Napsala mi Dr. Hanka Sirotková, že se ve Steinerovi dočetla, že morálka a inteligence má jít v příštích inkarnacích ruku v ruce. Kdo nebude morální, osud to zařídí tak, že mu ubere i inteligence. Lapidárně řečeno – nemorálnost vede ke zblbnutí. Co jiného je příčinou viru jako „nápravného opatření“ přírody vůči lidstvu, než nemorální chování člověka k přírodě, k Matce Zemi? A taky - co jiného než nemorálnost a snížená inteligence je bezohlednost nenošením roušek? A letní bagatelizace situace ze strany dvou našich vrcholných představitelů? V plně právním státě by již stanuli před soudem za ohrožení zdraví a životů obyvatel.
*
Podnětný mail od Ludmily Z.: „Myslím, že zdrženlivost, uskrovnění se ve všem, co lze a nenárokovost je teď na prvním místě. Vnímám, jak je důležité obstát ve zkouškách hlavně každý sám za sebe, myšleno v soukromí bez zbytečných nároků na jakékoli pohodlí či staré pořádky. A taky, jak se při takovém zpokornění uschopním k pomoci pro druhé, aniž bych rozsévala paniku nebo jí sama propadala. Asi hodně podstatné je i v nitru dotahovat vše do důsledků. V myšlenkách se neupřednostňovat ani nevyvyšovat nad druhé třeba jen proto, že se mi nákaza zatím vyhýbá anebo mám lehký průběh.
Líbí se mi názor jedné známé, že Covid a jeho lehký či závažný průběh u jednotlivců není odvislý jen na kvalitě imunity, podle ní bývá často odrazem buď nepokorného, smyslného, dlouhodobě egoisticky a hmotařsky pojatého života nebo naopak života v pokoře žitého. Že tahle nemoc přichází jako možnost, výzva, jako očistný proces každého z nás a je na každém, uvědomí-li si to a bude ochoten v tom duchu i jednat, měnit se. Nemám daleko k tomu cítit to podobně.“
*
Zajímalo by mne, kolik z těch udatných bojovníků proti rouškám na Staroměstském náměstí (nepoužívám primitivně světácké dehonestující označení Staromák) a na Náměstí Republiky se vzájemně nakazilo (i když organizátoči to mají sofistikovaně "zdůvodněné"). Sice občas varuju před strašením karmou, tady si to ale dovolím. Snad nejsem zlomyslný, ale líto by mi jich nebylo. Líto je člověku spíš stavu jejich duše, jejich lidství. I toho, jak hloupě sedají na lep ruské propagandě. Je charakteristické pro spodinu, že převádí pravdu v pravý opak: „Roušky zabíjí“, jsme slyšeli. Měli by, třeba jako dobrovolníci, navštívit některou nemocnici s nakaženými, byť na jediný den.
Jejich morální i mentální retardace resp. účelové překrucování se projevuje i ve zneužívání Krylových slov „zakázali psát a zakázali zpívat“, protože účel i styl zákazu byl odlišný: komunisti nesnesli a mocensky tvrdě trestali každý necenzurovaný svobodný projev, zatímco nyní jde o bezpečí zdraví svého i druhých. I zde byla řeč, v tomto případě spíš Krylův text, demagogicky zneužit.
Viz:
*
"Zatímco nevládní aktéři budou mít většinou účel krátkodobý a omezený, jako například vydělat na reklamě, státní aktéři jako Rusko a Čína tímto šířením dezinformací sledují dlouhodobou strategii - oslabovat státy, které vnímají jako nepřátelské. Což je třeba v případě Ruska kdokoliv na západ od jejich hranic. Tito aktéři mají využívání informací kodifikované ve svých vojenských, bezpečnostních, zahraničních strategiích. Nevojenské prostředky vedení boje jsou už v Rusku považované za důležitější než prostředky vojenské," dodává odborník na dezinformace Jakub Kalenský z think-tanku Atlantic Council. Rusku jde o co největší rozvrat západně od něho, bez ohledu na zdraví a životy lidí.
