V naší přepestré tisícileté historii jsme často mívali podřízené, poddanské postavení, proto jsme si vypěstovali - krom švindlování, švejkování a nadávání - taky oddanost, servilitu, loajalitu k mocným, někdy až obdiv, ať jsou jací jsou. Morální kritéria jsou pak někdy druhořadá. Krom ojedinělých hrdinů svědomí jdeme raději s mocnými, cítíme se bezpečněji, snad proto, že jsme byli dříve často pod útiskem (ať domnělým, kterému jsme se rádi pocitově poddávali, nebo skutečným). Rádi se někdy tradičně schoulíme i do podvodného rusofilního podnájmu.
Nevím, zda ono vroucné „vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí“ neobracíme v opak (s Martou Kubišovou jsem už dlouho nebyl v kontaktu, ale domnívám se, že to i dnes cítí podobně). Důvěru ve „vládu věcí našich“ jsme nesvěřili ani tak demokraticky zvolené, byť někdy komunikačně nešikovné vládě, jako spíš trestně stíhanému autokratu a cizinci. Ten nám naše věci, uchopené do jeho rukou, jentak nevrátí. Jeho první krok, už před lety, byla likvidace našeho svobodného tisku.
Maria G. to vyjádřila pregnantně: „Teď po volbách jsem rozčarovaná. Může za to opravdu jen Babiš? Co to kvantum voličů? Kdyby někoho zavraždil, popřeli by to, volili by ho stejně. Jsem smutná, kolik idiotů snadno manipulovatelných tady je. Mezi kým to žijeme a kam až jsme klesli. Kolik lidí volilo komunisty. To jsme opravdu národ debilů?“
Ano: ANO nejprve vyvolalo nespokojenost s ekonomickými poměry, což je u nás velmi snadné, bez ohledu na nynější vzácnou realitu. Tím si připravilo půdu pro kritickou burcující a mesianistickou roli.
Petr Holub napsal: „Hnutí ANO nabídlo voličům jedinečnou možnost ventilovat nespokojenost s ekonomickými poměry a obvinit z toho vládu. S výjimkou jednoho kraje toho Češi využili.“
Jinde jsem četl: „… ANO nejtypičtějším komunikačním nástrojem. Hnutí nemá žádný pevný program, ale klouže podle průzkumů veřejného mínění tam, kde cítí voličský elektorát. Netřeba připomínat všechny jeho metamorfózy od levice po krajní pravici, od liberálů po konzervativce, od evropanství po nacionalismus a od podpory Ukrajiny po chcimírovství.“
A Pavel Telička vzpomíná:„Pamatuji si na Babišovu otázku, jestli má být ANO levicovým, nebo pravicovým subjektem. Závěr byl ten, že je to jedno“. Velmi vypovídající. A pochopitelně to nemá nic společného s přirozeným vývojem názorů politika. Jediným cílem je získat moc - za jakou cenu, s jakou politikou, jakými voliči či koaličními partnery je lhostejné. Populistický „program“ je s požadavkem kvalitní správy země pochopitelně neslučitelný.“
Opírejme se víc o vědomí karmy, né pomstychtivě, ale jako vyrovnání. My to vidíme z momentální situace, ale vše se bude dál vyvíjet, a třeba né hned, jen k dobru. Zlo bude jednou odsunuto jinam. Ale, zlo je dnes vývojovou pákou dobra. Bez poznávání zla a klidného ale rozhodného čelení mu, by se neocenilo a nepěstovalo dobro.
Taky se lze opírat o to, že jistě, byť nenápadně, začíná ono dělení lidstva, a tedy se to hodně mele, zlo je nervózní a stupňuje se, ale možná roste i neviditelné dobro. Kam se kdo z nás zařadíme, je na naší svobodné vůli, naší denní praxi myšlení, cítění i konání. Čas oněch rozevírajících se „nůžek“ se naplňuje.
Matuška kdysi zpíval: „… Krysař to byl. Už je tu zas.“
Jdeme za krysařovou lákavou píšťalkou? A víme kam? Dnes má miliardy a na nás může dělat dlouhý nos, i po našem trapně servilním zvolení. Ale co jednou? Nejen on, do něho (a jeho kámaloky) nám nic nebude, ale my? Jaký máme smysl pro pravdu? Opravdu ho máme?
Duchovní a inspirující vládce dnešní epochy lidského vývoje (tedy nejen podzimu), Archanděl Michael, je velikou pomocí. Inspiruje silou Krista i k chápání zemské reality, k jejímu správnému ohodnocení i k jednání.
.oOo.
Přicházím těmito stanovisky (podobně jako kdysi stanovisky k ruskému útoku na Ukrajinu) o některé čtenáře? Tak jo. Tím lépe. Zbydou alespoň ti souznějící, kterých si vážím desetkrát víc, než těch, co nevědí či jsou. Mentální egregor čtenářů těchto článků, i když se navzájem většinou neznáme, je pak vzájemně působící hodnotou sama o sobě, bez ohledu na počet. Jeden souznějící v mentálních a mravních hodnotách má násobně větší význam pro svět, než deset vlažných či těch kolaborujících s některou zvrácenou efektní mocí.
.oOo.
Matuška kdysi zpíval:
Měl šedej plášť, kočičí krok, smutnou tvář,
za pasem nůž a vedle něj kříž a snář.
Ten piják hvězd na stovkách cest polykal prach.
Tisíce mil, krysař to byl a já ho znal,
píšťalku měl, šel kudy chtěl dál a dál,
tisíce mil, krysař to byl a šel z něj strach.
Šel a kam stoup vyrost jak sloup k nebi dým,
na tisíc mil, krysař to byl, já to vím!
Šedivej plášť, kočičí krok, podivnej hráč.
Píšťalku měl, šel kudy chtěl dál a dál
a každej tón, každičkej tón kterej hrál
znamenal smrt, znamenal žal, znamenal pláč.
Hrál slovo "my" a "naše vlast", "mír" a "čest"
a myslel "Vy" a "Vaše krev", "válka", "pěst",
co musel znát, co uměl hrát svůdnejch not.
Co divnejch slov, co divnejch slok dlouze hrál ...
Teď je tu zas, kočičí krok, smutná tvář.
Za pasem nůž a vedle něj kříž a snář,
slyším ho hrát, je to ten tón tenčí než vlas...
Vím, chodí dál tak jako dřív prachem cest,
já jsem ho znal, krysař to byl, piják hvězd.
Píšťalku má, křížek a snář, šedivej šat.
A mně se zdá a mně se zdá, že už je čas
říct mu: "už dost", říct mu: "už dost, vem Tě Ďas"!
"To je náš svět a krysí jed nechcem už brát"!
.oOo.
A ještě osobně: Ptal se mne nedávno někdo, za koho se modlím. Tedy, krom mého tradičního denního obsahu, v této situaci i za Zelenského a jeho paní Olenu. Pan Volodymyr může mít třeba nějaké své osobní chyby (toho se novináři rádi chytají). Ale reprezentuje napadený národ, a dobře, ba hrdinsky. Potřebuje i osobní posilu. Těžko si představit, kolik toho mají oba na svých bedrech: Závažná vojenská řešení, zodpovědnost za osud národa, nejistota zda pohodlný Západ (nechápající, že jde do budoucna i o něj) dodá nutnou vojenskou techniku co nejdřív a ve větším počtu… Jsem o to raději, jak se zachovala naše vláda.
.oOo.
2024 ©