MOJE MALIČKOST VESELE I VÁŽNĚ - Když už jsem tu, tak koukám, abych byl

Kdepak, tohle není o soudružce Konečné, to je starší.  O té až na konci. V mém mládí jsem bydlel v Hluboši u Příbrami. Při jedné ze silniček po této větší vsi sedávalo na lavičce několik místních drben, jinak převážně členek strany. Bedlivě pozorovaly káravými pohledy nás mladé chuligány, vlasaté, prostořeké, randící, nijak se v obci neangažující (činnosti veřejné všeliké bývaly očekávány, vylepšovaly i kádrový posudek). A nastojte: Na dlážděné silnici před jejich lavičkou se při prvomájovém jitru zaskvěl bílý budovatelský nápis skoro metrovými písmeny, pořízený vápnem a štětkou: DRBNY ZDRAVÍ PRVNÍ MÁJ. Jestlipak uhádnete, kdo v tom měl prsty? A výjev hodný pozornosti: opravdu oslavily svátek práce prací: V kleče s kyblíky mydlinek drhly rejžáky silnici. Kdyby některý soudruh neznal souvislosti, jistě by zjihnul nad tou pracovní směnou. číst dál

Slavné výlovy kaprů bývaly v obci Putim (naštěstí vznikl ten název ještě staletí před narozením jednoho mega-zločince podobného jména kus dál východně od nás) v Podkostelním rybníce, zvaném Podkostelák. Bývala samozřejmě vylovena jen malá část kaprů. Pak byla v tehdejší místní hospodě kapří hostina. číst dál

Při mém espressu lungo a svařáku v La Sabbia Café na píseckém náměstí (u šéfující paní Evičky), a jindy v hospůdce U Zlatého býka (u rovněž skvěle šéfující paní Janičky), jsem slyšel z věžních hodin na radnici (samozřejmě ze záznamu) zvonkohrou překrásnou melodii. Znám ji od dětství, jenže co to bylo? To byla ale dřina, jako obyčejně, když něco někde zaslechnu a večer neusnu, dokud se mi nerozbřeskne, co to je a od koho to je. Bývá to cenná leč neúprosná okupace duše jednou melodií. Někdo má bezesné noci z marné zamilovanosti (to taky znám, ale už z dávna), jiný dokud neobjeví zdroj. A k ránu se mi rozbřesklo a mohl jsem usnout: Město Písek nápaditě a vkusně zvolilo pro veřejnost, krom jiných skvostů, Mozartovo rondo Turecký pochod. Ostuda, že jsem ho nepoznal dřív, píšu o něm i v knize o hudbě. Má bezpočet různých podání, třeba pro připomínku i tato: číst dál

Chtěl jsem si to nechat na další setkání v Plané, protože tam mívají i skvělý smysl pro humor. Ale nedá mi to a dám to i sem. číst dál

DOPLNĚNÍ Z 4. 9. ZDE: S NÍŽE UVEDENÝM JANEM NEPOMUKEM KLENEREM JSME V LÉTĚ 89 PODEPSALI I ILEGÁLNÍ PETICI "NĚKOLIK VĚT" (AUTOŘI HAVEL, VONDRA AJ.) ŠÍŘENOU NEJPRVE VYSÍLÁNÍM HLASU AMERIKY. PETICI JSEM PAK OPSAL A ROZDÁVAL A ROZPOSÍLAL DÁL. číst dál

Když k nám vtrhly v srpnu 68 ruské (a na pokyn Kremlu i další „spřátelené“) tanky k „bratrské pomoci“ na „záchranu socialismu“ před „americkými imperialisty“, ale rabující, znásilňující a střílející do našich lidí a památek, udělali jsme s janskolázeňskou spolupacientkou, rovněž asi dvacetiletou, Libuškou Davidovou „přivítání“: na dvě na délku sešitá prostěradla, která jsme ukradli v prádelně, jsme napsali velikými písmeny azbukou IDÍTĚ DOMOJ, a natáhli jsme to přes silnici mezi prvními patry protilehlých budov - pro případ, že tudy pojedou. Jistě, dnes to vidím jako naivní, ale v prvních dnech okupace se nevědělo, co bude dál, kolik jich tu je, a měli jsme potřebu alespoň něco udělat. Janskými Lázněmi pak projížděli jen polští vojáci. Po pár dnech to záhadně zmizelo. číst dál

Je právem připomínána písnička Petra Ulrycha Zachovejte klid, natočená a odvysílaná jen pár hodin po vtrhnutí sovětských a dalších „spřátelených“ vojsk na naše zemí 21. srpna 1968. Jsou záslužné i nynější připomínky poetického buřiče Karla Kryla. Připomeňme ale i další písně, možná zapomenuté: Petr Novák se svým čistým srdcem se smyslem pro spravedlnost nazpíval krátce po 21. srpnu písničku se slovy: Slyšte lidé, vyženeme skály z této země. Bylo nám jasné, koho tím myslí. Písnička byla odvysílána rozhlasem jen několikrát, pak už jsem ji neslyšel, ani po Listopadu. Možná se záznam nedochoval. Nevěděl by někdo o něm? Byl by to cenný dokument i pro další generace. číst dál