*
“Není divu, že dnes část veřejnosti nechce věřit, že je skutečnost úplně jiná. Existuje psychologický jev, kterému se říká kognitivní disonance. Ta spočívá v tom, že když člověk něčemu uvěří, není možné ho přesvědčit o opaku, ani když na vlastní oči vidí, že je skutečnost zcela jiná. Takže řada lidí bude dál tvrdit, že covid je chřipčička, i když bude v televizi vidět pacienty umírající na chodbách nemocnice, a kupodivu ještě více tomu budou věřit, když jim na covid umře kamarád,” uvedl k tomu Jaroslav Flegr.
.oOo.
A z podobného úhlu pohledu: zblbli jsme jako lidstvo v materialismu a nezodpovědnosti, tedy i své plané, plytké, nepravdivé, odpadkové, vulgární atd. výstupy ze rtů teď musíme omezovat.
Paní Maria Gründlerová (opět) trefně vyjádřila něco, na co zapomínáme: „...asi neexistuje jedinec, který by nemusel něco „rozdýchat“ nebo „vydýchat“, zkoušek je hodně. Když jsem nedávno „rozdýchávala“ něco od kamarádky, napadlo mě, že jsem po sobě neuklidila. Že jsem nepoprosila Vyšší bytosti, ať mě pomůžou ten vydýchaný pocit zklamání a dopal, po sobě uklidit. Ono si to potom štráduje vzduchem a kdo ví, na koho to sedne. Pořádek musí být.“ Asi už je toho nepořádku ve vzduchu moc, tedy se musíme omezovat.
Z antroposofických kruhů se ke mně dostalo toto výstižné a významné vyjádření:
„Milí přátelé,
opět se nacházíme v nelehké době. Můžeme si klást otázku, proč se nám tyto věci dějí a zda jsme dostatečně připraveni nám kladoucí překážky překonávat. Mnozí z nás prožíváme vnitřní zastavení, většinou však v proměněné podobě než tomu bylo na jaře. S nastalým klidem přichází i nová forma vědomí, která vede ke snaze pochopit výzvu znějící k nám ze všech stran - "ˇO, člověče, poznej sebe sama." Touha po poznání, soucítění s druhými nám může dát pocítit blízkost Krista, který se stal Pánem karmy, jehož pochopení, poznání jeho Já ve smyslu grálském, je nejvyšším cílem anthroposophie. To nechť dá nám všem sílu vyrovnat se s nastalou dobou, a pomůže nám naplňovat úkol, úkol každého z nás, který jsme si před zrozením sami vytyčili. Ke společnému propojení v Duchu nám může pomoci meditace Základního kamene, která je od Vánočního sjezdu esencí celé anthroposophie a výsledkem velké obětní síly Rudolfa Steinera.(každý den ve 20.00).
S přáním mnoha sil
Veronika Poláčková“
.oOo.
O CO JSME PŘIPRAVENI? A CO S TÍM?
