném vzduchu proudí univerzální obraz nebeských ideálů a nabízí inspiraci každé bytosti, která se snaží se mu otevřít. A v l létě: Nebeské ideály se stále více vtělují do zemských sil, padají k Zemi jako zlatý déšť. Plynou v letních mracích (jak rádi se na ně díváme), ozářeny kosmickou Inteligencí ochranných bytostí. Zmohutnělý jarní proud Rafaelův zažehne do léta celou přírodu plodivými silami. V plném létě ustává růst rostlin. Vývin jejich zelených částí je v letním útlumu zemské aktivity zastaven a na jejich koncích zahoří duchovní čin - zhmotnělý zázrak - posvátný oheň květu. Je snesen a utkán z mohutných a líbezných nebeských prostorů. číst dál

Trvale ponižovaná žena už nezvládne sekýrování manžela, vjede do ní vztek a vezme ho po hlavě pánví, kterou má zrovna v ruce. Pak s hrůzou zjistí, že se sesul k zemi, má proraženou hlavu a nedýchá. A jiný – vědomě vraždící ať už kohosi bohatého pro peníze, jiného z nenávisti či žárlivosti, nebo jako propagandou zpracovaný nacionalista, jeden z milionů podobných vrahů a násilníků, útočících na sousední nevinný národ. Jak který z nich asi dopadne před soudnou stolicí Boží? Nebo jinak – jak dopadne karmicky? - Protože mi bylo kdysi dáno setkat se s několika vrahy, připojím onen starší článek, po něm s nynějším doplněním: Tři mé příběhy; Ave Maria pomohlo; Životní křižovatky; Co chceme od osudu? Co když chce „osud“ něco od nás?; Rád jsem pobyl mezi vrahy. číst dál

Na úvod: Moje denní ranní „z-okna-inventura“ pohledů: V dáli pásmo lesů „Píseckých hor“, někdy ještě v mlhách, blíže alej čtrnácti topolů za řekou, pod okny řeka – tu čistá, jindy kalná, tedy s další trochou spláchnuté půdy; tu v březích, jindy rozvodněná podle situace potůčků na Šumavě, ze kterých je tvořena, pak blíže řada různých krásných křovin, včetně mých nejmilejších - jasmínu a šeříku, a na plácku před oknem – dvě souladně se větrem pohupující břízy, tři další listnáče a čtyři smrky. Právě jsem to spočítal. A pejskové na pěšině v zeleni kolem řeky, vodící si na řemínku své poslušné, počkající či popoběhnuvší páníčky a paničky. Není to krásné ranní nadechnutí? Oceňuji to, několik desetiletí jsem koukal z okna jen na protější paneláky. Ale „qěci“: číst dál

Samozřejmě, že si za těch asi třiatřicet let legálního veřejného psaní vážím těch desetitisíců svých čtenářů a tisíců posluchačů či diváků videí. Při životě mne dnes, po sedmdesátce, už drží jen ta tvorba a milé kontakty. Pořád si ještě užívám té svobody oproti tísni někdejší komunistické doby, že se mohu kontaktovat jen s těmi, které si vyberu, a ne s tupými mozky nadřízených všemocných komunistických aparátčíků, rozhodujících o osudech lidí. Někteří působí, byť modifikovaně a fikaně, dodnes. - A snad trochu osobně? Napsal mi známý, že prý mám sledovatelů několikanásobně víc, než současná česká skomírající Anthroposofická společnost. Nevím, nesleduju to. I tak bych jí přál procitnutí z nynější agonie. Domnívám se, že někteří její nynější představitelé některými postoji a malou tvořivostí tomu moc nepomáhají. Třeba je to běžným jevem v každé duchovně usilující skupině či hnutí. Ale je to, byť v jiných souvislostech, i věcí každého z nás, každého na svém místě. číst dál

I když už jsem to kdysi psal, jen připomínám, zase jinak: Jak je užitečné mít ve svém pohledu nejen zvídavost, zvědavost či příjemné kochání se, tedy přijímání do sebe, ale i dávání. Dávejme lásku do pohledu na přírodu, na zvířata, na hvězdy, na trpící, v nitru lásku k autorům při vnímání dobré hudby, četby, filmu či veřejné činnosti… Na to nemusíme být žádní mystici či duchovnisti, může to dělat každý z nás, jakkoliv hříšných a nedokonalých. I tím se lépe vřazujeme do evoluce lidstva. Málo dobra je ve světě i proto, že si neuvědomujeme, že i my, obyčejní, třeba staří, zdravotně postižení, přepracovaní, či obyvatelé domova důchodců a podobně, my, každý z nás, můžeme lásku dávat. Láska je i v úsměvu - tom odpouštějícím, děkujícím nebo povzbuzujícím, darovaným i tomu, kdo už na svůj úsměv nemá sílu. Může být i v pozdravu, i kdyby byl řečen jen konvenčním slovem. Náš úsměv rozezná i některý pes, a taky se usměje, byť jen zavrtěním ocáskem. Ale hlavně: Láskou stvořil Bůh svět, tedy i nás, a z Lásky nám dal možnost spásy skrze toho, jenž vzal na sebe před dvěma tisíciletími lidské tělo a sestoupil svou dobrovolnou obětní smrtí až k nám, každému z nás, až na dno lidství - při svém synovském sjednocení s milujícím všemocným Bohem Otcem. číst dál

