Zbytek Ukrajiny a Evropy zůstává v relativním bezpečí právě díky lidem, kteří zadržují imperiální velmoc na „nulté linii”. - Bojiště v létě zaplaví modré čekanky. Natrhejte je těm, které milujete, co když ani nám mnoho času nezbývá? - Obětují životy i za nás.
/Pozn. KF: Obrázky lze roztáhnout kliknutím na ně. - ODKAZY, JAK LZE PŘISPĚT NA UKRAJINU, JSOU DOLE/
Úctyhodné, vzácné:
https://m.facebook.com/story.php?story_fbid=pfbid0379o3miPPvcdiQobDqUKcmJqiXrrYLf1LybTGSrt1wdGBd5w9b1JTo8JUYEm5ap2hl&id=100057992383048&sfnsn=mo>
DEN OSMÝ A DEVÁTÝ ~ Návrat. Co si odvážím domů?
Můj ukrajinský deník, pátek 3. 3. + sobota 4. 3. 2023
4 hr ago
Za poslední týden se mě asi deset lidí ptalo „jaké to bylo na Ukrajině?” a „co na tebe udělalo nejsilnější dojem?”. To mě přivedlo ke snaze formulovat, co si vlastně z celé cesty odnáším. Ve svém posledním reportu bych se s Vámi o svá uvědomění rád podělil a uzavřel tak, alespoň prozatím, můj ukrajinský deník.
-
DEN TŘETÍ ~ Lvov. Jak si mohl myslet, že tuhle zemi jen tak obsadí?
-
DEN ČTVRTÝ ~ Kyjev. Město, kde není žádná ulice dost široká a žádná zeď dost dlouhá.
Dnes odjíždíme domů. Naše mise byla úspěšná. Sanitky i veškerý materiál v celkové hodnotě 10 milionů korun jsme v pořádku přivezli a předali na místě určení. První sanitku v Kyjevě, druhou a třetí v Charkově, čtvrtá bude hned po opravě putovat Taylorovi, který v těchto dnech zachraňuje s Karolínou životy přímo na frontové linii.
(V pondělí na své narozeniny se z reportáže Jana Nováka dozvím, jak ostré to nyní na jejich úseku je a že kvalitní auto je v jejich terénu otázkou života a smrti:
„Měl jasnou amputačku, ale byl relativně v pohodě. Celá cesta byla dobrá, ale pak jsem vjela do největší bažiny široko daleko a my zapadli. Byla úplně bezmračná noc a my zůstali na nejvíc odkrytém místě. Všude bahno. Půl hodiny jsme se snažili vyhrabat. Naštěstí přijelo nějaké BVP (bojové vozidlo pěchoty, pozn. red.) a díky bohu nás vytáhlo. Měli jsme fakt štěstí, že tam nebyl nějaký dron a že nás neodstřelovali,“ popisuje Karolína čerstvý zážitek. Z nahromaděného stresu se později pozvracela.)
Foto: Jan Novák, Seznam zprávy. Reportáž o práci českých paramediků zde.
My jsme naštěstí nic tak bezprostředně nebezpečného nezažili. Viděli jsme následky války. Ale nemuseli jsme přímo nést její břemeno. Zbytek Ukrajiny a Evropy zůstává v relativním bezpečí právě díky lidem, kteří zadržují imperiální velmoc na „nulté linii”.
Jedním z nich je i náš doprovod Artom. Když se člověk podívá do jeho dobráckých usměvavých očí, nenapadlo by ho, že prošel dlouhými a tvrdými boji. Hlavně se mu však nechce pomyslet, že je snad otázkou času, než bude Artom opět nasazen.
V pátek odpoledne pro nás Artom přijel starším bílým autobusem, aby nás odvezl i s našimi batohy na nádraží. Je to výraz poděkování za naši pomoc. Nejvíc mě dostalo, když našemu Šimonovi, který mu včera daroval plyšového medvídka pro synka, daroval na oplátku obrázek, který Šimonovi jeho syn nakreslil:
Vzpomínám, jak jsme Artoma viděli poprvé - když v Kyjevě na ulici poklekl a zavázal Amálii tkaničky. Snad proto si teď Amálie vytáhla tkaničky z bot a nechala na jednom ze sedadel pro Artoma vzkaz na rozloučenou.