ČAKRY NEJSOU ČACHRY
Pomoc, kterou ovšem lidstvo zatím nedokáže přijmout, by byla v očistě řeči, tedy očistě úst, aby nebyla výstupem nízkosti.Naše pomoc, byť v pranepatrném rozsahu, by mohla být ve větší ukázněnosti a rozmyslnosti toho, co vypouštíme svými slovy do světa. A lze si samostatná třeba i hrát „hru“, byť naivní a dětinskou: máme-li bílou roušku, pak nechť zůstává bílou naší čistou řečí. Jak rychle se nám třeba znečistí naším vztekáním se, sebelítostí, osočováním někoho… Tento ukazatel ovšem musíme mít ještě „před“ rouškou, sami ve svých ústech, ve své bytosti, v srdci i mozku. Uveďme několik úvah volně souvisejících s naší řečí (některé byly už publikovány v jiných článcích tohoto webu nebo knihách autora):
* Mnozí z tzv. duchovních kruhů se urputně honí za cvičeními na (často jen domnělé) otvírání nebo čistění čaker. A jejich řeč? Raději pomlčme. I přes někdy dobře zvládnutou terminologii oboru jsou to často jen řečové atrapy a masky. Právě vyjadřovací, hrdelní čakru, višudhi, si tím paradoxně zanášejí. Funguje tu další jednoduchá věc, že i zploštělým, nadneseným, lenivým vyjadřováním zplošťuje a degeneruje tato krční čakra a pozbývá invence a tvořivosti. Jenže to neříká žádná exotická okultní autorita a je to příliš fádní. Je naopak krásné a kultivující nezapomínat na posvátnost orgánu úst, která mají být chrámem čistého tvoření, ne jímkou na kanalizaci duševního odpadu nebo chlévem zvířecích titulů. Snad i proto mělo druhotný význam i obřadné podávání hostie na jazyk, aby znečištěná a poskvrněná ústa byla osvobozena od následků zneužívání slova nesprávnou a nečistou řečí. A hle – i ty roušky, zahalující oblast řečové čakry, mohou poukazovat na úspornost a čistotu našeho vyjadřování – záleží na každém z nás, jak se k tomu postavíme.
* V dávných dobách vedly hlásky člověka k porozumění světu. Dnešní myšlení není poutáno na gramatiku. Řeč bývá často bezmyšlenkovitá, nesoustředěná, povrchní, plná frází a klišé. Nemíváme už soustředění na logickou návaznost myšlenek při hovoru na jedno téma. Myslíme i mluvíme „telegraficky“, „esemeskově“, anebo naopak rozbředle, nesoustředěně, odnikud nikam. Mateřština přestává být květnatá, stává se oškubaným pahýlem větvičky. Šíří se umělé, neorganické, lenivé jazykové náhražky inteligentního a přirozeného českého vyjádření, napovídající o rezignaci na estetiku a řád jazyka (například – léčení je o psychice, politika je o životě…, vše je „super“ či „paráda“, jsme „cool“ nebo „in“, „to dáš“...).
* Z povrchního myšlení se dnes vyvinula i vulgarita řeči a její myšlenková bezobsažnost. "Úcta ke slovu, to je první požadavek pro práci na sobě, jímž může být člověk vychován k zralosti myšlenkově, citově i mravně. Úcta k slovu – k jeho používání s nejpřísnější péčí a v neúplatné vnitřní lásce k pravdě –, to je také podmínka růstu pro každé společenství a celý lidský rod. – Zneužívat slovo znamená mít neúctu k lidem. Podminovává to mosty a otravuje prameny. Vede nás to nazpátek po dlouhé cestě vývoje lidstva." (Dag Hammarskjöld, generální tajemník OSN v letech 1953–61)
* V nynější době je pozornost většiny z nás obrácena převážně na informační obsah sdělení. V našem přetechnizovaném světě zrychlené komunikace degeneruje smysl pro řeč. Řeč upadá. Při stále častější komunikaci přes techniku (mobil, počítač) se neuplatňuje aurické podbarvení či zdůraznění obsahu a nálady mluvícího. I když si to neuvědomujeme, přináší to určité odosobnění, zmechanizování sdělení i sdílení.
* Král Fridrich II. učinil ve 14. století na Sicílii zajímavý pokus. Nechal dva sirotky obsluhovat němým pečovatelem. Nikdo se k nim nesměl dostat a promluvit na ně žádnou řečí. Chtěl takto zjistit, jakou řečí mluvili Adam a Eva. Domníval se, že když tyto děti neuslyší příklad žádné řeči, začnou mluvit jakousi prařečí. Experiment se nepodařil. Oba chlapci zemřeli dřív, než se naučili nějak mluvit. Proč zemřeli? Nedostatkem lásky. I v tvůrčí potenci řeči je obsažena láska, která sytí éterické, oživující tělo.
