Karel Funk (») | 27. 5. 2020 | přečteno: 969×
Naše euroamerická civilizace (jejímiž většinou typickými součástkami jsme skoro my všichni) mířila a míří v požadavcích na životní úroveň nepřiměřeně a chamtivě vysoko. Ale: K jakému účelu využíváme vyšší životní úroveň, po které tolik toužíme? Často jen k plytkostem, k stále nákladnějším hobby, k modernějším a chytřejším počítačům, mobilům, automobilům... - ale jsme šťastnější? Sotva. Vše přirozené, co lze nahradit umělým, zahazujeme. Máme pocit, že vše musíme ovládat, mít pod kontrolou. Pak jsme ovšem i my pod lecjakou nepříjemnou a někdy tajenou kontrolou, anebo si to jen hystericky sugerujeme. I city si někdy jen uměle, odkoukaně vytváříme. Někteří lidé už jsou celí jaksi umělohmotní. Jsme jako ten, kdo si večer bere stále víc a víc prášků na spaní a ráno další na rychlé probuzení a posílení čilosti a vitality. Nepůjde to donekonečna zvyšovat. Volný čas, který nám naše ekonomicky vyspělá společnost umožňuje, není využíván k povznesení, nýbrž naopak. Pak se nám ještě víc vzdaluje vyšší požehnání. Nebo spíš my jemu. Ostatně, ani o ně už neusilujeme. číst dál