Možnosti pro budoucí vývoj

BYLO O TOM MNOHO PSÁNO (I NA TĚCHTO STRÁNKÁCH). Nejprve Tomáš Halík: „Měli bychom se zastavit a přemýšlet a v rodinách mluvit o těch posledních věcech. Nejenom, kde má člověk uloženou závěť a vkladní knížky, ale také o tom, jak by si člověk přál, aby se s ním lidé rozloučili, kde a jak by chtěl být pohřben,“ řekl o tom moudře pro Českou televizi. A dodejme – i jak by o zemřelém bylo smýšleno. Tedy – jen s láskou, ať byl jaký byl. O další soud a nápravu bývá postaráno i bez nás a lépe. - I svatí nám mohou být v těchto dnech blíž. Nemusíme rozeznávat, kteří, ale pomáhají nám svými inspiracemi. Ztišme se, zanechme chtění a třeba k nám závan lehce pronikne. číst dál

/lehčí navázání na minulý článek/ Netečnost k vývoji země a lidstva a negativní charakterové rysy soukromého života spolu souvisí mnoha nitkami, o kterých by bylo možno dlouho přemýšlet. Vezměme například dnes tak rozšířené samolibé modly vlastních schopností, nadřazenost, aroganci, pýchu, ponižování druhých (byť třeba jen v myšlenkách či postojích), vztek na svět, na okolnosti, na společnost kolem sebe… To vše nabývá v posledních desetiletích gigantických rozměrů. Jinak řečeno – gigantických rozměrů nabývá v důsledku toho mrzačení duší a neviditelného i viditelného životního prostředí. To vše se nám mstí. Vede to k okoralosti, znecitlivění, vyprahlosti duše. K neschopnosti se nadchnout a nadechnout pro ideály, natož pro ně něco udělat či obětovat, byť by to byla zprvu jen trocha osobního pohodlí. A protože společnost se skládá z jedinců, je toto jevem, týkajícím se i věcí celospolečenských, civilizačních. číst dál

Netečnost k vývoji země a lidstva a negativní charakterové rysy soukromého života spolu souvisí mnoha nitkami, o kterých by bylo možno dlouho přemýšlet. Vezměme například dnes tak rozšířené samolibé modly vlastních schopností, nadřazenost, aroganci, pýchu, ponižování druhých (byť třeba jen v myšlenkách či postojích), vztek na svět, na okolnosti, na společnost kolem sebe… To vše nabývá v posledních desetiletích gigantických rozměrů. Jinak řečeno – gigantických rozměrů nabývá v důsledku toho mrzačení duší a neviditelného i viditelného životního prostředí. To vše se nám mstí. Vede to k okoralosti, znecitlivění, vyprahlosti duše. K neschopnosti se nadchnout a nadechnout pro ideály, natož pro ně něco udělat či obětovat, byť by to bylo zprvu jen osobní pohodlí. A protože společnost se skládá z jedinců, je toto jevem, týkajícím se i věcí celospolečenských, civilizačních. číst dál

Kometa ATLAS... Už koncem září byla od našeho Slunce „jen kousek“, 58 milionů kilometrů (střední vzdálenost Země od Slunce je 150 milionů km). Pokud se nerozpadne tímto blízkým průletem kolem Slunce, uvidíme ji v půli října i pouhým okem. Bude to nejzajímavější úkaz na obloze za velmi dlouhou dobu, pro někoho jednou za život. Na internetu možná budou odkazy, kde a jak můžeme kometu vidět. A různě ulovené fotografie. Jistě, je to zajímavé. Ale nenašel jsem nikdy ani jeden článek o tom, jak kometa vzniká, natož pak jak na nás může působit. číst dál

K vulgaritám, třeba v reakcích na některé články (nešíříme je ani na facebooku): Má-li někdo něco takového ve veřejném výrazivu, má to i v duši. S takovými netoužím komunikovat, to by nemělo konce. A že jsem - podle takových - „citlivka“? Ano, přesně tak a nestydím se za to. Jsem citlivý na sprostotu – je-li ve výrazivu, bývá často rovněž v nitru. „Co na srdci, to na jazyku.“ Takoví by se jen ztráceli v bezbřehých labyrintech nekonečných „diskuzí“. Tedy je s Petrem Tomaidesem, obhospodařujícím nezištně můj facebook - odsouváme, nechť si zůstávají ve svých světech. Čtenářka Maria G. k takovým napsala: "Vybílit místnost, či dokonce vymalovat válečkem, stojí hodiny příprav a ukázněné práce. Čmárnout na to fixkou zabere vteřinu.- Obdobně – napsat desítky knih je věcí celoživotního zrání. Napsat k úryvku z některé této knihy něco stupidního dokáže kdekterý samolibý pitomeček, neschopný užitečnější seberealizace." číst dál