Loučíme se.
Jdeme na vlak. Cyril vypráví, co se mu přihodilo: jede po Charkově metrem a povídá si s kolegou. V tom někdo vstane ze sedačky a přistoupí k nim:
„Odkud jste?” zeptá se se zvědavě.
„Z České republiky, proč se ptáte?” odvětí on.
„Cože, vy jste Češi? Moc Vám děkuju!” rozzáří se dotyčný viditelně a začne jim třást pohnutě rukou. Okolo vstane několik dalších lidí a jde k nim. Ostatní vzhlíží, usmívají se a přidávají se k díkům.
Zarážející přitom nebyla jen míra projeveného vděku, ale také že se to Cyrilovi stalo hned dvakrát. Byl to náš průvodce Radko, který nám objasnil, co tak vřelá odezva znamená. Když Putin spustil svou invazi, byli Ukrajinci první tři týdny hodně napjatí, jak vlastně zareaguje Západ a zda se za ně dostatečně jasně postaví. Zlomovou událostí se pro ně stala návštěva českého, polského a slovinského premiéra přímo v Kyjevě 15. 3. 2022. Tohle prolomilo ledy a otevřelo to cestu do Kyjeva dalším evropským státníkům, s nimiž se od té doby netrhly dveře. Bylo to tehdy nesmírně důležité gesto. Češi se odvážili mezi prvními.
Podobně významné pro Ukrajince bylo, když o tři týdny později, po nekonečných dohadech, jakou pomoc lze vlastně na Ukrajinu poslat, to byli opět Češi, kteří poslali Ukrajincům tanky. Tím byla prolomena další významná psychologická bariéra a další země se začaly postupně přidávat. Náhle bylo cokoli menšího, včetně tanků, v pořádku.
Že si tohle Ukrajinci pamatují a jsou proto Čechům opravdu vděční, potvrzuje i český velvyslanec na Ukrajině Radek Matula, který přidává třetí důvod velké ukrajinské vděčnosti: že naše země pohostinně přijala statisíce ukrajinských válečných uprchlíků. Když Ukrajinci zjistí, že jste z Česka, hned jim září oči,říká velvyslanec.
Jak významné to pro Ukrajince bylo dokazuje i tento billboard, na který jsme narazili druhý den v Kyjevě na Majdanu.
“My si pamatujeme. 15. března 2022. První návštěva zahraničních lídrů v Kyjevě.”
Artom je pryč a nás vítá impozantní charkovské nádraží.
Takhle tu vypadá čekárna.
Nasedáme do vlaku. Čeká nás 2000 kilometrů a 36 hodin dlouhá cesta napříč celou Ukrajinou, částí Polska a přes většinu České republiky. Dojmy z této cesty za nás shrnul Mikuláš Kroupa.
Celou noc a den a noc ve vlaku z ukrajinského Charkova domů. Nemůžete spát, furt se budíte, kluci strašně chrápou, v kupé vedro a puch z pohorek a deodorantů, ale to je to nejmenší. Vrací se vám pár momentů, trápíte se otázkou, jak tohle proboha skončí. Je mi ouzko. Nevím, jak o tom teď dosvědčit, jak najít slova, vybrat fotky a videa. Cítíte, jakoby kus z vás zůstalo v totálně zmasakrované, rozstřílené a výbuchy pobořené vesnici nedaleko Charkova v domě proruského prokurátora, jehož děti namalovaly bubáky. Tenhle člověk, když rusové obléhali Charkov, navigoval, udával a agresorům posluhoval. Rusáci se k němu do jeho luxusní vily nastěhovali, vyrabovali a nakonec z jeho domu udělali kůlničku na dříví, všechno rozmlátili, v obýváku a do vany se vykáleli a močili kdekoliv, zneuctili všechno jeho soukromí. Prokurátor zrádce nakonec s manželkou a malými dětmi utekli do Ruska, nikdo neví kam. Je ale podle ukrajinské rozvědky zodpovědný za strašné věci a životy stovek Charkovanů a jeho vlastních sousedů. Co se v jeho domu dělo je nepředstavitelné a nechci nic domýšlet. Nechali tam hračky a skicák dětí. Kamarád Jonáš ho zvednul a listoval, a z toho se vám chce brečet. Nikdo si asi neumí představit, co válka dělá s dětmi.