* Jako jabloň po květu se oplodní, zraje a vydá jablko, tak způsobuje v kosmu přebývající řeč vytváření lidské řeči. V celé ostatní přírodě mlčí světem pronikající Slovo, stejně jako mlčí v organismu člověka, a ještě tehdy, když se učí lidským způsobem pohybovat. Poté, co si člověk osvojí řeč, dosáhlo zde světové Slovo - Logos svého cíle, jako jabloň, když jablko dozraje. Tím, že člověk mluví řečí, ubírá prameni stvoření jistou část substance, ze které sám pochází.
* Řeč je propůjčená moc, kterou dostáváme a dále dáváme. Moc řeči nevychází z nás, ale z duchovního světa nás obklopujícího. Řeč je tedy všude. Jsme pouze prostředníkem, jehož působením dochází řeč ke svému uplatnění. Tak jako lékař neléčí sám sebou, ale léky, které podává, i my podáváme světu řeč. A podobně, jako lékař může podat léky správné nebo chybné, je to i s naší řečí.
* Bezuzdný lhář a tlučhuba nemůže dosáhnout síly slova, jeho řeč plyne na povrchu. Nemůže inspirovat druhého silou argumentu, hloubkou porozumění, povznesením ke kráse a pravdě. Nedobře působí do našich niterných struktur i různé konvenční lži, klišé, fráze, účelové lichotky, paušální nadávání na kdeco. Obzvláštní niterná destrukce nastává při lži prospěchářské nebo někomu vědomě škodící.
* Jsou lháři a chytráci skutečně šťastní? - Překřikování svědomí činí těžko na duši. Pak se nedočkáme intimních inspirací ani v duchovním vývoji, protože přistupujeme k výkladu či řešení situací podle předem daných, většinou černobílých kritérií. Proto je lepší být opatrný v úsudku a výrocích vůči věcem veřejným i vůči druhým. Už Konfucius řekl - Pokud sám nejsi dokonalý, jak chceš odvracet zlo?
Lež je docela běžná, že? Je mezi běžnými lidmi, mezi vědci, politiky, faráři, v rodinách... Promysleme logicky, jak na nás působí: nepravdivost, lež, i ta myšlenková, neviditelně narazí na opačnou, tedy pravdivou skutečnost. Tento náraz se vrací do éterického těla tvůrce lži. Zpětný náraz toto tělo oslabuje, zakaluje, člověk ztrácí niternou krystaličnost, je duševně "rozbahněný", roztříštěný. To se pak svými účinky, důsledky odráží až do fyzického těla.
* Suchým slovem bez citu a zaujetí jen katalogizujeme svoje nitro. Děláme z něho pak samoúčelnou encyklopedii. Máme však i jiné předpoklady a možnosti. Slovanská duše je síla spíše citová a proto se projevuje i v písni. Za to, že má český národ v dějinách tolik velkých hudebníků – tvůrčích i výkonných, vděčí i znamení Lva, které ovládá Čechy. Toto znamení je svrchovaným vládcem sférického rytmu v kosmu i na lidské úrovni, kde "zní" jeho hudba a řeč i šumotem lidské krve a řídí rytmus našeho srdce. Lev ovládá nejen síly srdce, ale je i podkladem všeho, co koření a vykvétá z citu. Slovanská duše je tedy duší hudební, rytmickou, tak jako je rytmus vlastní srdci.
