Období: srpen 2016

Věra Čáslavská: Kdo podstoupí riziko, postaví se světu a čelí mu s odvahou, toho čeká sebeúcta  číst dál

Počátkem devadesátých let se měl pan kolega Zdeněk Prokopec, přednosta OkÚ Písek, spolu se čtyřmi generály NATO (to jsme ještě nebyli členy) sejít (spíše sletět) u Schwarzenberské hrobky u Orlíka s panem kancléřem Schwarzenbergem, který tam již čekal. Přiletěli helikoptérou, ale při přistávání si pilot všiml, že víření vrtule silně rozvibrovává tašky blízké střechy, tedy popoletěl zpátky, přičemž  zavadil  vrtulí o stromy. Vrtulník z výšky několika metrů spadnul. Asi nejtvrdší přistání, které generálové zažili. Skvělá vizitka před generály, kteří nás měli doporučovat do NATO. Ještě skvělejší bylo, že se v celém okolí (mobily tehdy ještě nebyly) nenašlo jediné auto, které by je namísto poškozené helikoptéry dovezlo k jejich autům do Českých Budějovic. Generálové prý brali věc velkoryse, ba s humorem, ač dopad na jejich sedací části byl jistě drsný. Zajímavé: podobná situace - dopad vrtulníkem z několika metrů natvrdo - stihla pana přednostu přibližně ve stejné době, když provázel kosmonauta Cernana. Dobírali jsme si ho tehdy, že by měl mít zákaz vstupu do vrtulníku. Přistání z kosmu bylo pro Cernana měkčí než dopad vrtulníku na louku u Bernartic, odkud pocházeli jeho předkové (Cernan = Čerňan). číst dál

Energie pro fyzické tělo nebo i pro duši a osud? číst dál

Mám prý radši chodit do hospody, říká patnáctiletý aktivista, který vyhrál spor s magistrátem  číst dál

Z Prašné brány zavlál na deset minut desetimetrový prapor. Foto: Ludvík Hradilek číst dál

Nejdříve se jmenoval Ján Kawasch. Příjmení zdědil po slovenské matce, které se narodil na Sibiři. Pak se jmenoval Vrana, to když se matka po návratu z Ruska podruhé vdala. Třetí příjmení Antal přijal od své manželky. Nikdy v životě ale nenosil jméno svého otce. Nezná ho. Nic o něm neví. Matky se už Ján Antal z Kežmarku zeptat na otce nemůže, dávno zemřela. Nezbývá mu, než pátrat v Rusku. Nejdříve tam píše, pak se vypravuje na Sibiř. Odpověď na otázku, zda se narodil z lásky, či nenávisti, je pro něho zásadní. Jeho matka Irena Kawaschová byla zatčená v Popradě a roku 1946 nespravedlivě odsouzená jako kolaborantka. Ján se narodil roku 1950 v nelidských podmínkách sibiřského tábora Elgen. Hned po porodu chlapečka matce vzali a dali na výchovu do ruské rodiny, odkud se však po čase vrátil na Slovensko. „Téma odvlečení na Sibiř bylo 45 let tabuizované a Ján se svým původem nemohl nijak chlubit. Dnes je ženatý, má svoje děti a je šťastný, že ony mají otce, který je miluje. Stále ho ale pronásledují nezodpovězené otázky, a tak cesta do Elgenu je splněním jeho životního snu,“ říká scenárista a režisér filmu František Palonder a dodává: „Rodina je jen tehdy úplná, když ví o předcích a vyzná se ve spleti jejich osudů.“ Na pozadí Antalova příběhu snímek přibližuje osudy lidí odvlečených z Československa do ruských pracovních táborů. V roce 2008 dostal film na festivalu Jeden svět čestné uznání za „osobní a emocionální zprávu o naší historii“. číst dál