Viděl jsem jen následky války. K frontě jsme se přiblížili asi na dvacet kilometrů. Velitelé nám chtěli ukázat, jak vypadá měsíční apokalyptická krajina, kterou tu rusáci nechávají za sebou. Buď láska - prosí nás Ukrajinci, zapamatujte si tento obraz zkázy a ukažte ho lidem v Evropě, aby dál bojovali s námi, pomáhali, každý jak může, každá koruna je důležitá a může nesmírně pomoci.
Nemůžu těmto unaveným vojákům – bojovníkům za svobodu říct, že fotky ani videa už dávno tuto moc nemají a na nás Evropany nefungují. Sociální sítě a média jsou zaplavená fotkami a videi z Ukrajiny. Vypadá to, že už nikoho nic nerozhází. Slova jsou slabá, fotky a videa nemají vůni, smrad spáleného lesa, střelného prachu a nějakého zvláštního zápachu nevím čeho – těžkých kovů, co zůstávají po výbuchu rakety.
Všiml jsem si na lidech něčeho smutného. Lidé v metru, na nádraží, v ulicích, v parcích na lavičkách mají chvilky, kdy se jakoby podívají stranou dolu k zemi a chvíli tak setrvají. Nehybně s upřeným pohledem k zemi. Známe to všichni, když na něco opravdu důležitého myslíme, třeba na něco strašně bolavého nebo děsivého. Lidé se tu smějí, žijí, radují se, ale tyhle chvíle – záblesky mají asi mnohem častěji. Strach o život svůj, svých dětí, svých milovaných je jak deka, která vás dusí.
Artom, voják, původní profesí kuchař, co nás doprovázel a dával na nás pozor, mi říkal, že si s námi večer skleničku v Charkově nedá. Nemá čas. Uvědomuje si, že mu dost možná mnoho času už nezbývá a ten zbytek chce být s lidmi, které miluje. Bojiště v létě zaplaví modré čekanky. Natrhejte je těm, které milujete, co když ani nám mnoho času nezbývá?
Musím se sem vrátit. Vojenská auta frontové sanitky jsme předali velitelům speciálních sil na Ukrajině, generátory, drony a lékařské vybavení za skoro deset milionů korun je to to nejmenší, co těmto lidem můžeme dát. Paměť národa sem dopravila pomoc už za více než půl miliardy korun. Strašně moc děkuju!!!
Prosím Vás o to, abychom zůstali věrní. Podpořte Mikovu finanční sbírku pro Ukrajinu. Mikovi je třicet let, slaví narozeniny. A tráví je tu s námi. A když se kouknu vedle sebe, vidím, že možná má podobné nespavé dilema jako já. Uvědomíte si, že padne-li Ukrajina, padneme i my.
Na tomto místě bych chtěl nesmírně poděkovat všem dárcům, kteří se zapojili do mé narozeninové sbírky. 1717 lidí přispělo celkem 2 255 379 korun, díky čemuž se nám dokonce podařilo přesáhnout cílovou částku a vybrat poslední potřebné peníze na vybavení sanitek. Věřím, že naše pomoc bude na Ukrajině zachraňovat životy. Díky moc! :)
Více o sbírce najdete zde.
Děkuji Paměti národa nejen za přizvání k této misi, ale hlavně za všechno, co pro Českou republiku i pro Ukrajinu dělá. Výtěžek sbírky jsem po jejím uzavření symbolicky předal Mikuláši Kroupovi.
Ale zpátky k našemu návratu. Přijíždíme do Kyjeva a máme čtyřhodinový rozchod. Využívám toho, abych se vrátil na Maidan Nezalezhnosti, Náměstí Nezávislosti. Tisíce vlaječek zde připomínají muže a ženy, kteří za tuto nezávislost zaplatili svým životem.
Ještě jednou se vracím též na místo, které na mě udělalo hluboký dojem, k Michailovskému chrámu.
Život ve městě pokračuje dál. Lidé vypadají velmi podobně jako u nás. Akorát mezi nimi často narazíte na lidi v uniformě.