NĚKOLIK CITÁTŮ KLASIKŮ:
* “Dusící příkrov tisíců prázdných slov, pod nímž musíme tak dlouho žít, v nás vyvinul tak silnou nedůvěru ke světu šálivých slov, že jsme dnes schopni lépe než dříve vidět lidský svět takový, jaký opravdu je: totiž jako složité společenství tisíců a milionů neopakovatelně jedinečných lidských bytostí, které mají vedle stovek krásných vlastností i stovky vad a špatných sklonů, které však nikdy nelze prostě sežehlit žehličkou dutých frází a devalvovaných slov do jedné homogenní masy – jako například třídy, národa nebo politické síly – a jako takové je en bloc chválit nebo odsuzovat, milovat nebo nenávidět, hanobit nebo oslavovat…
Není těžké doložit, že všechny hlavní hrozby, jimž musí dnešní svět čelit, od atomové války přes katastrofu ekologickou až po katastrofu sociálně civilizační (tím myslím prohlubující se propast mezi bohatými a chudými jednotlivci i národy), mají kdesi ve svých útrobách skrytu jednu společnou příčinu: nenápadnou proměnu slova původně pokorného ve slovo pyšné.
Pyšně si člověk začal myslet, že jako vrchol a pán tvorstva rozumí kompletně přírodě a může si s ní dělat, co chce.
Pyšně si začal myslet, že jako majitel rozumu je schopen kompletně pochopit své vlastní dějiny a naplánovat pak všem šťastný život, a že mu to dává dokonce právo každého, komu se jeho plán nezamlouvá, smést z cesty v zájmu údajně lepší budoucnosti všech, k níž nalezl ten jediný a pravý klíč.
Pyšně si začal o sobě myslet, že když umí rozbít atomové jádro, je už tak dokonalý, že mu nehrozí nebezpečí atomového zbrojního soupeření, natož atomové války.
Ve všech těchto případech se osudově zmýlil. To je zlé. Ale ve všech těchto případech začíná už svůj omyl chápat. A to je dobré.
Tím vším poučeni, měli bychom všichni a společně bojovat proti pyšným slovům a vnímavě pátrat po kukaččích vejcích pýchy ve slovech zdánlivě pokorných.
To není, jak zřejmo, úkol zdaleka jen lingvistický. Jako výzva k odpovědnosti za slovo a ke slovu je to úkol bytostně mravní.“ - Václav Havel
* Nejlepší cestou, jak být oklamán, je považovat se za chytřejšího než ostatní. - F. de la Rochefoucauld
* Nešťastní jsou ti, kdo nemají smysl pro žert. Nemají smysl ani pro vážnost. - Jean Paul
* Síla ducha se pozná podle jeho veselosti. - N. de Lenclosová
* Drastické situace a mazlavé maléry, pepictví anekdot a celý dutý arzenál běžných zbraní populární komiky, toť méně než humor: humor teče ze srdce, ne ze situační frašky. Spočívá v lidství, ne v kotrmelci. - Karel Čapek
* Radostné srdce hojí rány, ubitý duch vysušuje kosti. (Kniha přísloví, 17,22)
Uzavřeme tyto texty citáty z Christiana Morgensterna:
* Měly by vzniknout noviny, které by hlásaly a zdůrazňovaly jen to, co momentálně není, například: Není cholera! Není válka! Není revoluce! Není špatná sklizeň! Nejsou nové daně! Atp.
Snad by radost z absence různých hrůz a pohrom dala lidem pocit většího štěstí a více schopnosti snášet ta neštěstí, která je právě zasáhla. Anebo: co kdyby vydával takové radostné noviny den co den každý člověk?
* Někteří vypravěči anekdot by měli procházet jednotlivé nemocnice. Dobrá anekdota je opravdový elixír života.
* Po oplzlé frašce: Čím jsem starší, tím hlubší, zahořklejší, vášnivější odpor k oplzlostem mne jímá. Méně k těm, které kolují mezi muži (i když bych si je také rád odpustil), než k veřejným oplzlostem, jež k nám směřují z jeviště. V okamžiku, kdy sto lidí najednou odhodí všechen stud a spojí se v řehotu nad narážkou, klesá podle mne člověk pod úroveň zvířete, a mé srdce sklíčí vlna bolestné nevole.
