Ukázky z knih zatím nevydaných

Od Březinova odchodu uplyne brzy sto let. Když jsem zde nedávno zveřejnil jeho citát o zvířatech, napadlo mne nyní uvést o něm víc. Obsáhl v prožitcích své duše a tvorby - sféry od zvířat přes lidi po Ducha. Moje někdejší stařičká kamarádka, samostatná antroposofka (i přes její kritiku na adresu AS se k ní posmrtně AS hlásí), zároveň i unitářka, skautka, literátka, bio-dynamická zahrádkářka, vedoucí turistického oddílu, vtipná společnice a ledacos dalšího, dr. Milada Škárová (jezdíval jsem za ní v 90. letech i do Brna na víkendová pobytí poté, co tam obětavě organizovala mé besedy), mi zaslala vzácný text, ze kterého dále částečně čerpám: číst dál

I/III - Předesílám: než se pokusím psát o lenosti, přiznávám se k ní. Tedy - dále jen volně podle toho, co o ní píší zasvěcenci. Lenost vzniká z nehybnosti astrálního těla a urychluje odumírání vnitřního života. Lenost, netečnost a nekonání povinností přináší vnitřní zmrtvění. Je snadné pozorovat spíš u druhých, jak jsou mnozí pohodlní myslet, čímž sebe sami ochuzují. Jejich duševní i tělesná pohodlnost škodí nejvíce jim samým a bere jim schopnost k dalšímu pokroku. Zapadají pak do lenosti jako člověk, stojící na bažině, do níž se pozvolna propadá. číst dál

OD SMETANY, DVOŘÁKA ČI JANÁČKA PO KUBIŠOVOU, NECKÁŘE ČI BEATLES číst dál

Nehalasil o esoterice, o napojení, o intuici, ale uměl o tom drtikolovsky Mlčet i se stávat vyšším nástrojem pro svůj nástroj – varhany. - 16. dubna to jsou čtyři roky, kdy odložil pozemskou schránu Mistr Jaroslav Vodrážka, náš přední varhanní improvizátor. Jak mi ještě za totality sdělila jeho žákyně a moje tehdejší mladá kamarádka, básnířka a muzikantka Markéta Procházková, byl v době nejaktivnějšího rozkvětu oceňován i v cizině, komunistický režim mu ale vyjetí nepovolil. Byl totiž věřící a nijak se tím netajil. Jaroslav Vodrážka - pokorný křesťan, mj. i osobní návštěvník Fráni Drtikola – prý přátelům říkal, že po usednutí za nástroj se jen soustředí do říše Ticha, poprosí, a pak už jdou improvizace samy. Pro svou neskrývanou víru byl u režimu v nemilosti. Jedním z jeho žáků byl i Jaroslav Tůma. Mistr Vodrážka byl mile známý i tím, že nosíval často i v interiéru svůj kruhovitý baret s asi třícentimetrovou „anténou“ uprostřed, říkal jsem si trochu cynicky a se svým hloupým humorem – Aha, tou anténou přijímá ty inspirace. číst dál

JISTĚ, ŽE LZE VĚTŠINU ODPOVĚDÍ NALÉZT NA INTERNETU. PAK BY TÍM ALE KVÍZ ZTRATIL PRO LUŠTITELE SMYSL A ZRCADLO VLASTNÍCH VĚDOMOSTÍ (Tak jako nebyly odpovědi s internetem sestavovány, s výjimkou citátu u čísla 57 a údajů u ot. 74, které doplnil Alfred Strejček.) číst dál

1. Smetanova … číst dál

K pořadu, uskutečněnému v rotundě – kostele svatého Rocha na Žižkově: Tak to bylo hezký. Šlechtic, politický vězeň, disident, spisovatel, skaut etc. pan Jiří Stránský slavil pětaosmdesátiny. Pamatuji z dětství komentáře jeho strýce Jaroslava Stránského ze Svobodné Evropy. Kdybychom měli charakterizovat život tohoto našeho současníka, asi by to bylo slovo pravdivost, statečnost (rytíře a politiky mezi předky nezapřel). Jak milé bylo pobýt v přítomnosti tak úžasně prostě se chovajících a mile s kýmkoliv rozprávějících spolu-hostí jako byl náš pan kníže, paní Jiřina Šiklová, Vladimír Beneš - hlava celého pořadu, či Jan Potměšil, se kterým jsme začali kout pikle na nějaké spolupráci. Netušili jsme to o sobě: Já ho sleduji a obdivuji celé ty roky, on prý zas má doma mé knížky. Přidám dolů ještě trochu čtení o panu Stránském a o Jiřině Šiklové. - TOTO JSEM PSAL V ROCE 2016 číst dál

Blanka Urbánková - Žena a kosmetika a...: Pokud by někdo očekával, že následující řádky budou hovořit zasvěceně o nejžhavějších novinkách ze světových salónů krásy, pak nechť se obrátí k letákům, kterými míváme přecpány domovní schránky. Zde se nedoví nic nového, jen to, co tady bylo, je a bude, co je dostupné každé ženě a její peněžence.  číst dál

