Období: leden 2016

O našich legiích v Rusku jsem četl ve skriptech VŠE, že to byla "černá kaňka na mapě československo-ruských vztahů". Tím hrdější jsem na ni byl. Však taky všechny sovětské a ruské  režimy od Stalina přes Brežněva po ten dnešní mají Masaryka za těžkého nepřítele. V dětství jsem poznal legionáře pana Františka Brože, všestranného člověka. Byl důlním tesařem (vídával dole i skřítky-permnoníky), zápasníkem, šprýmařem vytvářejícím moudré rýmované průpovídky,  a taky masérem-léčitelem. Jinak jsem slýchal vyprávění legionářů ze Svobodné Evropy. Ledacos o legionářích jsem se dočetl i v Čapkových Hovorech s TGM. Masaryk sám říkal, že při řádění bolševiků kolem něho lítaly kulky, ale žádné ho netrefila. Před touto jednou z mála skutečně hrdinných kapitol našich dějin stále někam uhýbáme, že by jeden z následků někdejší komunistické propagandy? Je zajímavý jeden rys naší povahy: Na každý režim svorně nadáváme, ale když někdo statečně vystoupí proti němu, pravdivě a čestně, ba za nás ostatní, nemáme k němu důvěru, je nám nepohodlný. Raději jen proplouváme. Bylo to nejen vůči disidentům za komnunistů, ale už i v postojích velké části naší veřejnosti k legionářům. I vůči těm, kteří pod křídly RAF za nás pokládali životy a nebo byli pak komunistickýcm režimem vězněni, jsme nenašli dost uznání a vděčnosti. Naši legionáři bojovali proti rakousko-uherské monarchii, tím byli pro mnohé zrádci a podezřelými živly. Tím záslužnější patrně bude počin, o kterém pojednává následující rozhovor. Konečně někdo! číst dál

/přepracovaný starší článek/ číst dál

Jsou všude. V osobním životě i v životě veřejném. Za všechny nepovšimnuté křižovatky se platí. A z toho zraje moudrost. Osobní i politická. Oba aktéři následujícího rozhovoru si ji osvojili velkou měrou. číst dál

Obraťme se k moudrosti Friedricha Rittelmeyera. číst dál

Pro lepší orientaci věrných (i nevěrných) čtenářů odpovídám na některé dotazy, kterých knih se lze ode mne v (snad?) nedaleké budoucnosti nadíti. Uvádím proto nezávazný přehled - píšu ho i pro sebe, protože s tím mám potíže a zapomínám, co jsem napsal, tedy které knihy "ve frontě" se dají v počítači najít. A co v nich nacházím, bývá někdy překvapení. Asi tu platí i vtip, že "nejkrásnější nemoc je skleróza: člověk se dozvídá pořád nové věci". číst dál

Z připravované knihy o cestě vývoje za pomoci elementálů. číst dál

Stavíme tábor 04 nedaleko Hafar Al Batin. | Foto: Archiv veteránů ze Zálivu číst dál

Při operaci Pouštní bouře nás dostihla bolševická tupost. Vyhrožovali nám, vzpomíná velitel  číst dál

Zabývali jsme se nedávno skrytými příčinami expanze islámu do Evropy. Podívejme se na to i v jiných souvislostech. Začněme opět z neviditelných úrovní. Nyní převažující hmotařská a plytká, k hodnotám kolem sebe spíše netečná stránka vědomí nás vzdaluje i našemu Andělovi Strážci. Vztah člověka k říši andělů je dnes porušen tak, jako ještě nikdy v dějinách lidstva. Anděl se i dnes staví s láskou před člověka, ale ten ztratil schopnost jej vnímat (jistě nemusíme připomínat, že nynější módní kurzy na sobecké či zábavné využívání andělů jsou jen pseudospirituální komerční bulvár). Jediný oprávněný, blahodárný, ba nutný postoj k našemu Andělovi Strážci je vděčnost za jeho ochranu, se kterou nás provází všemi inkarnacemi, oddanost, důvěra. K tomu nám žádné rychlokurzy nepomohou, spíš náš vztah k andělům uhnou do nespásných labyrintů chtivosti, zvědavosti, laciné senzačnosti, falešné duchovnosti.  číst dál

Před nedávnem opustil hmotné bytí pan Jan Dostal, jeden z mála prolidštěných antroposofů, spoluzakladatel waldorfského školství u nás. Vystřídal mnoho hudebních profesí od operního dirigenta, přes učitele, ředitele hudební školy až po šéfredaktora nakladatelství Supraphon. Uveďme jednu z jeho přednášek a poté část rozhovoru s ním. číst dál

Ve svém adolescentním věku jsem coby bujarý jánskolázeňský pacient o letních pobytech zvládal ledacos. Krom výtržností v kolonádě při big-beatu, unikání před násilným ostříháním (nás, "máničky" chodil se stolečkem po městě chytat a stříhat holič za doprovodu předsedy MNV a příslušníka SNB)  jsem se předváděl děvčatům tím, že jsem se vsadil, že uprostřed náměstí budu hlasitě vzývat Allaha, i s padáním na zem (holt mne exotika a extravagance lákala). Kamarádi, arabští pacienti mne naučili text (část si pamatuju dodnes a líbí se mi ta řeč), tedy jsem to tam předvedl. Uznání jsem sklidil právě spíš od Arabů za to, jak jsem zvládnul jejich hrdelní CH, od děvčat spíš jen shovívané přehlížení tohoto podivínství. Tehdy jsem ještě netušil, jak se jednou budu o islám zajímat. Ani to, že právě tato náboženská praktika bude jednou zabírat několikrát denně veřejné prostory v řadě evropských velkoměst a blokovat dopravu a pohyb místních. číst dál

Někteří si podle mých článků a knížek prý myslí, že si žiju v jakémsi trvalém vnitřním jasu. Kdepak. Tím by člověk ustrnul, nebylo by to podložené, zasloužené. Spíš je dobré být alespoň co nejvíc v klidné harmonii, když jas zrovna není k nalezení. To slunce, které nás nakonec ze všech trablů vyvede či je osvítí a odpaří, se občas asi většině z nás, a třeba i nadlouho, skrývá a člověk prožívá ono "mystické sucho", onu „noc duše“, jak to nazval svatý Jan z Kříže, při které nic hezkého nedostává. Patří to k vývoji. Reakce sžíravé bezútěšnosti a strachu o sebe by byla ale sobectvím. Právě tehdy je důležité, aby žák aspoň věděl, že i za těmi mraky to slunce je a nezmatkoval, nevzpínal se, nehysterčil. A při takovémto aktivním klidu, byť bez odezvy,  můžeme být Bůh blíž než tušíme, a to i kdybychom cosi v životě nezvládali. Když  Gustav Mahler rozdal party své nové symfonie hráčům, ozval se trumpetista: Proč mne pořád ženete do těch nejvyšších přidušených tónů? Odpověď zněla: Zatím to ještě nemůžete pochopit, teprve až uslyšíte celou symfonii. - Nehněte nás Prozřetelnost také někdy svými omezeními a tlaky do lepší ukázněnosti a spolupráce pro symfonii celku? číst dál

pravil užasle cizinec, neznaje náš žargon. číst dál

Měsíčnice  vás zve na přednášku: číst dál