Jsem v mnoha směrech lehkomyslný, v neposlední řadě i vůči lásce všeho druhu. Ale tváří v tvář vypočítavé oplzlosti, když musím hledět do propasti sprostoty a ošklivosti, mne všechna bujná bezstarostnost opouští. My, mladí muži, bychom neměli považovat návštěvy podobných představení za sobě přiměřené a už vůbec bychom neměli do těchto nízkých a odporných kruhů stahovat ženy, kterých si vážíme.
* Smích a úsměv jsou dveře a brána, kterými pronikne do člověka mnoho dobrého.
* Říkejte si, co chcete, ale lidé často tak jako tak nedělají nic jiného, než že – štěkají, kejhají, krákají, kňučí, kdákají, mečí a bečí. Sleduj třeba jen rozhovor u hospodského stolu: výkřiky hospodského, číšníků, hráčů karet, zkrátka všechno žvatlání, které není, a ani nechce být nic jiného, než pití, žraní, spánek nebo kterýkoliv jiný projev nejprimitivnějších životních úkonů.
* Jak je každá, ale opravdu každá řeč krásná, když se v ní netlachá, nýbrž mluví.
* Jazyk představuje strašlivou trvalou výzvu k zdokonalování. Jazyk je naše duchovní tvář, kterou jako poutníci bez ustání dál a dál vnášíme do nedozírné a myšlením nevyčerpatelné krajiny Boží. Každé slovo, které vystoupilo na denní světlo, je jednou provždy už hnací silou (lidstva).
* Ve způsobu řeči může spočívat nebezpečí jak pro mluvícího, tak i pro posluchače. To platí pro nejosobnější styky i pro styk s veřejností. Existují kupříkladu lidé, kteří hovoří vždy trochu ironicky (nebo nadneseně, květnatě, v metaforách…). Nenazývají věci většinou ani tak jmény, jako spíše přezdívkami a nadřazenými (odjinud přiřazenými) pojmy. Působí proto často zábavně, častěji ale demoralizují sebe i druhé, byť jen o nepatrný odstín. (že by Morgenstern předpověděl Miloše Zemana?)
* V základu všech žvástů je neznalost smyslu a hodnoty jednotlivých slov. Žvanil pokládá jazyk za něco splývajícího. Ale ten mu nezůstává nic dlužen: tomuto „splývavci“, tomuto „plavci“.
* Jak málo skutečné hodnoty je v tom obvyklém „dobrém vychování“. Právě jsem byl na pohřbu. Ale nic z mé účasti na tomto aktu nesahalo za pouhou povrchnost.
* Duch staví vzducholodě, ale láska je povznáší k nebesům.
* Kniha není jen něco, co napsal jeden člověk, nýbrž samo lidské mysterium. Podobně nebyla ani hudební skladba, kterou jsem dnes slyšel od sousedů, jen nějaký kus od Beethovena, nýbrž samo mystérium zvané Beethoven.
* Pokora vyzařuje teplo. Věci „hovoří“ a vyjevují svou podstatu docela jinak, když je ozáří mírné nebe pokory. Svět se před pokorným stává bezpečným a důvěrným. Pokorného člověka věci přijímají, milují a obdarovávají.
* Ztratil jsem se v „Bohu“. Ale Bůh nechce, abychom se v něm ztratili, nýbrž abychom se v něm našli. To však znamená, že v sobě, a tím v něm, máme nalézt Krista.
* Kdo se chce do toho, s čím se lze dnes v oblasti spirituálně-božského světa setkat, jen cituplně ponořit a ne do něj vniknout s plným poznáním, podobá se analfabetovi, který celý život spí se slabikářem pod hlavou.
* Existuje ještě dokonalejší láska, než ta, která touží vlastnit milované. Je to láska, která chce milovanou duši spasit, láska, která je tak božsky krásná, že na světě není nic krásnějšího.
