Čechy a Morava trochu esotericky

Pověst z Bernarticka sepsal František Krekule: Asi před dvěma sty let žil prý v Křenovicích chromý žebrák, který o berličkách chodil, na jedno oko slepý a na druhé jen slabě viděl, i pravou ruku měl ochromlou, že líto bylo na něho se podívat. Co jinoch, vypravovala mi babička Petříkovic, byl prý jako doubek rovný a zdravý jako hříbek, že nikdy ani nezastonal. Přišly války a s jinými byl též on odveden. Při ztečení jednoho města loupili všickni vojáci, co jen který uloviti mohl. On však že se neuspokojil zlatem a stříbrem, ale věci, které s sebou vzíti nemohl, rozbíjel. V nádherném pokoji domu nalezl v kolébce as dvouleté dítě, jež v drahý šat oděno líbezně na vojína se usmívalo. On však za nožičky je popadnuv o kolébku jím mrštil, že mu mozek z hlavy vyletěl. A ačkoliv soudruh jeho z toho jej káral, hodil jiné dítě, které v druhém pokoji spící nalezl, do vařící vody a jednoho šedivého stařečka mečem proklál, ač sepjatýma rukama za smilování ho prosil. číst dál

POTŮČKY SE POSTUPNĚ SLILY VE VELEBNOU, KDYSI MÍSTY I DIVOKOU ŘEKU VLTAVA, PROPLOUVAJÍCÍ ČECHAMI. AŽ NA SEVERU SE DO NÍ VLÉVÁ LABE (kratší řeka se vždy vlévá do delší, tedy nikoliv Vltava do Labe, jak jsme zvyklí říkat). číst dál

Komentář: Oslavme 28. říjen. Zrod státu, který porodily západní demokracie. číst dál

https://www.facebook.com/share/mcDAEFzm2ii2EGzU/> číst dál

Vzácný mystický Marty prožitek, jako ostatně většina, byl opět nečekaný, ale silný a při plném vědomí a souběžném sledování intelektem. Poté zaznamenala: Laskavá tvář Panny Marie Sedmibolestné na jejím venkovním obrazu vysoko nad vchodovými dveřmi je skloněna dolů k lidem, jako by hleděla do lidských srdcí, která tolik potřebují povzbuzení k prožívání svých bolestí, aby unesla tíhu všech běd, které ve svých životech prožívají. Sedm blesků protíná srdce božské Matky a Ona v pokoře přijímá tu sedmerou bolest, aby ji prožila a proměnila v Lásku ke všem lidským duším, aby každé duši tím řekla, že musí učinit totéž - protože Láska je tou jedinou mocnou silou, která všechnu bolest zhojí. Co jsou proti tomu různé psycho-servisy, kurzy, "odblokovávání"? Jen úhyby, které nikomu trvale nepomohou, chybí-li láska a celoživotní vztah k Bohu. číst dál

NÍŽE TÉŽ: POMOC OBĚTEM POVODNÍ A KAM SE PRO NI OBRÁTIT A KDE LZE PŘISPĚT. - Nezpůsobujeme si dnes sami nové potopy? Topíme se v hlubinách materialismu, v hlubinách nejrůznějšího dna, už od vrcholného středověku a jeho scholastiky. Důsledky jsou pro Matku Zemi, pro přírodu, a tím i pro nás. Je to nenápadné, ale - nejen osobně, ale i jako lidstvo - sklízíme, co sejeme. Pak se divíme a hledáme viníky. Přijmeme-li ale svou, byť i malou osobní účast na tvorbě světového zla, pak můžeme i malinko pomáhat: pochopíme, že to, co se v přírodě děje, a na povrchu se zdá, že nezávisle na člověku, není ve skutečnosti dáno napevno a již dopředu předurčeno osudem, se kterým v žádném případě nejde hnout. Neustále lidstvo jako celek, národy i jedinci přidáváme na tu či onu stranu karmy, na Má dáti nebo Dal. číst dál

https://magazin.aktualne.cz/foto-zamek-tynec-otevirani/r~a96c3538e84e11eeb589ac1f6b220ee8/r~576544fae84e11eeb2180cc47ab5f122/> číst dál

NÁVAZNOST NA ČLÁNEK ZE 7. LEDNA TR.:  A co jsem zde o staviteli, členu dobročinného rytířského  řádu svatého Lazara, vlastenci, panu Řehořovi psal roku 2017: Sto let od stržení mariánského pomníku máme za dveřmi. Jsme jiní? Už od roku 1990 jsou opět vedeny diskuze, zda obnovit Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze, či ne. Snad nastala doba, kdy horké hlavy, zejména socialistů, vychladly, bitky nebudou vedeny, kdy již není třeba obávat se obnovy režimu Habsburků ani komunistů, či kdy zničený sloup již nebude ztotožňován pouze s katolickou církví. Tehdejší stržení pomníku bylo líto i Masarykovi. Spolu s pomníkem Mistra Jana Husa tehdy tvořil symbol ideové rovnováhy našeho národa. A tvořit bude opět. Jak to? Čas diskuzí skončil, i když jistě se najdou ne už horké, ale přemoudřele "chladné" hlavy, infikované komunistickým zmarem vůči všemu vyššímu i vůči historické paměti. číst dál