Z mailu kamarádky - účastnice našich seminářů o stáří, doprovázení a přechodu Tam, a zároveň někdejší osobní asistentky a pečovatelky ze západních Čech: Když jsem paní Ž. poznala, tak v prvních dnech mého pečování téměř při každé odmlce v hovoru opakovala: „Já se bojím“. Stávalo se tak pokaždé, když zůstala, byť jen na okamžik, bez mentálního zaměstnání a pocitově se ocitla v tísnivém osamění. Jakmile nebyla okolím nebo jídlem soustředěně zabrána nebo vtahována do myšlenkové aktivity, hned jí do hlavy vklouzla tahle utkvělá představa, tíseň. To, jak toto své úsloví neustále opakovala, bylo pro okolí jako obehraná a už i úmorná písnička. Příbuzní vážně uvažovali o řešení tlumícími antidepresivy. Pokud jsem chtěla, aby si paní od takového nepříjemného pocitu odpočinula, dařilo se mi to pouze urputným hledáním důvodů, proč je v jejím případě, kdy se uzdravuje a je v bezpečí domácího prostředí a mezi svými, zbytečné se bát. Bylo nutné ji nekonečným jmenováním řady důvodů zaujmout ke vzchopení, přivést k určité naději a vyvést ji tak z neblahého stereotypu myšlení. Poslouchala mě s napětím, hltala do budoucna oprávněně nadějeplná slova a z každého z nich se snaživě ujišťovala, že ke strachu skutečně není důvod. číst dál

* Noční prožitek: Vidím před sebou úsek osvětlené cesty. Zdroj světla je kdesi v dálce, cesta je ozářena měkkým, zlatěrůžovým světlem. Cítím přítomnost božské Matičky, cítím její vztaženou ruku, která nad námi bdí v tichém upozornění. Celou svou duší vnímám Její přítomnost, posvátný pocit Její blízkosti je nevýslovně blažený… Uvědomujme si: Všechna proměna děje se v nás skrytě. Každá z devíti duchovních hierarchií, kterou pokorně vzýváme, nám dává své síly. Uvědomujme si darované síly přes den a negativní síly, které k nám přicházejí, jimi přemáhejme. Bděme nad svými myšlenkami a nedovolme, aby negativní myšlenky oplodňovaly naši duši. Snažme se přijímat inspirace božských bytostí. Jejich síly nechť plní naše duše. číst dál

Je prostý. Zdají se mu ale podivné sny. Ve škole neuspěl, nevěděl proč by se něco takového musel učit a nechat si za to dát nějakou známku. Byla to asi taková hra dospělých. Raději by si hrál posvém. Tak ho místo do školy začali posílat tu nabílit dům, jindy vyndavat kamení z pole či naštípat dříví. A vida, ta kaplička za vsí v polích je zašlá, nabílí ji, to umí. Asi to bude ta kaplička, co do ní jeho babička nosívala kytičky. Na zahrádce, kterou si kvůli tomu založila, ještě nějaké zbytky těch květinek rostou. Prý jednou, když byla poprvé v životě s něčím u doktora, ten náhodou objevil, že má vykloubené rameno. Celé roky si toho nevšimla. Pravda, bolelo to při práci, ale prý to tak měla odedávna. Tak proto dělala tou rukou věci někdy trochu jinak, ale dělala vše. Půjde tedy taky s nějakou kytičkou do té kapličky, dát ji Ježíšovi nebo Panně Marii, tak hezky mu o ní babička vyprávěla. Jenže v kapličce žádná taková soška ani obrázek není. Není tam nic, jen holá stěna výklenku. Co je to za lidi v nejbližší vsi, že se nepostarají? Je mu to divné, taková kaplička je jako rám bez obrázku. Myslel, že kaplička je postavená kvůli tomu, aby uschovávala v sobě něco vzácného, krásného. Podle babičky jim ty kapličky byly tehdá útěchou, že se o přestávkách v práci na poli, třeba o polednách, mají kde pomodlit a nemusí až do vsi do kostela. číst dál

Výběr z poznámek a dopisů číst dál

Tato kniha nás nesměruje jen do míst takzvaně energeticky nabitých či silově vibrujících. To bývá snadné, ale je to málo. Spíše se věnuje mystériím, zasutým do paměťových stop národa, i esoterice kosmického ženského principu. Text neobsahuje jen místopisné údaje, ale především inspirace k určitým prožitkům na těchto místech a k prožitkům světového mariánství a vztahu k němu. Pokud místa zde uvedená není možné navštívit osobně, pak pomocí těchto textů lze na nich pobýt i jinak, jemně ve svém nitru. Různí autoři považují za posvátné resp. niterně obohacující různé lokality. Je to věc neměřitelná. Proto i náš výběr míst je povýtce subjektivní. Nejen autor, ale i vnímavý čtenář jistě cítí, že k posvátným místům a tématům je nutné i v představě přistupovat tiše, s úctou a pokorou. Pak mu snad vydají vzácné zážitky a vývojová poučení. číst dál

Každé lidské utrpení se týká každé lidské bytosti. - Václav Havel číst dál

Kdysi říkal Václav Havel o jedné své jízdě noční tramvají. Měl lístek, ale protože v tramvaji byl sám a jel jen jednu stanici, mohl si ho klidně nechat neproštípnutý na příště. Bylo to lákavé, mnohý z nás by to pragmaticky využil. Ne tak Havel. Cítil, že by cosi porušil a lístek si proštípnul. I odtud začíná ta takzvaná duchovní cesta, i kdybychom neskloňovali Pánaboha, lásku, srdce, meditaci atd. ve všech pádech. číst dál