Kyjevské metro má styl.
Křehká krása a ocelová nezlomnost Ukrajiny.
Nakonec si zalezu do kavárny u vlakového nádraží a pozoruji pulzující život ranního Kyjeva. Hlavou mi víří obrazy a vzpomínky z celé cesty. Přemýšlím, co mi tahle cesta vlastně dala a co si odvážím domů.
CO SI ODVÁŽÍM DOMŮ, co na mě udělalo největší dojem?
-
Od začátku jsem byl fascinován nekonečnou rozlehlostí ukrajinských polí. Statistiku jsem znal už předtím, ale teprve nyní jsem prožil, proč se Ukrajině říká obilnice světa. Překvapilo mě, že půda zde opravdu vypadá jinak než u nás.
-
Černá a rudá. Taková je zdejší půda. Ukrajinská vlajka znázorňuje světlý a pozitivní aspekt této rozlehlé země: zářivě modrou oblohu a zlaté obilí. Ale úplně stejně k Ukrajině patří obraz černozemě, která je zbarvena krví. Jak ukázal historik Timothy Snyder ve své monografii Bloodlands, Krvavé země - snad nikde v Evropě nezemřelo ve 20. století více lidí násilnou smrtí, než na Ukrajině, kterou nejprve decimoval Stalin a posléze se tudy prohnali nacisté, a pak znovu Sověti. Za druhé světové války tu bojovali všichni proti všem.
-
Pak přišlo 46 let komunistické diktatury a rusifikace Ukrajiny, rozpad Sovětského svazu, divoká devadesátá léta plná korupce, oligarchizace a zchudnutí obyčejných lidí. V málokteré zemi by měli běžní lidé více důvodů ke skepsi a rezignaci. Jenže Ukrajinci se navzdory všemu nevzdali. V roce 2014 jasně ukázali, že touží po svobodné, prosperující, demokratické zemi, která je součástí západního společenství svobody. Vzepjali se k Revoluci důstojnosti a od té doby reformují celou zemi a čím dál tím více se odpoutávají od Ruska. Prudce se rozvíjí a sílí zdejší občanská společnost - v současnosti nejspíš nejvýznamnější kolektivní aktér v zemi. V posledních letech Ukrajinci díky tlaku občanské společnosti vybudovali propracovaný systém boje proti korupci: Národní protikorupční úřad, speciální protikorupční policejní útvary i státní zastupitelství. V tomto náročném boji zaznamenávají úspěchy. Nechává to ve mně dojem nezměrné houževnatosti, nezlomnosti a vitality Ukrajiny, která je stejně úrodná jako její půda. Jako by měla nekonečnou schopnost plození, obnovy a regenerace.
-
Odhodlání. Tak na mě působily rozhovory s Ukrajinci a Ukrajinkami. Nikdy nezapomenu na Jelenu v osmém měsíci těhotenství, jejíž muž architekt nyní podstupuje výcvik, aby mohl být vyslán na frontu. Nikdy nezapomenu na rozhovor s Radkem, který se po začátku invaze vrátil z Česka na Ukrajinu, dobrovolně se přihlásil na komisariátu, aby mohl být povolán do armády, až bude třeba. Zatím se tak nestalo. Ale jak dlouho to tak zůstane? Když jsem se ho ptal, proč to dělá, proč je ochoten jít riskovat na frontu život, řekl mi: „Protože pokud Ukrajina padne, je všechno ztraceno. Já se celý život zabývám kulturou a historií Ukrajiny. Ale pokud tato země přestane existovat, k čemu to všechno bude? Nic nebude dávat smysl. Nám jde opravdu o přežití. A já pro to chci udělat všechno, co bude v mých silách.”