/DOPLNĚNO; MJ. SEZNAM MÝCH VIDEÍ/. NA ZÁKLADĚ ČEHO JSEM SE K TOMUTO ROZHODNUTÍ DOBRAL? KROM MÝCH ÚVAH, VIZ DOLE, TŘEBA ARGUMENTY TĚCHTO MAILŮ: Proč nemám otevřenou diskuzi? Dělit se vzájemně o kus duše se dá užitečně a krásně různými způsoby. Občas nastává radostné obousměrné sdílení čtenářů a autora. Erudované doplnění či seriózní kritika může být někdy rovněž k užitku. Ale většinou na webu ani na fb nereaguji. Obzvláště nepovažuji za účelné odpovídat na některé žlučovitosti. Je dávno ověřeno, že oblasti, kterými se zabývám já či podobní autoři, tuze provokují ty, kteří je odmítají, ale nejsou schopni se sami s něčím u sebe vypořádat, a často se u toho musí nějak agresivně vyventilovat. K tomu mi s pochopením napsali: číst dál

„Uvažuji-li o lidech, kteří mě osobně nenáviděli či nenávidí, uvědomuji si..." číst dál

Letos je to třicet let od úmrtí Karla Kryla, za komunistů zakázaného. Jak jsem se později dočetl, za přehrání či jen přechovávání jeho LP „Bratříčka“ padaly tehdy tvrdé tresty, ba i dva lidi za to šli do vězení. V Janských Lázních jsem si v roce 1972 (to už politicky zase přituhovalo) vyjednal s kulturním referentem Kubšem použití kulturního sálu budovy Grand, udělal jsem si malé plakátky a přehrál jsem tam celé LP Kryla Bratříčku zavírej vrátka (včetně ironického vzkazu pro ruské okupanty – Spasíbo zachvátčiki, nikogdá nězabudněm). Protože doba už byla zas ošklivá a Kryl zakázaný, kamufloval jsem pořad titulem o protest songu, tehdy byl u nás povolený a známý ten americký. Tedy jsem pro forma přehrál jednu protestní písničku americkou a pak už český protest song – Kryla. Sál byl plný. Časem mi bývalí spolupacienti řekli, že se tam pak divní pánové z černého auta, tedy estébáci, poptávali, kdo se tohoto „kontrarevolučního“ programu dopustil, ale nikdo nic nevěděl, spíš neřekl, a já už jsem byl z lázní doma. Zpětně vděčím těm, zejména spolupacientům, co mohli promluvit, ale mlčeli. číst dál

LÍSÁNÍ PUDLÍKŮ? DOSTANOU OD PÁNA CUKRÁTKO?; Jaký osud si nejen jedinci, ale i národ vytvoří, takový bude mít. Nejprve ale o nás. Hezky se dnes čtou kritiky na naše (námi svobodně zvolené) politiky, jejich pikantnosti, aféry, přeřeky a faux pas. Je to vždy vděčné novinářské a čtenářské téma. V tom jsme udatní. Jinak ale my Češi rádi pod někým úpíme: od Rakousko-Uherska po komunismus. Je nám v tom hezky, zodpovědnost je na těch utlačovatelích. Snad nám to dnes chybí. Dnes se, alespoň někteří, vystrašujeme alespoň Evropskou unií, kterou jsme ovšem spoluzakládali a bez jejíž spolupráce a výhod bychom v izolaci úpěli doopravdy. Ale nezapomínejme – zaplať Pánbůh, že to smíme svobodně psát a poznávat a uznávat své buditele, dávné i nynější. Někdy jsou to hrdinové i v tom, s kolika tunami špíny, i vůči své osobě, se musí vyrovnávat. Můžeme se ale, chceme-li, opírat o tyto své velikány. Z dob dávno i nedávno minulých, i té současné. číst dál

Dva roky války otevřely mnoha lidem oči. Rusko je predátorská země, říká publicista Roman Joch.  číst dál

