Období: říjen 2024

BYLO O TOM MNOHO PSÁNO (I NA TĚCHTO STRÁNKÁCH). Nejprve Tomáš Halík: „Měli bychom se zastavit a přemýšlet a v rodinách mluvit o těch posledních věcech. Nejenom, kde má člověk uloženou závěť a vkladní knížky, ale také o tom, jak by si člověk přál, aby se s ním lidé rozloučili, kde a jak by chtěl být pohřben,“ řekl o tom moudře pro Českou televizi. A dodejme – i jak by o zemřelém bylo smýšleno. Tedy – jen s láskou, ať byl jaký byl. O další soud a nápravu bývá postaráno i bez nás a lépe. - I svatí nám mohou být v těchto dnech blíž. Nemusíme rozeznávat, kteří, ale pomáhají nám svými inspiracemi. Ztišme se, zanechme chtění a třeba k nám závan lehce pronikne. číst dál

Komentář: Oslavme 28. říjen. Zrod státu, který porodily západní demokracie. číst dál

I PŘI ROZHOVORU S NEPŘÍJEMNÝM NEBO ÚTOČÍCÍM HOSTEM ZACHOVÁVÁŠ NOBLESNÍ NADHLED A NENECHÁŠ SE VYPROVOKOVAT. JAK TO DĚLÁŠ? číst dál

Mám v počítači ve frontě několik svých příspěvků, těším se na jejich zveřejnění jak pes na buřta, ale ne a ne na mne dojít řada. Když oni někteří to napsali tak dokonale. A hezky česky, aby tomu člověk rozuměl. Tedy musí jít můj osobní psací narcismus někdy stranou. Dobře mi tak. Tedy nyní třeba toto skvělé nefunkovské: Pavel jako Havel a jinak - čtyři prezidentské omyly čelem k Rusku. číst dál

- ANDREJI, jsi skoro náš: Ať už Ježíš či Jidáš, dle prospěchu v puse máš, oběma se zaklínáš. V estébé či v kostele, dav ti leccos sežere. Ráj slibovat dobře znáš, volbu Čechů dobrou máš. Jak Husák na český Hrad, šel bys jistě taky rád. číst dál

/ze staršího mailu čtenářce, možná náměty i pro někoho dalšího/: Nyní prožíváte velmi plodné období. Vaše nitro reaguje na víc cenných podnětů, aktivizuje se ve směru k pravdě a vytváří si další rozměry na nové hodnoty. Vede Vás touha a úcta. I toto Vás může, jak sama píšete, plnit štěstím. Nevíme nikdy, jak dlouho budou tyto dary ještě přicházet. Vaše snahy vyústily do možnosti, kdy se Vám kombinují logické poznatky a závěry s jasnými vhledy, což je vlastně skoro totéž, jedno bez druhého není. číst dál

/lehčí navázání na minulý článek/ Netečnost k vývoji země a lidstva a negativní charakterové rysy soukromého života spolu souvisí mnoha nitkami, o kterých by bylo možno dlouho přemýšlet. Vezměme například dnes tak rozšířené samolibé modly vlastních schopností, nadřazenost, aroganci, pýchu, ponižování druhých (byť třeba jen v myšlenkách či postojích), vztek na svět, na okolnosti, na společnost kolem sebe… To vše nabývá v posledních desetiletích gigantických rozměrů. Jinak řečeno – gigantických rozměrů nabývá v důsledku toho mrzačení duší a neviditelného i viditelného životního prostředí. To vše se nám mstí. Vede to k okoralosti, znecitlivění, vyprahlosti duše. K neschopnosti se nadchnout a nadechnout pro ideály, natož pro ně něco udělat či obětovat, byť by to byla zprvu jen trocha osobního pohodlí. A protože společnost se skládá z jedinců, je toto jevem, týkajícím se i věcí celospolečenských, civilizačních. číst dál

