Období: leden 2024

Noční můra pro Zemana a Babiše. Prezident Pavel si za jednu věc zaslouží jedničku s hvězdičkou. číst dál

Někteří z nás (nejen) v duchovních kruzích člověku připomínají Čapkovy alelidi. (Volně podle Čapka: Takovému řeknete: 2x2=4. On na to ale trumfne, aby byl ještě chytřejší: Ano pane, ale 3x2 je 6! A dnešní podoba? Takoví se dnes vyznačují třeba tím, že mluví-li se či upozorňuje-li se na něco někde nedobrého, pak v poučujícím stanovisku, snad aby nevypadali jaksi negativně (to se přece duchovně nesluší), nanesou o věci dlouhý úvod kladný, a pak jaksi stydlivě připojí to hlavní, mírnou distanci od toho nedobrého. Jsou přece ti tolerantní. Třeba jim pravdivě řeknete, že něco není bílé, jak to o sobě předstírá či jak by bylo zapotřebí, ale šedivé. Oni vám pak udělají přednášku či mail, kde budou dlouze opěvovat bílou a na konci se cudně zmíní o nežádoucí šedivé. Mívají i líbivou, ale někdy falešně „tolerantní“ argumentaci, kdy i o někom nestoudném či zločinně myslícím či se chovajícím „soucitně“ uvažují, že měl třeba špatné dětství, že je taky jen člověk apod., a z toho vyvodí omluvu pro jeho nynější vědomě lživé a nenávistné chování. Jenže: Vysvětlení zla ještě není jeho omluvou. Anebo vám naznačí: ty hlupáku, mluvíš/píšeš odmítavě o zlu, sprostotě či vraždě, ono je to ale složitější, poučím tě, jak to máš vidět... Uniká jim, že někdy objektivní neosobní popsání či zkonstatování zla není zlé, jen pravdivé a potřebné. Je to od nich pak jen póza, někdy až okázalá, jakési vcítivosti se zločincem, lhářem, pachatelem, mlhavé omlouvání zla. číst dál

Má-li někdo pravdu, nepotřebuje ji hystericky hulákat. Od vždy slušného Víta Rakušana, české zakomplexované spodiny až k mé maličkosti, mé závislosti a k některým duchovnistům. číst dál

Dostal jsem od kamaráda odkaz na zprávu z internetu: „Frenetický řev se změnil v hrobové ticho. Slovenská lyžařská superhvězda a národní hrdinka Petra Vlhová spadla před tisícovkami fanatických fanoušků při obřím slalomu Světového poháru na domácí trati v Jasné. Ze svahu ji museli na saních odvézt záchranáři, sezona pro ni skončila.“ Napsal k tomu: K tomu sportu, vždy jsem toto běsnění z duše nesnášel, hulákání davu na stadionech, jsem přirovnával k agresivitě opičí tlupy v džungli. Furt jsem nevěděl, proč to tak je. Kromě toho, že je mi z duše odporné soutěžení a touha porazit druhého, myslím, že je to přesně opak toho, co se po nás chce: navzájem si pomáhat. Pak mi otevřel jedinou větou jeden zkušený psycholog, o co tu jde: sport je totiž transformovaný boj, zápas – proto je tak populární –je to aréna současnosti, bývalý cirk starověku. Je mi to odporné, já jsem člověk mírný, neprůrazný, zato myslím, že mám dar odhadovat pocity druhých… číst dál