Jezdíval jsem v dětství s rodiči do pomezí Krkonoš a Jizerských hor do statku Na Kazdici (http://kazdice.cz/). Měli jsme tam svou levnou komůrku. Dole v dílně jsem se učil dělat se dřevem. To z toho ještě nebyl nynější velkohotel. Paní domácí Nesvadbová, říkali jsme jí Máti, byla z rodu dávných krkonošských moudrých písmáků. Znala mnohé místní pověsti. U některých i pamatovala, koho se týkaly. Poslouchal jsem, ani nedutal. Možná s ní i zanikly. Tak se mi otiskla do paměti. Ba mi i coby klukovi prozradila místa, kde poblíž rostou křemenáče. Rostly. A jaké. V jejich statku jsem - konečně bez rodičovského zahlcení a dohledu, sedával v podkroví na seně vedle malého okénka, a četl si tam tehdy zakázané rodokapsy, co jsem tam po někom našel. (Pamatuju, jak v jednom bylo, jak se Jack s nějakou kráskou vyspal – a máma mi to pohoršeně sebrala. Jenže já jsem ve svých desíti letech nechápal, co je na tom, když si dva vedle sebe ustelou a přespí.) Rodiče mi ty „roďáky“ brali z ruky, prý abych se nezkazil (to přišlo později). číst dál

Pokus o reakci – vděčnou, plodnou. K onomu zveřejněnému uznání na mém fb: „ @sarkana5798 Mily Karle, moc dekuji za sdileni Vaseho mileho povidani. Dokazete I na velkou dalku pohladit „ Toto je od Šárky P., žijící nyní v Jižní Karolíně v U.S.A. Mínila besedu v Plané, opět skvěle uváděnou Danielem Drdou: číst dál

V dětství a mládí, když mne máma honila k činnostem, k zevnějšku či k chování vystrašeným argumentem „Co by tomu řekli lidi“ a tedy jak mám lépe vypadat (ostříhat se apod.), říkal jsem jen vzdorně (aspoň pro ni) - A na co. Roztrpčeně a káravě říkala, že jsem Anáca. - Jo byl jsem. A jsem tomu dodnes rád. Raději jsem byl vždy vzdorný, než vzorný. číst dál

Je zajímavé (není to poprvé), co se něco dosud neuzavřeného samo (v mém nynějším věku) naskytne k dobrému uzavření. I když jsem třeba si neuvědomil, že je to neuzavřené. Na okrese jsem měl v 90. letech jako podřízenou i ředitelku ÚSP pro mentálně postižené děti a mládež, Maršíkovu (příjmení nepatrně měním). Byla mi tuze protivná. Furt za mnou běhala, aby se pochlubila, jak jí to ředitelování jde a tedy si řekla i abych jí psal vyšší odměny či zvýšil plat. - Sotva se mi objevila ve dveřích, měl jsem po náladě. číst dál

O tom později. Jak na to ale tak koukám, vypadá to ve mně, že sem dám postupně několik kapitol z mé rozepsané „kňýški“. Dnes třeba tuhle: Měli jsme před pár lety pár společných pořadů s Alfredem Strejčkem a Štěpánem Rakem na lesním zámečku Fořtovna, kousek od Cerhonické Obory. Pořádali to manželé Michálkovi. Cestu zpátky domů do Mirotic, asi čtyři kilometry, jsem znal. Tedy - nejprve přes můstek nad místním polním potůčkem (byly v něm i malé mrštné rybičky, to se ještě uměle nehnojilo), pak přes Oboru do Mirotic. Ten můstek do kopečka do oblouku byl ovšem stavěný ještě kdysi dávno k přejetí... číst dál

To není jako za komunistů, kdy jsem v práci dělal, že něco dělám. Tedy – co dělám? Mám prý víc chodit. Tedy chodím mnohokrát denně, hlavně od počítače do postele, a brzy se otočím zas zpátky. Tedy sem a tam. Krom semtam mailování a krom otáčení se v kuchyni se točím i jinak - točíme s Petrem Tomaidesem semtam videa, a denně dělám na rozšířené knížce o péči, provázení, umírání a o tom co bude potom. Moc se na ni těším. Jenže mi to kyne jako Hrnečku vař. číst dál

O MÉM BILANCOVÁNÍ A BALANCOVÁNÍ. Při některých mých povídacích víkendech, organizovaných v 90. letech nejprve ČCE, pak Gemmou a Sophií (v obou jsem byl nějaký čas redaktorem) a pak později časopisem Phoenix (většinou byly besedy v hotelu na břehu Lipna), s jehož redakcí jsem řadu let spolupracoval a psal články, i při seminářích, organizovaných později jogínkou Jiřinou Vepřekovou v Olomouci či pak dalšími, včetně kdysi Unitarie, Lyry Pragensis, víkendových seminářů ve vile Sola Gratia pod Hostýnem, povídání v Anthroposofické společnosti, Obci křesťanů, antroposofické skupině z Českých Buděj... číst dál

Drobné osobní zajímavosti o jednom hříšném umělci, Mirotičákovi, a dvou vzácných Šumavácích – jakési náhody. Od dětství jsem měl rád Alšovy obrázky, bývaly v některých učebnicích a na kalendářích. To jsem ještě netušil, že se s rodiči kolem své dvacítky odstěhuju do Alšových Mirotic, i s jeho velikou sochou na náměstí a rodným domkem, sloužícím jako jeho muzeum. Ani že se pak dozvím, že přes svou tetu Lidmilu Famfulovou jsem jeho vzdálený příbuzný. číst dál