Období: listopad 2014

VÍTÁNÍ   SVĚTLA  -  ZJASNĚNÉ  NOCI. číst dál

Článek z místních novin z počátku devadesátých let, o kterém se hned zmíním, je  typický pro styl informování našich médií za posledního čtvrtstoletí, i pro to, co většina lidí chce slyšet. Připadá mi, jako by po zániku někdejšího předlistopadového  psaní ve stylu, jak je vše krásné, mnohá média nepochopila svobodu a jen toho co nejvíc převrátila v opak. Resp. "pochopila" svobodu tak, že si užijí beztrestného škaredění se. Pak i oprávněná kritika něčeho zanikne ve všeobecné vřavě nespokojenosti se vším.   číst dál

Dovolím si reagovat na nový článek o cenách. Myslím, že problém je trochu někde jinde. Je v lidské rozcapenosti a nenapapanosti (nechci být jak Zeman). Když si vzpomenu na dobu, kdy jsem měla syna malého, byl pro nás naprostý luxus s propanbutanovým vařičem jet autem do Bulharska. To jsem čtrnáct dní předtím zavařovala masové pokrmy a kufr plný potravin. Denně jsem v tom vedru vařila na zmíněném vařiči, poté drhla nádobí z podivného plastu a také z hliníku (vzácnost-kempové nádobí od soudruhů z NDR). Cesta přes Maďarsko s regulovaným množstvím forintů byla pro nás k vzteku, protože jsme dojeli nadoraz a po cestě se nedala koupit ani limonáda, aby zbyly forinty na benzín. Rumunsko, to byl doslova horror, drama bylo i odskočit si na běžnou potřebu. Útočištěm bývala kukuřice při silnici, ovšem tam člověk musel dávat velký pozor, kam šlape.  Když jsme místním dětem neházeli z auta bonbóny, skákaly do cesty a my se báli policie. Takže nutné byly zásoby bonbonů a cestu naplánovat pokud možno na noc a nestavit, držet svěrače, co to jde. Kdo nepil průběžně hodně alkoholu (a ten byl jen podřadný), dostal v těchto zemích po jejich jídle těžké střevní potíže. číst dál

Ostuda se šíří do světa. O sprostém Zemanovi píší v Německu i v Austrálii číst dál

Češi bohatnou. Projděte si porovnání kupní síly s rokem 1989 číst dál

V dávných časech, kdy jsem psal kritiky a recenze v oblasti big-beatu a popu, byli mými úžasnými vzory Jiří Černý a Jaromír Tůma (jak krásné, že jsem je kdysi mohl osobně poznat). Poté k nim přibyli Jan Rejžek, Vojtěch Lindaur a zejména Michal Horáček. Při jeho někdejším psaní o hudbě vystihoval věci přesně tak, jak jsem cítil, a činí to i teď v jiných, důležitějších oblastech. Zejména v té nynější vřavě zpupné nespokojenosti. Je to určitá protiváha proti poznatku jisté Angličanky, že Češi jsou v Evropě nejnespokojenější národ se svým životem. Vzpomínám na jistého tzv. etikoterapeuta s rudým myšlením, který si stěžoval, že za svou knihu by za komunistů dostal větší honorář (připomněl jsem mu, že by se mu "honorář" měřil počty let ve vězení), a že mu nynější stát nepomáhá s jeho semináři (odpověděl jsem podobně). číst dál

Říká se o leckom, že je pracovitý. Budiž, je to chvályhodné, alespoň většinou. Ale co pracovitost duševně-duchovní? Jak myslíme? Lenivě nebo pracovitě? Co to znamená být na duchovní cestě? Či se „zajímat o duchovno“? Je to podobné, jako s demokracií. Máme ji ustanovenu v institucích, máme svobodné volby, svobodu slova, cestování, shromažďování... Masaryk řekl – „Demokracii bychom měli. Ale nemáme demokratů.“ Lze si studovat demokratickou ústavu, její principy, ale jsme tím demokraty, když se někdy někteří chováme jako uličníci? Podobně se lze zabývat duchovnem, donekonečna srovnávat směry, názory, donekonečna diskutovat, jezdit na kurzy nových a nových metod... Ale co když ona cesta za pravdou a niternou svobodou začíná v běžném myšlení, v jeho poctivosti? Zdá se to moc otřepané, že? Není v tom žádná exotika, žádné tajemno. číst dál

... číst dál

Opět z mailu pí M. G.: číst dál

Politováníhodné sebe-portréty Klause a číst dál