* Tvrdíš, že nemáš sociální cítění, že druhými spíše pohrdáš, než abys je miloval. Dobrá. Nevyžaduji od tebe ani sociální cítění, ani zbožňování „bližních“. Ale když vedle tebe bude umírat pes, určitě mu dáš trochu jídla; to se rozumí samo sebou. Tak tedy od tebe nechci nic víc, než abys s člověkem soucítil stejně jako se psem, totiž v případě nejvyšší nouze solidárně.
* A duchovní pracovitost? Bez ní jsou lidé pouhé mumie, umístěné do vesmíru.
* Není možné dovést druhého k něčemu, aniž k tomu již nejasně směřoval, nebo ho od něčeho odradit, jestliže se již sám neklonil ke změně názoru.
* Každý člověk musí mít za sebou jiného, který mu hledí přes rameno, a ten zase dalšího a tak až do nekonečna. Je to dobré a správné, jen tak postupuje lidstvo kupředu.
* Když pomyslíme, kolik tisíců a statisíců let už existuje lidstvo, budeme vůči tempu našeho dnešního vývoje o něco trpělivější. Šťastná budoucnost našeho rodu, po které s takovou naléhavostí dychtíme, se snad přece jen jednou uskuteční, ale spíše za pár tisíciletí, než za několik století.
* Člověk je v podstatě slabý. Klobouk dolů před každým, kdo místo aby si lebedil na seně, chopí se berle. Klobouk dolů před každým statečným invalidou.
* Zbavit druhého člověka jeho záhad a tajemství nepovažuji za největší štěstí. Mnohem větším blahem je objevovat nové a nové hlubiny v tom, koho milujeme, hlubiny, které nám zjevují nevyčerpatelnost jeho povahy v její božské podstatě.
* Lidé mi říkají: co největší štěstí. Ale jak, když největší pocit štěstí předpokládá člověka, který prožil i největší bolest? Když pocit štěstí vyvstává nejen v srdci, které vyzrálo štěstím i neštěstím, slastí i nelibostí? Kdo požaduje co nejvíc štěstí, musí zároveň požadovat i co možná nejvíc neštěstí. Jinak popírá základní předpoklady.
* Požadavek maximální jasnosti ve všech věcech, který tak rádi vznášíme vůči ostatním, pramení především z nevole vzbuzené v nás představou, že to, čemu nerozumíme, nemůžeme ani ovládat. Je to věčná obava průměrné inteligence, že duchovno existuje i za hranicemi její pojmové schopnosti.
* Duševní hodnotu ženy poznáš podle toho, jak dokáže stárnout a jak se ve stáří projevuje.
* Prudké pohyby zpravidla každé zvíře vyplaší. Dokonalý mudrc by se proto měl v duchovní oblasti zdržet všech náhlých hnutí. V podstatě je to totéž, když se přibližuješ ke koni a získáváš si jeho důvěru, jako když se obracíš k člověku a snažíš se jej získat na svou stranu.
* Jak je krásné moci pozvednout zrak od krásné knihy, do níž se člověk ponořil, ke krásné krajině. Tento krátký přechod ze šifrovaného duchovního světa do symbolického, tento panenský okamžik nevědomého úžasu je jedinečný.
* Dokud budou zvířata naší potravou, budou mít ty, kdo je jedí, ve své moci. Oko za oko, zub za zub. Nebo si skutečně myslíte, že mezi hloupostí ovce, krávy, vola a hloupostí jejich strávníků není žádná souvislost? Že ovce, prase… nepřenáší na jedlíky zvláštní psychické zábrany či podněty?
* Myšlením tvoříme. Kéž bychom s tímto vědomím pocítili blaženost.
* Nová myšlenka může zakořenit a vzklíčit jen v připravených srdcích. Připravit se, chystat se, kypřit půdu pro nejlepší zrno, toť vše.
* Musíme se naučit přestat s otázkami – každý den i na věčnosti.