-
Právě tato odvaha dobrovolně nasadit život pro svou zemi na mě udělala největší dojem. Většina ukrajinské armády nejsou vojáci z povolání. Jsou to bývalí ajťáci, obchodníci, zedníci, automechanici, architekti - a čím dál tím častěji také historici. Tito lidé nechtějí ani slyšet o nějakém příměří. Dobře ví, že by to bylo jen dočasné řešení, které by Rusku umožnilo se nadechnout, vyzbrojit a za nějakou dobu zahájit novou, lépe připravenou invazi. Tahle válka se totiž nevede primárně pro území, nýbrž pro to, co má Putin v hlavě - pro jeho imperátorskou touhu obnovit zašlou slávu Sovětského svazu a sjednotit Rusko, Bělorusko a Ukrajinu, vymazat ukrajinskou identitu a zničit tuto zemi coby samostatnou mezinárodní entitu. Jak chcete s někým takovým dělat dohody? Ukrajinci dobře vědí, komu čelí. Vědí, že zápasí o přežití, že jediná cesta vpřed je vítězství.
-
Proto je pro ně tak zásadní pomoc Západu. Materiální, humanitární, finanční a také vojenská. Ukrajinci zadržují agresivní mocnost. Pokud země nemá padnout, potřebuje naši pomoc. Kdo u nás prosazuje ukončení pomoci Ukrajině, fakticky tím podporuje válečné vítězství Ruska. Tečka.
-
Přestože je země ve válce, všude vidíte obrovskou chuť žít normální život. Zbořené mosty se opravují, rozstřílené domy se obnovují, neustále ostřelovaná energetická infrastruktura je do několika týdnů opět funkční, ulice se zametají, země žije, pulzuje, pracuje.
-
Neviděl jsem nic nového a převratného, co byste si nemohli přečíst v novinách. A přece i to málo, co jsem viděl, změnilo můj pohled. Najednou si dokážu živě představit ukrajinská města, lidi, krajinu. Viděl jsem zákopy, zničené tanky, rozstřílené paneláky. Všechno to teď působí uvěřitelněji, hmatatelněji. Nyní si dokáži představit, že osud Charkova potká Ostravu či že se ruské tanky dostanou až někam na Černý most a že se povedou těžké boje na předměstí Prahy.
-
Největší dojem na mě ale udělali místní lidé. Uvědomění, že jsou jako my. Že kdyby něco podobného probíhalo u nás, tak 20 % Vašich kamarádů a známých se nějak účastní obrany země, fungují v armádě, někteří jsou přímo na frontě, někteří již padli, jiní teprve padnou. A Vy žijete s pocitem ohrožení existence vlastního domova, vlastní země a možná čekáte, kdy povolají Vás, Vašeho muže, bratra či otce.
-
Avšak přes veškeré prožité hrůzy, přes Stalina, Holodomor, nacisty, komunisty, oligarchy, korupci, Putina, rozstřílená města, zničenou infrastrukturu i neustálé letecké poplachy, všemu navzdory, se Ukrajinci vzmáhají a udržují si obrovskou vůli k životu.
-
Už chápu, co je nyní tak pohání a co Putin zároveň nemůže překousnout. Jejich velkým snem je stát se součástí Evropské unie a NATO. Chtějí se jednou provždy vymanit z ruského sevření a stát se členem svobodného a demokratického evropského společenství. Po tom, co jsem viděl, nepochybuji o tom, že si Ukrajinci členství v těchto západních aliancích zaslouží a že mají Evropě sami co nabídnout.
-
Velký dojem na mě udělalo, že všichni vojáci, s nimiž jsme se setkali, se chovali uctivě, zdvořile, lidsky a naprosto profesionálně.
-
Konečně, když slyšíte vojenského velitele se slzami mluvit o tom, jak přišel o své muže, pochopíte, proč se na pozdrav Sláva Ukrajině! odpovídá Herojům sláva!
V Kyjevě se loučíme s naším překladatelem a průvodcem Radko Mokrykem. O Radkovi jsem Vám ve svých reportech opakovaně psal. Před cestou jsem nevěděl, že se potkáme, spřátelíme, a že bude možná tím hlavním důvodem, proč se mi bude těžko odjíždět. Pocit, že Vy odjíždíte do bezpečí, ale on zůstává a čeká na moment povolání do boje, je nepopsatelný. Loučím se proto citací z jeho čerstvě vydané knihy Hovory o Ukrajině.
Válka. Slovo, které zná v Čechách nejspíše každý, ale kromě pamětníků a veteránů si realitu slova dovedeme jen těžko představit. Jak zasáhla tebe a tvoje blízké?
