Období: listopad 2023

ODLOŽENO Kdybyste měli čas, chuť a možnost tam dojet, tak v salonku budovy Městského úřadu v Plané nad Lužnicí, Zákostelní 720, budu mít 15. 12. od 17 hodin další povídání, tentokrát na téma významu a prožívání Adventu a Vánoc. Povíme si třeba, že letos začal Advent 3. 12. a proč, a že Vánoce nejsou Štědrý večer a noc, to je jen vigilie, příprava, ale trvají od 25. prosince do 6. ledna - do svátku Epifanií (resp. Tří králů) – a jak je můžeme prožívat (či aspoň trochu). O slavné a splavné řece Lužnice viz níže. číst dál

/Možná budu právě někoho provokovat. Je to mé hobby./ "Místo květin si zesnulý přál dary na obranu Ukrajiny a na činnost Suverénního řádu Maltézských rytířů. S velkou radostí toto přání splním," řekla senátorka Miroslava Němcová o Karlu Schwarzenbergovi. - Od jednoho  denně se modlícího žáka duchovna, kterého si jinak vážím,  jsem slyšel: Prý - Na Ukrajinu nepoukáže přes Člověka v tísni (ani Charitu či jiné prostředníky) ani korunu (ač by mohl), protože „stejně se to tam všecko rozkrade“. Jak jednoduché alibi k netečnosti. "Logika" - asi jako kdyby rodiče přestali dávat dítěti do školy svačinu s argumentem - stejně ti to někdo sní. O články o konkrétní spolehlivé kontrole použití se raději nezajímá. číst dál

A ten "pocit" či krásné poznání?: Etika, vhled do věcí včetně politiky, vzdělání, intelekt a vyjadřovací a oslovovací schopnosti – tedy má těchto pět pohromadě. Tedy: číst dál

Leckdo má na celý život jedno základní krédo. Vážím si takových. Třeba Masarykovo – Nebát se a nekrást. Nebo Kantovo – Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně. Moje maličkost při své blíženecké povrchnosti a roztříštěnosti má těch kréd – říkám tomu – plný krédenc, podle toho, co mě právě napadne. Neformuluju je jako kamenné definice, ale vyplývají i z mého psaní, či spíš do něho vplývají, ať už sem na web, nebo do knížek. Nebo z mého povídání při besedách, nebo na webu či youtube. Zaujal mne mj. i jeden z výroků Knížete Schwarzenberga: Důvěřivý člověk trpí /zklamáním/ několikrát za život. Nedůvěřivý trpí celý život. číst dál

Kdo českou šlechtu, kterou komunisti nazývali "buržousty", nenáviděl? K někdejšímu píseckému komunistickému tisku dám příklad jedné soudružky z tehdejšího OV KSČ. Začnu opět po svém – poťouchle. Svými rozměry, tedy směrem do šíře (šíře postavy konkurovala výšce), propagovala názorně socialistický blahobyt, až jsem si zlomyslně říkal – tu než bych obešel, to bych se nasnídal. Byla jakýsi komunistický vrchní cenzor pro to, co se v Písku smělo tisknout. Články pro noviny musely jít přes ni – buď je blahosklonně schválila a pustila dál (to se nám, nestraníkům, přihodívalo zřídka), nebo požadovala doplnit, nebo přepracovat, nebo to seškrtala, nebo nereagovala - to znamenalo, že článek neprošel. číst dál

Naši užiteční idioti, pilní žáci KGB či někdejších komunistických "univerzit" či nynějších vymírajících komunistických křiklounů, fosilie komunismu, nyní zneuznaní geniové a děsiči lidí, zplnomocnění papoušci TASSu... (samozřejmě jen podle svého kariérního zisku). Jejich mocenské ambice se jim zhroutily, svět (krom Ruska) jde jinam, a nezbývá jim než poskytovat trapné sebestředné nevyžádané rady a tradiční klábosení o úpadku Západu (tedy i nás). Jsou jednou příznivci až lokajští patolízalové, jindy najednou morální kritici putinovského Ruska, podle toho, co jim vynese větší popularitu. Jsou trapní nebo komičtí? Asi obojí. Známe drobný obrázek: pejsek očichá smradlavý počůraný roh a přečůrá to ochotně odpadem ze sebe. Trefné přirovnání (byť ne doslovné) pro různé děsiče a "proroky" katastrof, obzvláště šířitele proputinovské propagandy (tedy třeba i okamurovce nebo i část Putinovi oddaných příznivců duchovní vědy). Nejprve ale něco z opačného hodnotového pólu: Hrabě Kinský o Schwarzenbergovi: Jako prezident by lidi spojoval, byl svorníkem... číst dál

Tedy páté, poslední (to si ovšem myslím pokaždé) o našem panu knížeti; Mrzutá nebo úlevná situace? Počátkem devadesátých let jsem byl pozván k účasti na vzácné akci, ale při své roztržitosti jsem si na ten den zamluvil cosi jiného. Měli jsme totiž na okrese mimořádnou návštěvu – čtyři generály NATO. Tehdy jsme ještě nebyli členy. Přijeli si nás okouknout. A jakou vizitku jsme si udělali? Spolu s generály se měl pan kolega Zdeněk Prokopec, přednosta OkÚ Písek a rotarián, sejít (spíše sletět) u Schwarzenberské hrobky u Orlíka s panem kancléřem Schwarzenbergem, který tam již čekal. Něco už jse... číst dál