O svých prvních setkáních s Jaroslavem Hutkou - když zpívával (třeba Slunečnici) s Kalandrou kolem roku 1967 na Karlově mostě za deseťáky do plechovky od lančmítu, když se konal jeho památný koncert na Žofíně s vyraženými okny, na poloilegální koncerty U Orfea s Radimem Hladíkem v roce 1971, pak po letech když mne učil v Unitarii zacházet s virgulkou, čemuž jsme se po dalších letech společně zasmáli - až po jeho koncert před asi deseti lety na špejcharu v Čížové, jsem tu už psal. Nyní se o něm občas rád něco dozvídám i od našeho společného přítele Jiřího Walda. A našel jsem i skvělý rozhovor s ním, který sem přetiskuju. Hutka je pro mne jeden ze vzácných pilířů naší národní kultury, novodobý národní buditel. Snad si to uvědomí i další generace. Třeba jeho LP Stůj  břízo zelená jsme s partnerkou kdysi přehráli několiksetkrát. Spolu s jeho strýcem - výtvarníkem, astrologem, senzibilem, polyhistorem Vratislavem Janem Žižkou, a Eduardem Tomášem jsme tehdy tvořili jakési trojgenerační trio (já coby dvacátník ovšem spíš v roli učedníka). číst dál

K textu o umělé inteligenci (viz dole): AI, který jsem dal na konec tohoto pojednání: Je pravdou, že v něčem ji můžeme využít. A v čem? A jak nás to možná změní? Zamysleme se zde trochu. AI, dnes tak potřebná, je někdy nejen praktickou pomocí, ale patrně i jednou z nejrafinovanějších ahrimansko-luciferských hrozeb či léček či pokušení k příjemnému zbloudění pro dnešek. Nevím, zda či jak se s tím vypořádali či vypořádají naši antroposofové (někteří možná dobře, jiní, jako často, jen opatrně a bezradně – obecnými citáty ze Steinera), ale pokusme se zde o to samostatněji. I když - snad s trochu absorbovaným přístupem z duchovní vědy. Samozřejmě je to téma nadále otevřené, podle vývoje reality. I tomu se ale lze pokusit porozumět a utvořit si i svou mentální a emoční ochranu. A známá poučka – strach z něčeho tomu otevírá k nám dveře. Strach ale nelze zaměňovat s obezřetností, vědomým odmítáním, s poznáním bludu. číst dál

NEJPRVE Z MAILOVÁNÍ S KAMARÁDKOU (moje odpovědi modře). Z mnohých nyní prezidentem vyznamenaných jsem měla upřímnou radost a pak taky z té důstojné povahy vlastního předávání. Jo, to bylo zvláště oproti Zemanově trapné protekční šaškárně opravdu důstojné. Na jednom z vyznamenaných - Radku Jarošovi jsme byli minulý týden s manželem ve Zruči, byl tam jako host pozvaný do Křesla pro hosta. Zajímavé povídání to bylo o jeho výškovém horolezectví v extrémních podmínkách nejvyšších hor světa a také hlavně o pokoře, bez které by osmitisícovky bezpečně zdolávat opravdu nešly. To je vzácné. Naopak horolezci, kteří chtějí jen nadutě dobývat a pokořit hory, to neznají. Jistě i proto je tam víc tragédií, než úspěchů. Trochu vzpomínám na zdůrazňování pokory i od někdejšího slavného horolezce Reinholda Messnera. Už se mu podařilo vylézt skoro na všechny nebo už úplně na všechny, nevím. Z některých se prý do základního tábora vracel i z jen několik málo metrů před vrcholem, přestože předcházelo obrovské úsilí tomu, aby se ocitl vrcholu téměř na dosah. Přesto to otočil a vrátil se. Uměl se podřídit, ne za každou cenu (i za cenu života) pokračovat dál a kolikrát jen z pýchy vítězit a dosahovat vytyčené mety. Pod těmi velikány je prý pohřebiště právě těch, co se svou pýchou a chtivostí podcenili okolnosti a rizika a zahynuli. Líto mi jich ale není, věděli do čeho jdou. Kupovala jsem od něj nástěnný kalendář. Čekala jsem běžný věcný přístup prodejce za pultem, ale překvapil mě měkkým, teplým, vděčným, laskavým, pohledem doprovázeným ochotným autogramem. To je krásné že tu jsou takoví lidi. číst dál