Nejprve z mailu čtenářky MG: Tak jsem zase přečetla Vaše články. Konkrétně mne zaujal ten, líčící méďu v moři, kterak se znovu a znovu dopracovává k záchranné kře. Já jsem se kdysi pohybovala po sinusoidě - velké euforie a pocity štěstí, nebo propady a pocity beznaděje. Život je ale i tím milosrdný, protože si mě obrousil. Dnes už vím, že úspěch nemusí být úspěchem a katastrofa s prohrou je často výhra. Já vím, že některé situace člověka zaskočí, ale když se zadaří na sebe zadívat stylem: Jak tě vidí duchovní bytosti? - pak vše člověk přijme jinak. číst dál

https://www.facebook.com/share/mcDAEFzm2ii2EGzU/> číst dál

Při mém espressu lungo a svařáku v La Sabbia Café na píseckém náměstí (u šéfující paní Evičky), a jindy v hospůdce U Zlatého býka (u rovněž skvěle šéfující paní Janičky), jsem slyšel z věžních hodin na radnici (samozřejmě ze záznamu) zvonkohrou překrásnou melodii. Znám ji od dětství, jenže co to bylo? To byla ale dřina, jako obyčejně, když něco někde zaslechnu a večer neusnu, dokud se mi nerozbřeskne, co to je a od koho to je. Bývá to cenná leč neúprosná okupace duše jednou melodií. Někdo má bezesné noci z marné zamilovanosti (to taky znám, ale už z dávna), jiný dokud neobjeví zdroj. A k ránu se mi rozbřesklo a mohl jsem usnout: Město Písek nápaditě a vkusně zvolilo pro veřejnost, krom jiných skvostů, Mozartovo rondo Turecký pochod. Ostuda, že jsem ho nepoznal dřív, píšu o něm i v knize o hudbě. Má bezpočet různých podání, třeba pro připomínku i tato: číst dál

Četl jsem před nedávnem články s nadpisy: „Na Ameriku se valí pohroma: Hurikán… nabírá na síle, situace je nebezpečná.“, nebo „Na Floridu se řítí hurikánové „monstrum“, hladinu moře zvedne o několik metrů.“ „Na Evropu udeřil rozpadlý hurikán Kirk.“ Vzpomněl jsem si na podobnou situaci před lety, kterou mi odkudsi bylo dáno niterně pozorovat na dálku vznikání a pohyb hurikánu. Mimořádný prožitek. Psal jsem o něm 27. 8. 2011. Poznal jsem, že hurikán lidskou činností povstal, ale i může být lidskou činností mírněn. Článek jsem nyní doplnil. Je nečekaně aktuální. číst dál

VLAST, ESOTERIKA, KARLŠTEJN, SAMOTA, SVÁTKY... JAK SE ORIENTOVAT V PROUDECH ZE VŠECH STRAN SE VALÍCÍ ESOTERIKY, VČETNĚ TÉ PODBÍZIVÉ, KOMERČNÍ? číst dál

DOPLNĚNÉ STARŠÍ ČLÁNKY. Moje setkání bývají občas zvláštní. A nejen ta se čtenáři. Někdy si dva podají ruku i přes „řeku“, která odděluje oba naše světy: svět živých ve hmotě a svět živých bez těla. Úplně neplánovaně jsem byl před lety „narafičen“ k neobyčejnému setkání. Ve slovenských horách kdysi zahynul i se svou sedmnáctiletou dcerou skvělý ekolog, první polistopadový federální ministr životního prostředí. Poté došlo z jeho strany, již z druhého břehu bytí, k vysvětlení příčin této tragédie (nazíráno konvenční optikou). Jak? Moje pražská kamarádka Máša Svobodová měla tehdy z čista jasna... číst dál

Heřman Chromý číst dál

Netečnost k vývoji země a lidstva a negativní charakterové rysy soukromého života spolu souvisí mnoha nitkami, o kterých by bylo možno dlouho přemýšlet. Vezměme například dnes tak rozšířené samolibé modly vlastních schopností, nadřazenost, aroganci, pýchu, ponižování druhých (byť třeba jen v myšlenkách či postojích), vztek na svět, na okolnosti, na společnost kolem sebe… To vše nabývá v posledních desetiletích gigantických rozměrů. Jinak řečeno – gigantických rozměrů nabývá v důsledku toho mrzačení duší a neviditelného i viditelného životního prostředí. To vše se nám mstí. Vede to k okoralosti, znecitlivění, vyprahlosti duše. K neschopnosti se nadchnout a nadechnout pro ideály, natož pro ně něco udělat či obětovat, byť by to bylo zprvu jen osobní pohodlí. A protože společnost se skládá z jedinců, je toto jevem, týkajícím se i věcí celospolečenských, civilizačních. číst dál