To jsem netušil, když jsem pravidelně týdně jezdíval kolem ostudně oprýskaného čimelického kostela, že ho - jak jsem se až nyní dočetl - nechal tak krásně opravit pan kníže. číst dál

Dostal jsem kdysi milé pozvání od přítele, prof. Martina Petišky. Seznámili jsme se před lety, když jsme zahajovali nějakou výstavu na zámku v Českém Krumlově. Je synem spisovatele Eduarda Petišky, i on má na svém kontě desítky knih, píše ovšem pod pseudonymem. Zval mne na zajímavou akci na jeden ze západočeských zámků; Po milém společenství a programu na Zámku Poruba s Janou Marshall (kdysi manažerka Š. Raka a A. Strejčka) aj., mi to cestování po zámcích nějak zachutnalo (ostatně, na hlubošském zámku, prvním sídle presidenta Masaryka, jsem vyrůstal). Na březnickém zámku jsem měl kdysi popovídání s tamějšími antroposofy. Pro čtenáře i na zámku ve Strážovicích u Mirotic či (s Rakem a Strejčkem) na bývalém loveckém zámečku na Parezí u Cerhonic. V zámku Strakonice jsem kdysi zahajoval výstavu Václava Švejcara, na Zámečku v Příbrami jsem spoluotvíral Galerii Františka Drtikola. Na jeden žižkovský zámeček jsem byl kdysi pozván na oslavu 85. narozenin Jiřího Stránského (kostel svatého Rocha). Ve stínu píseckého hradu jsme předloni točili s Petrem Tomaidesem pro youtube seriál o cestě duše k zušlechtění, možná zde budeme pokračovat. V bývalém zámečku v Prosečnici míváme občas milé popovídání či nějaký program s Alfredem Strejčkem. číst dál

Co děláme my Češi nejraději? To, co nám jde nejlépe: láteříme a litujeme se. Pořád ale lepší, než Rusové, kterým jde odedávna nejlépe podlézavá chvála svých diktátorů, nyní Putina, uchvacování cizích území a bohatství, a mučení a střílení nevinných... Příznivé podmínky, osobní i národní, i to zdánlivě bolavé (ale snad prospěšné k naší výchově), v oblasti existenční, zdravotní, vztahové, prestižní aj., se učme brát vděčně jako Dar Milosti Boží. Ale ne z vypočítavosti, abychom si naklonili Pána kvůli vylepšení karmy či to měli existenčně pro současnost i budoucnost u Pána dobré jako ti „vzorní“. Dobro, Pokora, Pravda a Láska jsou hodnotami samy o sobě a takto se jim lze pokorně přibližovat a jimi se pomalu v tichosti prostupovat a probouzet – ne kvůli sobě, ale skrze nás pro lepší svět. Pak se snáze nalézají či nabízejí - když ne hned, tak v budoucnu - tomu odpovídající situace k účinnějšímu jednání, které lze přijímat jen pokorně a s láskyplným (bez samolibé pózy) rozšířením na všechny potřebné (i kdyby jen mentálně, nelze-li v činu) – a nezávisle na tom, jsme-li rodiči, prarodiči, profesory, vědci, úředníky, politiky, dělníky či uklízečkami. Snaha činit dobro jen pro vylepšení své karmy, pro zajištění si teplého místečka v království nebeském či v nirváně, by byla zas jen egoismus, byť vztažený k „vyšším“ hodnotám. číst dál

My Češi neumíme přijmout, že za získání svobody je třeba bojovat, a i za její udržení. Často nevíme, co si s ní počít. Na Slovensku to platí dvojnásob. A že základem je sebezušlechťování každého z nás, a smysl pro celek. Masaryk to vystihl: Demokracii bychom měli. Ale nemáme demokratů. Martin Dohnal mi poslal hodnotný rozhovor se vzácným myslitelem Pavlem Kosatíkem. číst dál

Přetiskuji mail a odkaz mých vzácných přátel, Radany a Jiřího Waldových. číst dál

Pořád se po návratu z dalšího losinského pobytí musím ve vzpomínkách vracet k těmto drobnostem, tedy Vás zdvořile pozvu zas k mým myšlenkám. Třeba tohle. V bazénu s rodiči krásně radostně bezstarostně blbla a skotačila asi sedmi- až desetiletá holčička. Měla na obou spáncích červenou krvavou skvrnu, asi čerstvou, velkou asi jako mince. A vlásky měla až od poloviny hlavy dozadu, vepředu měla vysoké holé čelo. Tedy asi po nějaké operaci. Říkám si, jaké podoby a postižení si na sebe bereme před zrozením, kdy můžeme nahlídnut do karmických souvislostí. Tuším že je za ní nějaká výrazná osobnost. Byl bych rád blbnul ve vodě s ní, ale asi by to od cizího dědka nepřijala. Aspoň jsem řekl těm rodičům, jakou mají úžasnou holčičku. Asi to pro ně není snadné. Právě ti, kteří mají nějaký – módně „česky“ řečeno – hendikep, zasluhují naše láskyplné jednání, nebo alespoň myšlenky – i ty jsou tvůrčími činy. Je to stokrát cennější, než „učené“ „duchovní“ spekulace, jak si to asi karmicky způsobili. To se máme snažit rozeznávat u sebe. číst dál