Přibližme se k jejich vnímání. Budou rády. Chtějí ale kus volné přírody, ne pravoúhlé chodníčky. A taky cítit naši laskavou duši. Když vejdeme na zahradu, pozdravme se s jejími obyvateli z elementární říše a řekněme jim, co zde budeme dělat. Třeba, že jdeme zrýt kousek země nebo hrabat listí. Pak se k přírodě chováme jako k partnerovi, a ne pansky. Zlostné či ukřivděné myšlenky nechme za vrátky. Připomeňme si rodící se či spíš znovunalézané paradigma: Příroda má vlastní hodnotu, na člověku nezávislou. Je stále větším přepychem i moudrostí nechávat kus přírody, i té okolo domu, volnému vývoji. V Evropě je již jen necelé jedno procento přírody v původní divoké podobě, v naší vlasti už jen 0,3 procenta. A dopadli jsme tak, že máme nejen stejná parkoviště, stejné obchoďáky, stejné zastávky, ale i skoro stejné zahrádky. Je nutné se zbavovat zakořeněného moderního omylu, že s divočinou je třeba zatočit. Podle peruánských domorodců jsou duchové stromů kácením vyháněni ze svého prostředí a pokud nenajdou náhradní prostředí, pohybují se chaoticky a nepřipoutaně a spolupůsobí na vyvolávání přírodních pohrom. Přírodu jsme zotročili, aby byla taková, jakou my chceme, ne jaká chce být ona. Chybí nám zbytek respektu k metafyzice přírody. Hrdost na naše zahrádky bez kousíčku volného růstu není z tohoto úhlu pohledu moc namístě. Někde jinde se nám pak něco vymkne. Masajové říkali: Zemi jsme nedostali od našich předků. Máme ji určenu od našich dětí.
číst dál