* Právě v naší roztěkané době je tak důležité, abychom dokázali pozvednout zrak od aktuálních záležitostí a abychom se místo do deníku zahleděli do věčných novin, jejichž písmeny jsou hvězdy, obsahem láska a autorem Bůh.
* Nejvlastnějším nebezpečím člověčenstva je pád do jednoduchosti, stupidity. Denně by se měl krajinou ve stanovenou hodinu nést zvuk zvonu, jehož hlas by lidem bez ustání připomínal, že nejsou jen prostými občany toho a toho jména či stavu, nýbrž nepostižitelnou součástí nepostižitelného. Bylo by zapotřebí vynalézt pro tento účel zvláštní zvon a nechat jej odlít v nesčetných malých i velkých exemplářích. „Zvon k upamatování člověka“.
* Lidstvo se vleče po zemi. Všechno je všemožně, a všemi způsoby spoutáno. A mezi tím sem tam orel. I on má na noze kroužek, olověnou kouli. Přesto je to jiný obrázek než u ostatních. Nenavykl (nebo již odvykl, povstal) té přízemní vlekoucí se chůzi, které se ostatní více či méně přizpůsobili. Celý život se snaží povstat, utíká k výšinám, vzpíná se k výšinám, královsky a nezdolně. Ale on ve skutečnosti nedokáže kroužit vzduchem, ani ne tak proto, že by nemohl vyzdvihnout závaží na svých nohách, jako spíš proto, že ho okolní hemžení nepouští pryč, že ho nenechává vzlétnout. Vlastně ještě spíše proto, že jej nemůže vynést s sebou do výšek. Přesto zůstává živoucím Memento Coeli! Nepozbývá svůj božský původ ve všednodenním ruchu, v prachu a pouličním životě, ani v převládajícím bláznění.
* Nelze si představit větší omyl než ten, že je tu člověk k tomu, aby to „měl jednou dobré“. Nikdo to nemá mít dobré – snad jen kromě toho, že nabere více síly pro další boj, protože jinak by se mu nikdy „nedostalo“ „dobra“: totiž toho dobra, které na něj čeká, až projde všemi proměnami a všemi kosmickými věky, až absolvuje celý svůj kosmos: až bude stát zástup Synů Božích připraven k novému dílu.
* Lidstvo už dávno dostalo všechno, co mělo dostat. Ale musí to přijímat a zpracovávat stále nově. Kupříkladu učení o reinkarnaci: už tu dávno je. Ale muselo být ponecháno chvilku stranou. Celá evropská civilizace se váže na jeho dočasné opomíjení. Teď už vykonal tento cyklus svůj úkol a může znovu, jaké nezměrné štěstí!, zasáhnout do vývoje řádu. Obohatí, osvítí, vysvobodí znovu lidstvo ve smyslu, který je možný až teď, dva tisíce let po Kristu, v docela jiném smyslu, než by bylo možné kdy před tím.
* Co mluvíme o oněch starých Egypťanech, starých Peršanech, Indech. Mluvme o nás starých Egypťanech, Peršanech, Indech!
Nebo jestli byl takový Jakub Böhme při stvoření světa. Copak mohl při stvoření Véd chybět?
* Onemocníme, když se to zlíbí náhlé bouřce nebo padající střešní tašce? Nebo protože onemocní naši rodiče? Nebo že je vůbec kolem hodně nemocí? Nebo protože jsme si sami připsali nemoc, aby nás spasila od něčeho horšího – vášně či omylu? Připsaná již před samotným zrozením z vyšší, i když neméně individuální moudrosti, vznešenější než je ta, které jsme si ve svém současném znovuvtělení vědomi?
* Lidé by se měli navzájem milovat. To ovšem neznamená, že by to pro ně nemělo být co nejtěžší. Neboť neexistuje žádná laciná láska. Nikde ve vesmíru kříže neexistuje nic, co by bylo lze snadno dosáhnout. Jinak by nebyl hoden svého Mistra a svého poslání.
2024 ©