Nyní, v zimě, bez ohledu na množství či absenci sněhu, je Duše naší planety při nás, s námi. Po letním výstupu k nebesům a jejich vznešeným hierarchiím, kterými byla duchovně oplodněna, sestoupila a vstoupila zemská Matka v zimě plně do svého fyzického těla, do zemského globu. Je zcela uvnitř něho. Pevně v něm spočívá. Spolu s ní se i elementární bytosti živlů vrátily z vnější přírody pod zemský povrch, kde, uspány sní svůj zimní sen. Vše ztichlo, Země zadržuje svůj niterný dech, svou vnitřní sílu. I lidské cítění se zklidnilo a člověk se snáze koncentruje k vnitřní práci. Zima je proto i n... číst dál

Tak šest a šest. Né že čest. Tak co s tím? Co já vím? Furt víc spím. Prý jsem děd a kmet. Kluk, jak můj vnuk, mi hned ve tvář vmet. Dím: Dej mi klid, nech mě být, mám teď nit. I tak slyš, ať to víš: Víš, co se mnou? Tak teď slov slow houp hou. Kam se hnát, chci dnes psát, ne už spát. Tak jdu na to, a hned snad mám to. Jo? Však mám hlad. Tak co s tím? Před tím jím. A kde že jím? Bar. Tam chlap na mne vrh zrak. Já mu dím, co mi chceš, já teď jím. Hleď vpřed a ne sem, na mls já sám tu jsem. Přec jím. Ten chlap, že má hlad, prej sem s tím. A hned. Na mne si dup, co máš na zub? Tak jsem mu řek: ... číst dál

Od Buddhy ke Kristu, Kristovy duchovní síly pro naše životy; Jak pomohl lidstvu Buddha a jak pomáhá Kristus; Kdo nám otevřel nebesa? Téma bylo podáno snad příliš stručně (12 minut). Je to jen nabídka či souhrnný pokus o první seznámení s mysteriem, ke kterému směřuje veškerý náš vývoj. Určeno spíš pro "začátečníky" (i když nevím, kdo je takzvaně pokročilý). Je dobré se zorientovat - podle podání zasvěcených - v našem postavení na této planetě, odkud a kam směřujeme a jakou cestou. Tedy téma pro vývoj lidstva nejdůležitější. Jistě, ve Steinerovi je to podáno dokonale, ale pro mnohého z nás, kteří nemáme "na nic čas", to bývá zpracované hodně dlouze a leckdo nemá trpělivost či rozhodnutí se tím prokousávat. Jde mi o to, jako obyčejně, podat to co nejsrozumitelněji a nejstručněji pro dnešní lidi dnešním jazykem, (byť neřečnicky a s rozpačitými pomlkami), ale též jako poukaz k samostatnému studiu. Bylo točeno se zlatonosnou Otavou za zády a lesní studánkou čiré vody přes cestu před sebou. Jako vždy, natočil a zpracoval to režisér Petr Tomaides dokonale a nápaditě, včetně třeba i těch dvou stromů, mezi které si mne posadil.  číst dál

Z DALŠÍHO TEXTU: Můj nedávno zesnulý přítel a příbuzný Ing. Petr Řehoř byl kancléřem rytířského dobročinného Vojenského a špitálního řádu svatého Lazara Jeruzalémského. Přestože v civilním životě byl podnikatel, zvyklý rozhodovat sám, členství v řádu jej naučilo respektovat názor druhých a směřování společenství k jeho cílům. Řekl mj.: BÝT RYTÍŘEM ZNAMENÁ, ŽE SE TAK ČLOVĚK MUSÍ CHOVAT, V DNEŠNÍ DOBĚ TO NENÍ ZBROJ, NE KŮŇ, ALE SRDCE; - Jak jsem osobně poznal posledního žijícího barokního skladatele v Čechách. číst dál

Z dalšího textu: "Když člověk po delší dobu vážně a silně medituje o "mytí nohou", pozná že láska není jen osobním pocitem, nýbrž že láska je novým světem. Pozná, že jednou ve vyšším světě bude láska tím, čím je dnes vzduch a světlo nás obklopující. Láska bude podstatou nového světa.“ číst dál

Krátké zamyšlení o dvou vzácných lidech, které všichni známe. číst dál