To je na jednu stranu velice jednoduchá otázka, ale současně i velice složitá. Protože se změnilo všechno, je to jiný svět a jiná realita. Ze zpráv tě najednou zajímají pouze novinky z fronty, spousta mých kamarádů momentálně bojuje, snažíš se s nimi být ve spojení a doufat, že přežijí další noc. Mě zatím nepovolali, i když jsem se řádně hlásil na vojenském komisariátu. Mají prostě své priority, i když je to trochu nepříjemný pocit. Na druhou stranu ale oceňuji, že se nechováme jako Rusko, tím myslím, že do armády neberou každého, ale jen ty, kteří tam budou skutečně prospěšní. Současně je však důležité být užitečný a připravený. Strávil jsem řadu týdnů ve výcvikových střediscích ve Lvově a pak v Kyjevě, naučil jsem se věci, které mě dříve ani nenapadlo cvičit. Prošel jsem kompletním intenzivním výcvikem a mám jistotu, že když se můj stát rozhodne, že budu užitečný v armádě, tak jsem připravený.
Všední život je samozřejmě někde úplně jinde, než byl ještě před rokem. Je podřízen vzdušným poplachům a dodávkám elektřiny. Jelikož se Ruská federace zaměřila na zničení ukrajinské energetické infrastruktury, tak většinu času na Ukrajině nejde proud, teplo ani voda. Tomu se musíš podřídit a nějak si s tím poradit. To všechno jsou ale naprosté maličkosti v porovnání s tím, čím si procházejí tisíce mých spoluobčanů, a snažím se pomáhat, jak jen to jde. Dnes se vše přehodnocuje - pokud jsi živý a zdravý, tak je vše v pořádku. Nepřeháním. To, co tak trápí mnoho lidí na Západě, jako vysoké ceny energií a tak podobně - to vše je tady nepodstatné. Když cestuješ Ukrajinou, vidíš rozbombardované domy, hledáš místa masových hrobů nebo poprav civilistů, když slyšíš příběhy o tom, jak Rusové ve vesnici znásilňovali lidi - fakt si prostě nejde stěžovat na to, že pár dní nemáš elektřinu nebo že ti neteče z kohoutku horká voda. Pokud víš, že tvoji blízcí jsou v bezpečí - už by bylo hloupé si na něco stěžovat. Zbytek dáme, hlavní je přežít a porazit Rusko. (…)
Jsme si totiž moc dobře vědomi toho, že Rusko sem nepřišlo proto, aby jen ukradlo několik dalších měst, dostalo vodu na Krym nebo splnilo nějaký další taktický cíl. Oni chtějí zlikvidovat Ukrajinu jako stát. Popírají naše právo na nezávislost a popírají samotný fakt naší existence. Je to náš pud sebezáchovy. Žádné vyjednávání není možné stejně jako příměří. Je to válka o přežití a my ji musíme vyhrát. Druhou šanci nedostaneme. Musíme zvítězit a zvítězíme.”
V neděli 5. března 2023 jsme v pořádku dorazili na pražské hlavní nádraží. Z této cesty se nevracím stejný. Z intelektuálního přesvědčení se stalo přesvědčení bytostné, existenciální: na Ukrajině se bojuje za budoucnost Evropy. Za svobodu a nezávislost tam umírají nevinní a krásní lidé, lidé jako my, jako Vy, jako Vaši přátelé. Oni jsou tím největším důvodem, proč v podpoře této hrdé a nezlomné země vytrvat. Pokud vydržíme, nezlomní Ukrajince časem Rusy vyženou a v této velké bitvě naší doby zvítězí.
Sláva Ukrajině!
Lze přispět i přes:
https://www.clovekvtisni.cz/darujte>
https://www.clovekvtisni.cz/kontakty>
Další číslo charitní sbírky, na kterou lze poukazovat peníze na pomoc Ukrajině, je: 55660022/0800, var. symbol 104
Newsletter Na křídlech svobody existuje jen díky podpoře svých čtenářů. Staňte se jedním z nich.
2 likesComments
10 lží Andreje Babiše VS realita.Tak už to začalo. Hnojomety se rozjely naplno. Tady jsou protiargumenty.Mikuláš MinářJan 15383
<a class="post-preview-title newsletter" href="https://mikulasm
2024 ©