Období: duben 2018

Werich kdysi říkal úžasný vtip: Kohn je doma večer sám, má ženu v lázních. Najednou někdo zvoní - poštovní poslíček mu nese telegram. Kohn ho opatrně rozbalí a tam stojí: Vaše žena náhle zemřela. Hotel Pupp, Karlovy Vary. Kohn ho pečlivě složí na čtyřikrát, jako to bylo, opatrně vloží do původní obálky, přelepí původní páskou, odloží na noční stolek a říká si: Teda ráno, to bude ale úlek! - Napadlo mi, že ten vtip se dá použít i jako přirovnání k našemu častému vztahu ke karmě: Něco nám okolnosti (osud) sešlou k poučení, ale hned jak vytušíme, že to je nepohodlné, nepříjemné či bolavé, tak se tím přestneme zabývat ("zašoupneme pod koberec"). Pak platí (ale to už si neříkáme) - Tedy v kámaloce, to bude ale úlek. číst dál

https://nazory.aktualne.cz/komentare/zeman-kaze-kscm-o-pokani-jako-by-pes-prednasel-o-mnoukani/r~8b0b3902465311e8a79a0cc47ab5f122/ číst dál

Hm, před čtvrt stoletím jsem na to nádherně naletěl. Objednával jsem si nejrůznější inzerovaná odrušovadla škodlivých vlivů geopatogenních zón, stínidla rozmanitých materiálů a tvarů a stále lepších a účinnějších provedení, vylepoval po bytě léčivé obrázky různých senzibilů včetně K. Kožíška či J. Hnilici (pamatujete tu vlnu, že?) a pak se svalil s úlevou do svého bezpečného pohodlí. Říkal jsem si - Nojo, opravdu, cítím se teď líp. Jaká úleva. Poté jsem se ale dočetl, že ono nekalé záření na sebe tyto předměty naopak nabalují a tím víc škodí. Tedy jsem to s úlevou vynesl do kontejneru. A říkal jsem si: Nojo, opravdu, cítím se tu teď líp. Jaká úleva. Od doby tohoto sebepoznání se zajímám o manipulovatelnost lidí zejména v kruzích duchovna, záhadologie, psychotroniky ap., a zjišťuji, jak je kolosální. číst dál

Když jsem v "mé" malé kavárně na Velkém náměstí v Písku po pressu a svařeném vínu před sebe tupě zíral a prožíval si bez úsilí cosi, co by někdo nazval meditací (jde mi to tam někdy líp než doma, ač tomu nerozumím), přistoupila ke mně s rukou nabídnutou k podání jakási dáma as devadesátiletá noblesního zevnějšku i způsobů, že mne prý poznala. Že je Hrabáková, tedy velmi vzdálená příbuzná. Před deseti lety za mnou přišla do ředitelny v Diakonii (zbytečně uctivě), protože náhodou taky bydlí v Písku. Byl to teď srdečný krátký hovor. Ta má někdejší práce v Diakonii mezi seniory a pak stáří osoby v mé blízkosti a péče o ni mi daly úplně nový, do té doby  nezvládnutý srdečný a nestrojeně vstřícný až ochraňovatelský přístup ke stáří, jsem za to vděčný, protože jinak jsem neotesaný nezdvořák. číst dál

https://zpravy.aktualne.cz/domaci/celit-zlu-dokaze-jen-petina-lidi-i-mezi-nimi-byli-pomocnici/r~5b840b105a5d11e7b180002590604f2e/ číst dál

Z mailu: Bývalá kolegyně ze sociálního odboru mi vyprávěla o jedné vile v Č. Byla to velká krásná vila vedle silnice, hlavního tahu na Prahu, mám ji v paměti. Žila  tam starší žena s 29letým synem, oba silní alkoholíci. Matně pamatuju že už za mne tam byly nějaké problémy. Kolegyně s podřízenými děvčaty tam byly nedávno na šetření - odpadky byly až do výše postele, hlavně hadry s fekáliemi, flašky, krabičky od cigaret a od jídla. Těžko se jimi brodilo. Roky se tam neuklízelo. Oba byli v alkoholovém komatu, nic nevnímali. Ta ženská chodila na velkou do hadrů vedle postele, které pak v tom pokoji zůstávaly pohozené. Vzduch nedýchatelný. Jedině její manžel jim nosil nákupy, jinak nikoho nepouštěli. Jejich syn ho ovšem mlátil. Sociálka tady nemůže nic dělat, dokud jsou ti lidé svéprávní a nikoho neohrožují a nevychovávají děti. číst dál

Ne koncentráky, ale sklepy. Tzv. pozitivní myšlení je bezcenné, nezajímá-li nás i cizí utrpení, zlo, ohrožení. Bez  toho jsme jen rozmazlení, do sebe zahledění citlivkové, žvatlající o lásce. číst dál

Mám vzpomínku, že když jsem byl koncem 70. let na dovolené na Šumavě, našel jsem v jednom koutě Prachatic nenápadnou vitrínku u cesty - a na rozdíl od tehdejších komunistických rudých nástěnek tam byl obrázek a článek o Janu Nepomuku Neumannovi. Byl jsem z toho dojatý, jednak že prachatický rodák se dožil ocenění aspoň v Americe, a taky že si vůbec někdo troufnul to dát v době nejtužší totality na nástěnku. Stáli jsme u toho pohnutě hodně dlouho. To jsem ještě netušil, že přijde doba, kdy mu bude zasvěcen úžasný prachatický hospic - je to krásná a v té situaci tam pro rodiny pacientů i opěrná připomínka jeho oduševnělé osoby. Má tam v areálu i nádhernou sochu. I to jsou počiny, na které můžeme být hrdí. číst dál