Pavel Šafr Komentáře 10. 12. 2023 číst dál

Leckdo má na celý život jedno základní krédo. Vážím si takových. Třeba Masarykovo – Nebát se a nekrást. Nebo Kantovo – Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně. Moje maličkost při své blíženecké povrchnosti a roztříštěnosti má těch kréd – říkám tomu – plný krédenc, podle toho, co mě právě napadne. Neformuluju je jako kamenné definice, ale vyplývají i z mého psaní, či spíš do něho vplývají, ať už sem na web, nebo do knížek. Nebo z mého povídání při besedách, nebo na webu či youtube. Zaujal mne mj. i jeden z výroků Knížete Schwarzenberga: Důvěřivý člověk trpí /zklamáním/ několikrát za život. Nedůvěřivý trpí celý život. číst dál

Kdo českou šlechtu, kterou komunisti nazývali "buržousty", nenáviděl? K někdejšímu píseckému komunistickému tisku dám příklad jedné soudružky z tehdejšího OV KSČ. Začnu opět po svém – poťouchle. Svými rozměry, tedy směrem do šíře (šíře postavy konkurovala výšce), propagovala názorně socialistický blahobyt, až jsem si zlomyslně říkal – tu než bych obešel, to bych se nasnídal. Byla jakýsi komunistický vrchní cenzor pro to, co se v Písku smělo tisknout. Články pro noviny musely jít přes ni – buď je blahosklonně schválila a pustila dál (to se nám, nestraníkům, přihodívalo zřídka), nebo požadovala doplnit, nebo přepracovat, nebo to seškrtala, nebo nereagovala - to znamenalo, že článek neprošel. číst dál

Tedy páté, poslední (to si ovšem myslím pokaždé) o našem panu knížeti; Mrzutá nebo úlevná situace? Počátkem devadesátých let jsem byl pozván k účasti na vzácné akci, ale při své roztržitosti jsem si na ten den zamluvil cosi jiného. Měli jsme totiž na okrese mimořádnou návštěvu – čtyři generály NATO. Tehdy jsme ještě nebyli členy. Přijeli si nás okouknout. A jakou vizitku jsme si udělali? Spolu s generály se měl pan kolega Zdeněk Prokopec, přednosta OkÚ Písek a rotarián, sejít (spíše sletět) u Schwarzenberské hrobky u Orlíka s panem kancléřem Schwarzenbergem, který tam již čekal. Něco už jse... číst dál

Co děláme my Češi nejraději? To, co nám jde nejlépe: láteříme a litujeme se. Pořád ale lepší, než Rusové, kterým jde odedávna nejlépe podlézavá chvála svých diktátorů, nyní Putina, uchvacování cizích území a bohatství, a mučení a střílení nevinných... Příznivé podmínky, osobní i národní, i to zdánlivě bolavé (ale snad prospěšné k naší výchově), v oblasti existenční, zdravotní, vztahové, prestižní aj., se učme brát vděčně jako Dar Milosti Boží. Ale ne z vypočítavosti, abychom si naklonili Pána kvůli vylepšení karmy či to měli existenčně pro současnost i budoucnost u Pána dobré jako ti „vzorní“. Dobro, Pokora, Pravda a Láska jsou hodnotami samy o sobě a takto se jim lze pokorně přibližovat a jimi se pomalu v tichosti prostupovat a probouzet – ne kvůli sobě, ale skrze nás pro lepší svět. Pak se snáze nalézají či nabízejí - když ne hned, tak v budoucnu - tomu odpovídající situace k účinnějšímu jednání, které lze přijímat jen pokorně a s láskyplným (bez samolibé pózy) rozšířením na všechny potřebné (i kdyby jen mentálně, nelze-li v činu) – a nezávisle na tom, jsme-li rodiči, prarodiči, profesory, vědci, úředníky, politiky, dělníky či uklízečkami. Snaha činit dobro jen pro vylepšení své karmy, pro zajištění si teplého místečka v království nebeském či v nirváně, by byla zas jen egoismus, byť vztažený k „vyšším“ hodnotám. číst dál

Odedávna člověk konal poutě v nejrůznějších smyslech tohoto slova. Jsou dálky, které zanikly, ze kterých jsme připutovali. A jsou dálky, kdesi neviditelně již vytvořené, které se vynoří, když k nim putujeme. Zkušenost z dálek minulých nám pomáhá ke vstupům do tajemství budoucna. A přesto: všude je jen tady, a vždy je jen teď. Uchopíme-li věc správně, vidíme, že veškerá dálka i veškerý čas je jen nepatrná změna našeho vědomí. Žijeme trvale v lůně božím, v lůně věčnosti, kde není nebezpečí ani takzvané zlo, a pokud si ho navzájem způsobujeme, pak není věčné. To jen iluzivní myšlenky se nám toulají v čase, ba vláčejí nás do strachů, obav, chtění, pachtění, dokud je nenecháme zaniknout tím, že na ně zapomeneme pro vděčnost za vše, co nás potkává, pro touhu být stále lepšími lidmi pro svět, pro nadšení z ideálů, pro pokání a touhu po pravdě… číst dál

Nelze si činit nároky na neomylnou symbolickou dešifraci (nejrůznějších vykladačů se jistě najde víc), ale tato poselství bychom rozhodně neměli brát na lehkou váhu, něco s naším národem není asi nyní dobře. číst dál