Maďarům jsme v osmdesátých letech trochu záviděli jejich odvahu se alepoň v něčem vzepřít sovětskému diktátu. V jednom vtipu byli přirovnáváni k ředkvičce: rudí jen na povrchu (zatímco Československo k Titaniku: loď se potápí, ale na palubě se jásá). Jako první i otevřeli hranice do Rakouska. Už v roce 1956 na to šli horkokrevní Maďaři jinak, než my v roce 1968. Svůj boj za svobodu vyhrotili. Podle různících se údajů tehdy při sovětské agresi zahynulo 3 - 6 tisíc Maďarů, poté tisíce vězněných a statisíce uprchnuvších na Západ. V Maďarsku tehdy - krom republik, okupovaných Ruskem a tvořících tzv. SSSR, nastal poprvé případ krvavého ruského vojenského napadení ve střední a východní Evropě. Podle V. Dvořáka - "do které země /Sověti/ vkročili, tam vypuknula bída, hladomor, nekonečné místní konflikty, udavačství a všeobecný úpadek. Neexistuje jediná země, která by se pod ruským "protektorátem" dostala na nějakou vedoucí pozici ve světě (s výjimkou vedoucí pozice Kazisvětské strany, samozřejmě). Zato existuje dost zemí, které se po 2. SV, za přítomnosti amerických vojsk, dostaly z úplného rozvratu na světovou špičku, v mnoha oborech, nejen ekonomicky."
číst dál