Období: říjen 2023

(Rozšířená kapitola z knihy KF - Děti, poslové z neznáma.) I když se zločinnost v městech západního světa už roky snižuje, vídáme často umírající nebo mrtvé děti. Podobně ve válkách jinde ve světě. Budí to otázky, někdy až rozhořčené – proč? Měly přece život před sebou. Nikomu nic neudělaly. Kdysi svět vyděsila vražda dvaceti dětí v Connecticutu. Jedna z maminek řekla citlivě, bez cynismu, ale s jistotou: Přibylo nad námi dvacet andílků. Jak prožívá dítě tu takzvanou smrt? Cosi se nám o tom osvětlí třeba v Tuláku po hvězdách od Jacka Londona. „Tulák“, aniž je to jeho prvotním úmyslem, proniká ve chvílích mučení do minulých inkarnací a jednou se vidí jako chlapec, který utíká před vojáky. Ti střílí... - a najednou hledí hošík na své tělo zvenku, je mu hezky, nic ho nebolí a neděsí, přichází k němu světelná bytost... Není v tom ani stín tragédie či smutku. (To samozřejmě neopravňuje vraždění.) číst dál

Martin Fendrych | Komentáře číst dál

Nedá mi to sem nedat znovu starší článek, trochu jsem připsal. Všimněme si, kolik krásných vět ve svých písních Václav Neckář zpívá. Například o Ježíšovi: “Beránku náš na nebesích...”, “přesto on nás pozved všechny kousek výš” - jak výstižné vyjádření mise Ježíšovy (z písně Suzanne, byla od r. 1971 komunisty zakázaná). Zpívá to opravdově, důstojně, laskavě, mile. Možná je to pošetilost, ale představuju si, že za takové písně jako Royal, Nautilus, Strážní Andělé, Půlnoční, přijde Neckář rovnou do nebe. No, možná ne rovnou, ale jistě pak na dlouho. A pobude tam hezky i s autory těchto písní. číst dál

Štěpán Černoušek, Josef Greš 29. 8. 2023 7:00 číst dál

25. 10. 2023 Zruč n. S. číst dál

PROBĚHLO POVÍDÁNÍ O PROVÁZENÍ PŘI ODCHÁZENÍ. MILÉ SETKÁNÍ S MILÝMI, CHÁPAJÍCÍMI A SPOLUPRACUJÍCÍMI ÚČASTNÍKY Z RŮZNÝCH MÍST A PROFESÍ, VČETNĚ HOSPICU. A CO VÍC - SE SMYSLEM PRO HUMOR; Funk se odtrhl od počítače, přijal pozvání a přijel povídat - nejen o tom, co nastudoval v duchovní vědě, ale i ze své praxe a zkušeností v této oblasti - profesních i soukromých. Vedoucí přednášky Daniel Drda byl na mne dokonale připravený, takže došlo i na paliativní péči, emoční inteligenci, různé příhody, na pojem sociální smrt, na bližní s demecí ap. A příště možná o tom, co bude potom. Bude zde včas oznámeno. číst dál

Jen pro připomenutí, loni jsem psal, jak jsem coby zájemce o rhb v lázních Velké Losiny bezděčně v autě přemýšlel o mé známé, eurytmistce jménem Čápová, a že její děti jsou tedy čápata. A hle, do toho přemýšlení jsem spatřil vysoký komín u hotelu Losín, a na něm čapí rodinku. Prý se tomu říká učeně, podle C. G. Junga – synchronicita. - A ty nynější Losiny? Byl říjen a čápi už odletěli do tepla na jih. Holt si žijí na vysoké noze. No řekněte, může si to našinec každoročně dovolit? Máme tak vysokou nohu v poměru k tělu? Ne. Ale když už jsme u těch ptáků, tak napřed malou vzpomínku z mládí v Jánských Lázních. V lázeňském domě Réva na pokraji lesa jsem vždy večer zahoukal mezi oběma palci jako sova. A vida, sovy se nachytaly, a za chvíli se rozhoukal okolní les. Netušil jsem, kolik jich tam je. Ale lichotilo mi, že to umím tak, že na to naletěly. Asi nejsou tak chytré, jak se o nich tvrdí, když si nevšimly, že to nehouká jedna z nich, ale jakýsi poťouchlý větší tvor. V Losinách jsem letos věnoval zájem, když už ne čápům a sovám, tak pivu. A opět jsem se projevil jako neinteligentní nemehlo. číst dál

Milý objev. V knize „Provázení stářím a umíráním a o tom, co bude potom“ (chystám u Malvernu rozšířené vydání, i s konkrétními příběhy) jsem citoval část článku, kde figuroval jakýsi student Martin Loučka. Zaujal mne. Měl vzácné a správně odvážné názory na toto tabuizované téma. A vida, nyní se dočítám, že se stal ředitelem Centra paliativní péče. (Tedy i můj někdejší obor.) Namátková formulace: … aby každý, kdo se v té úplně poslední fázi svého života ocitne, dostal prostor pro svoje osobní potřeby a přání. Aby už nemusel čelit tlakům, názorům a přáním svého okolí, ať už jsou to zdravotníci, nebo rodina, aby mohl trávit svoje poslední dny tak, jak si přeje on. A ta přání mohou být a bývají různá… Zbavme odcházející tlaku rodiny i některých zdravotníků. číst dál

Opět z myšlenek Ivanova (někde též Omraam Mikhaël číst dál

Zatímco násilí Němců ve Druhé světové válce bylo podrobně rozebráno a je oprávněně neustále i v Německu připomínáno, Češi se k násilnostem při poválečném odsunu většiny sudetských Němců, včetně antifašistů, dlouho nehlásili. Ale přece: postavili se k tomu čelem, byť opožděně, s dobrou analýzou příčin, jak henleinovských provokací v Sudetech, tak následků a českých zvěrstev při odsunu, a to i na antifašistech, viz například Brněnský pochod smrti. K připomenutí českých násilností přispěl ale až Václav Havel. Naproti tomu - Slováci se dosud (až na malé odvážné výjimky) jasně nepostavili ke své temné stránce z historie a to jim trvale brání poznat sebe samé objektivně až dodnes. Žijí o sobě v národní lži, která je zaslepuje i vůči dalším poznáním o historii o úloze národů Evropy, zejména toho jejich. Slovenský nacionalismus, podporovaný kdysi fašistou Tisem, později nenápadně i komunistou Husákem, se táhne až do dnešních dnů. číst dál

Za jeden z problémů slovenské společnosti, na který podle bývalé diplomatky M. Vášáryové volby poukázaly, je snaha významné části Slováků vrátit Slovensko do minulosti. „Existuje tu zhruba 35  % voličů, kteří si přejí vrátit vývoj zpět. Sní o minulosti, jsou proti Evropské unii, chtějí mír za cenu zničení Ukrajiny. Vůbec si to neuvědomují. Chtějí všechno úplně jinak, než jak to je. Třetina občanů vnímá Slovensko někde úplně jinde, než kde doopravdy je,“ uvedla. Za další problém označila také bloudění států střední Evropy po politické mapě. „Třetina obyvatel se cítí ztracená a Slovensko přitom nikdy nebylo bohatší. My totiž chceme být chudí, my chceme být obětí. My nejsme nikdy za nic zodpovědní, jsme vždy obětí,“ uzavřela Vášáryová. číst dál