Vděčím jakémusi vedení, že jsem nezapadnul nikdy do řad nadřazených stoupenců nějakého směru, i když jsem jich za těch asi 53 let (od své asi dvacítky) poznal mnoho a byl leckam lákán (tibetské nauky, alchymická mystika, bruntonovci, weinfurterovci, minaříkovci, Bo-Yin-Ra-ovci, Mazdaznan, New Age, tzv. vztahové konstelace, kineziologie aj). Některým stačí k sebeuspokojení nálepka nějakého vznešeného -ismu či -ie, a mají „vystaráno“. I když mi dosavadní duchovní vývoj vyústil v syntetický moderní odkaz Rudolfa Steinera, i v nabídce antroposofů jsem rozlišoval. Poznal jsem leckteré, pro něž bylo časem bolavé a nepohodlné se vymaňovat z podoby podání, které se uhnulo od ideálů. Je smutné pozorovat, jak se i z některých antroposofů staly, zejména v poslední době, bizarní prokremelské mravně dezolátní figurky. Dříve i prozemanovské. Takhle jsem trvale nezávislý, nezařaditelný, pro někoho oříšek, a jsem tomu rád. Nevědí co se mnou. Nepomáhám jim v tom. Prý se některým antroposofům či jiným nelíbí mé psaní – no a co? Možná proto, že se s nimi nejdu poradit, co a jak bych měl napsat. Mají právo na svůj názor, tak jako já mám právo se o něj nezajímat. To bych nemohl napsat vůbec nic. Ostatně, ani oni nejsou jednotní. Už od dob, kdy se trapně přetahovali o urnu s ostatky Steinera. Občas se mi vybavuje asociace - slova z dávné písničky Rock and Roll Music, zpívané Pavlem Novákem - „náš dům na svejch schůzích na programu prý mne má“. Taky byl se svým big-beatem pro někoho oříšek.
číst dál