Karel Funk (») | 27. 9. 2022 | přečteno: 500×
V dětství a raném mládí jsem nezrale a zjednodušeně dělil lidi na tzv. věřící (ty dobré) a ateisty (ty špatné). Později, po dvacítce, na příznivce jógy a budhismu a ty ostatní, zaostalé. Ještě později - na příznivce Drtikola a ten zabedněný zbytek. Po třicítce na příznivce duchovní vědy a ty nezralé chudáky. Bylo to ovšem vždy skoro totéž – byl v tom můj snobismus, vytváření si duchovních kulis o sobě a duchovní pýcha (před kterou jsem ovšem vehementně varoval okolí). A jak jde čas, vracím se stále častěji k pokladu, který mi utvářel názory od čtrnácti: V Čapkových Hovorech s TGM čteme, že nejvyšší ocenění od Masaryka bylo, když o někom řekl – To je slušný člověk. Za tou slušností jsou mnohé ctnosti, které sám měl (jistě třeba víra, charakter, vcítivost, laskavost, cudnost, odvaha k hájení pravdy, etická orientace v dění vlasti i světa, zastávání se utlačených…). A bývá těžké dospět k tomu podstatnému – že člověk musí začít sám u sebe. - Chtěl jsem tento článek nazvat Já to pamatuju. Jenže tento titul už použil ve své pokrytecké písni jeden Putinův přítel, který od něho i hrdě přijal na hruď vyznamenání – bývalý komunistický práskač, který donášel i na Kryla. číst dál