Z dalšího textu od O. M. Ivanova: Zpíváme pod okny nebeských paláců, a andělé nám házejí mince, jinak řečeno, radost a světlo. Cesta, kterou jsme započali před dlouhou dobou, neskončí naším současným životem. Tento život je pouze jedním stupněm na cestě, kterou všechny bytosti musí podniknout od momentu, kdy opustily náruč Boha. A kolik rozdílných oblastí budou muset navštívit, než se vrátí... Jsme pouze návštěvníky na této zemi, a na to nesmíme zapomenout. Ale dokonce mezi lidmi, kteří vedou duchovní život, jen pár z nich se přidržuje myšlenky, že jsme zde pouze hosty a že nikde nesmíme zapustit kořeny. Cesta je dlouhá, velmi dlouhá; a musíme stále pozorovat, studovat a tvořit si závěry, abychom pokračovali ve správném směru a abychom neklesali na mysli; nesmíme spustit z očí náš cíl. číst dál

Tak se z mailu dozvídám, že ten můj někdejší „Kalendář pro všechny roky“ s  reprodukcemi přírodních obrazů Drtikola a mými texty se prý pořád někde čte. Jsem tomu rád, ne kvůli sobě (no, to asi taky), ale hlavně kvůli obsahu. Trochu jsem přepracoval jednu jeho část, třeba to zkuste sledovat se mnou: Tlak doby se prý stupňuje. Hrůza hrůzoucí - nebo cenná příležitost? Jak pro koho. Co když -  nabídka a vzpruha k vývoji? Sílíme nebo šílíme z toho? Asi podle toho, jsme-li jen uživatelé světa, povinného plnit naše předstayy, nebo jeho zodpovědní spolutvůrci. Psal mi kamarád, jestli cítím, jak te... číst dál

Abych se tu furt jen nevytahoval. Mé IQ není nic moc. Příklad? Roky jsem vídal v regálech obchodů pytlík s cukrem, na kterém jsem četl „třetinový cukr“. Tedy jsem to považoval za třetinu kila a bylo mi divné, proč to nemají, jako jinde, aspoň po půl kile. Až po letech jsem si všimnul, že to je třtinový cukr. - Když u nás začal salám Poličan, nevěděl jsem, že pochází z nějaké Poličky, tak jsem se domníval, že je to nejspíš odkaz, že jsou ho plné police (na rozdíl od zboží někdejších prázdných regálů, podpůltovek, tedy za komunistů nedostatkového zboží, přenechávaného prodavači jen známým či za úplatek, ať to byly banány, pomeranče či klobásy). číst dál

Nyní, v zimě, bez ohledu na množství či absenci sněhu, je Duše naší planety při nás, s námi. Po letním výstupu k nebesům a jejich vznešeným hierarchiím, kterými byla duchovně oplodněna, sestoupila a vstoupila zemská Matka v zimě plně do svého fyzického těla, do zemského globu. Je zcela uvnitř něho. Pevně v něm spočívá. Spolu s ní se i elementární bytosti živlů vrátily z vnější přírody pod zemský povrch, kde, uspány sní svůj zimní sen. Vše ztichlo, Země zadržuje svůj niterný dech, svou vnitřní sílu. I lidské cítění se zklidnilo a člověk se snáze koncentruje k vnitřní práci. Zima je proto i n... číst dál

Zatímco násilí Němců ve Druhé světové válce bylo podrobně rozebráno a je oprávněně neustále i v Německu připomínáno, Češi se k násilnostem při poválečném odsunu většiny sudetských Němců, včetně antifašistů, dlouho nehlásili. Ale přece: postavili se k tomu čelem, byť opožděně, s dobrou analýzou příčin, jak henleinovských provokací v Sudetech, tak následků a českých zvěrstev při odsunu, a to i na antifašistech, viz například Brněnský pochod smrti. K připomenutí českých násilností přispěl ale až Václav Havel. Naproti tomu - Slováci se dosud (až na malé odvážné výjimky) jasně nepostavili ke své temné stránce z historie a to jim trvale brání poznat sebe samé objektivně až dodnes. Žijí o sobě v národní lži, která je zaslepuje i vůči dalším poznáním o historii o úloze národů Evropy, zejména toho jejich. Slovenský nacionalismus, podporovaný kdysi fašistou Tisem, později nenápadně i komunistou Husákem, se táhne až do dnešních dnů. číst dál