Dva úžasní a tak jiní. číst dál

Českému národu sice nechybí humor a sebeironie, často švejkování, ale chybí noblesa a úcta k elitám, včetně šlechty. O její velkou část jsme po bitvě na Bílé hoře přišli. Poláci měli a mají početnou šlechtu a snad i proto jsou hrdým, sebevědomým národem.  Jejich šlechta hrála v historii  úlohu i při opakovaném vojenském postavení se proti imperiálnímu Rusku. Nenávistné komunistické plebejství spolu s tradiční českou závistivostí udělaly ve vztahu k naší šlechtě své. Naše škoda. Mnohé z tradičních hodnot se podařilo alespoň naznačit jednomu, který je stále ještě naším současníkem. Snad i velvyslancem konservativních hodnot minulosti pro hodnotově ochablou přítomnost.  Použijeme-li trochu pověrčivosti, možná jen pouhé symboliky, snad našeho pana knížete i jeho předky provází štěstí, dané skarabeem ze zeleného jaspisu, posvátným to symbolem starých Egypťanů s údajnými zázračnými účinky, kterého nalezl Napoleon při průzkumu egyptských památek a daroval jej na plese pro štěstí ve chvíli okouzlení jedné dámě z orlické větve Schwarzenbergů. Posvátný skarabeus se dlouho nalézal ve sbírkách zámku Orlík. V roce 1990 tam již nebyl. Na dotaz, kde je tento talisman nyní, mi v roce 1991 pan kníže odpověděl, že si na něho sice pamatuje, ale že když opouštěli Orlík, byl ještě malý chlapec a tedy ani on nemá ponětí, kde  talisman je. I po mé výzvě senzibilům-vyhledávačům, kteří si s velkým humbukem počátkem devadesátých let připisovali mimořádné schopnosti, je předmět nadále nezvěstný. Snad pro objevení ještě nenastal správný čas. číst dál

https://www.youtube.com/watch?v=APVk6H1HRJo číst dál

Paní M. G. mi 19. 8. aktuálně napsala: číst dál

Motto k nahrávkám meditací: číst dál

https://www.youtube.com/watch?v=uH9uqyOUoQk číst dál

Je to krásné, živé ticho na obloze tyhle dny. Jak je nebe jiné ve vrcholném létě. Klene se do výšin. Tušíme z něho živé, promlouvající ticho. To zpoza oblohy shlíží na nás bedlivý pohled Urielův, plný majestátních světových myšlenek. Oblohu vnímáme touto dobou oživenou i tím, že zemská Duše, zemská Paní, vystupuje nyní nejvýše ze zemského tělesa, nechává se v kosmických výšinách objímat a prostupovat sluncem i spirituálním vlněním zodiakálních oblastí. Spolu s ní vystupují nahoru i elementární bytůstky. Jsou jaksi její. I proto je v  přírodě při zemi  ve vrcholném létě takové mrtvo. Je opuštěná. Usnula bez oživení svými přírodními duchy. číst dál

Záznam paní Marty: číst dál

Podle spisovatele Marcela Prousta (autor mj. cyklu s názvem Hledání ztraceného času, který je parafrázován dodnes) vyjadřuje život líp odrhovačka než Missa Solemnis. Pokud tím myslel většinový vztah k životu, pak ano. Ale - život někam směřuje a mnozí potřebují víru, naději a lásku, a tady žádná odrhovačka, snad ani knižní, i kdyby používala výrazivo jako srdce, láska, meditace či Bůh, nepomáhá. Odrhovačka je většinou jásotem slepých nad tím, jak vyzráli na život - ten materiální nebo i ten duchovní. Krom zlidovění nemá vyšší ambice a tak přihlouple smělý úsměv a naprogramovaný optimismus leckomu nevydrží  ani nikoho nepodrží. Rubem nálady jásavé odrhovačky je prostup hlubokého nihilismu společností (pramenící hlavně z odtržení od evropských resp. křesťanských kořenů). Maniodepresivní kyvadlo davového myšlení mívá zákonitě tyto dvě polohy, často se vzájemně prostupující: plytký jásot - a zapšklost, osudovou zhrzenost. Lék na této ose myšlení a emocí nelze nalézt - pro jedince ani společnost. číst dál