Nějaký čas jsem pod tou dnes již vybledlou růží i spal. Říkal jsem si - někdo má na růžích ustláno, já mám ustláno pod růží. Ale již vážně: menší osobní asociace: pamatuju si, když jsem před asi třiceti lety pojal nápad ji přes celou zeď namalovat, jak se mi to zprvu jevilo jako těžký úkol, aby byla namalována věrně - realisticky a poeticky zároveň. Vyžadovalo to sebrat síly k nádechu pro tuto práci. Byla to jakási moje výtvarná obdoba líbezné Lionelovy árie Poslední růže léta z Flotowovy opery Marta. Většina mých aktivit byla zprvu provázena tísní, skepsí i strachem, ať šlo o stěhování, cestu autem do Chorvatska, přednášky, semináře či pokus o vstup do místní politiky. Vždycky to ale dobře dopadlo. Už vím, z čeho to pramení - jako většina brzd u nás to pramení z dětství, z poměrů v rodině, z nepochopení. Byl jsem ze všeho skepticky srážen. Žádnou radost jsem nemohl prožít posvém, vše bylo slovně zpochybněno, znehodnoceno. Proč to píšu? Ne ze sebelítosti. Je to naopak krása si uvědomovat, jak se toto vše může přepracovávat v důvěru, sebejistotu, odvahu, vědomí vyšší pomoci... Kristova síla a milost pak prozařuje a rozpouští všechny temné závoje. Je k tomu třeba ale opravdové úsilí a touha. Proto si duše vybírá rodiče - ne aby měla jako na růžích ustláno, ale aby jim odpustila a přeměňovala zděděnou rodovou i rodinnou karmu. Tím pomáhá pro budoucnost i svým rodičům. Cosi "odpracovává" pro jejich budoucnost za ně, jednou to najdou, pokud nezůstala jen u nereflektovaného vyžívání zděděných rysů či úzkoprsé sebelítosti.
číst dál