Svátek demokracie, čert aby ho spral; Očima Saši Mitrofanova. Zítra a pozítří jsou volby. Volby jsou, jak známo, svátkem demokracie. Fuj, to je ale omšelá věta! Sám je vnímám jako mrzutou, ale absolutně nezbytnou záležitost. Proč mrzutou? Protože právě před volbami se do veřejného prostoru vylije nejvíce tak smrduté chlévské mrvy, že by jeden blil. Čert aby spral takový svátek! Na druhou stranu jít hlasovat je nezbytné, abychom nakonec neutonuli v samé mrvě, které je kolem víc, než je zdrávo. číst dál

/NAVÁZÁNÍ NA TEXT Z 24. 5. 2024/ Jednou z nejvýraznějších oblastí, kde se projevuje hra konvencí a celosvětový materialismus, bez ohledu na společenské zřízení a mnohdy ani na vyznání víry, je vztah ke smrti. Všimněme si: když zemře známá osobnost, kolik dalších slavných lidí si pospíší s veřejným prohlášením o své zdrcenosti (lze samozřejmě chápat zdrcení těch nejbližších) a jak je to vzalo, sebralo, odrovnalo, vyřídilo, jak je těžce zasáhla zpráva o úmrtí... Slouží to k dobrému osobnímu píár. Jako by tím chtěli dokázat jakousi svou kvalitu, blízkost či lásku k zemřelé osobě. Nebo je některými pozůstalými litována, že už si nemůže užívat zemských požitků, ve kterých oni spatřují jediné blaho? Nebo ti, co pláčou, že nemocná osoba odešla, jako by paradoxně litovali, že už tu nemůže dál tělesně trpět? Nepřejí jí snad beztělesný odpočinek? Samozřejmě, jsou i výjimky. Důstojné, nápadité a místy i veselé rozloučení s Janem Kačerem bylo jednou z nich. Užitečnější by ale byla zádušní mše. číst dál

Antroposof pan Jaroslav K. má potřebu dávat mi nevyžádané rady. Před časem mne při pořadu Alfreda Strejčka v RÚ poučil, že bych si měl přečíst něco od toho, co se jmenuje Steiner, abych ho poznal. Po mé odpovědi, že se jím v posledních skoro padesáti letech zabývám a že jsem za komunistů opsal s kopiemi k rozdání desítky jeho cyklů, vypadal nejistě, zda si z něho nestřílím. Mnozí, co se po Listopadu hlásí k antroposofii, kdysi udatně napomáhali nelidskému, nekulturnímu, devastujícímu režimu, často s rudou legitimací KSČ, kde ovšem byla i klauzule o „vědeckém“, tedy ateistickém světonázoru. Tedy byli jaksi názorově i mravně rozdvojení. Někteří jsou dosud, ač v jiných situacích. Cosi nezreflektovaného, mlhavého se s nimi táhne dosud. Nedávno mi onen antroposof-hudebník volal, že se mu líbí mé knihy. No dobře. A že mi pošle CD se svým oratoriem. Nemám zájem. Přiznám se – moje ucho není na moderní, pro mne sofistikovanou hudbu (byť mířící, třeba i u něho, na vysoká duchovní témata) naladěné. Od dětství mám rád skutečné genie klasiky - symfonické, komorní i operní. Na tom jsem vyrůstal a i zůstanu. Z těch moderních ještě tak Estonce Arvo Pärta, Američana Aarona Coplanda či našeho Petra Ebena. Ba skoro utrpením byl pro mne kdysi i poslech  syrově naturalisticky pojatého oratoria Arthura Honeggera na jinak posvátné téma o Jeanne d' Arc. číst dál

A jako obyčejně: Mám ve frontě řadu textů sem na web, ale nakonec uveřejním přednostně něco jiného. Po několika dotazech přátel na základě minulého textu na Táňu Fischerovou, sem dám další kousek z naší dávné společné knihy, za něj mé další doplnění. Zjišťuji, že vztahy, i ty uzavřené třeba z důvodu úmrtí druhého, anebo rozchodu, v člověku dál zrají a krystalizují - v souhlasu i nesouhlasu. (A už vidím, že asi i toto dám do chystané knihy o umění.) číst dál