Napřed trocha obvyklého vytahování. Maria G. mi po nedávném čtení webu napsala: „Vy si umíte báječně hrát s češtinou. Je moc sympatický váš smysl pro humor. Někteří "duchovní" lidé, zabývající se "velkoformátově" duchovnem, jsou nesmírně vážní a důstojní a permanentně ve stavu napojení kamsi na cosi, převyšujíce ostatní (nebo se nabíjí nebo chytají vibrace či vnuknutí), jsou v „jiných sférách“. Na dveřích mají NEKLEPAT. Když se snesou na úroveň obyčejného smrtelníka, zásadně udělují jen moudré rady a když se usmějí, zásadně jen shovívavě.
A být jazykovým hračičkou? No ten Funk se zbláznil!“
Tedy trocha toho jazykového hračičkaření:
Zítra je svátek Petra a Pavla. Tedy by náš pan prezident mohl slavit dvojitě. A charakteristické: On s tím jménem míří padni komu padni, ať je to Petr nebo Pavel. Tedy on vždycky zasáhne. A vida, to je ta jeho sebekritičnost. Sice nemám možnost mu poblahopřát (jen v duchu), ale domnívám se, že stisk jeho ruky a přímý pohled do očí je něco jako archetyp ujištění se o lidské důstojnosti, solidaritě a rovnoprávnosti. I o té národní, jak pan generál v praxi osvědčil.
A dále Maria G.: „Teď cítím ve vzduchu velký "napnelismus" (to je výraz pana Wericha) a není to vůbec příjemné. Syn objevil knížku: Opovážlivá drzost být sám sebou. Pro odlehčení situace u nás je to poučné čtení. Obzvláště pokud má v sobě potlačené nějaké špatné emoce z minulosti, pomáhá to k uvolnění a hlavně z "autosepse". Občas do toho nahlédnu a má minulost, kdy jsem byla udržovaná v pochybnostech sama o sobě, nějaká ta rezidua mindráků, se občas z podvědomí vyplaví.
Společnost kolem se hádá a vzteká a přitom jim jde o prachsprostý konzum. Válku, tak daleko od nás, už berou jako jeden z nekonečných seriálů (ty seriály už mě občas „seriálují“), a uprchlíky berou jako žrouty jimi odpracovanému majetku. Občas nahlédnu co je nového a hned to rychle opustím, nebo mě to naseriáluje.
Někdy, když se divím odkud se ten odpad bere, napadá mě, že obzvláště léto dokáže pořádně zahýbat s nízkými pudy. Holt ono prosíření, kulminace sulfurického vlivu. Díky bleskurychlým informacím a často i dezinformacím současných médií, zavaleni pořádnou dávkou obav a strachu, ani nestačíme vyhodnotit situaci - je pohodlnější dostávat informace stylem "cosiotommámmyslet". A lidé se hádají a jsou na sebe agresivní. Asi ty nízké pudy právě v létě kulminují. Je pak humor osvěžující a pomáhá v nadhledu na vlastní nitro a na to, co vysíláme ven.
… Díky synovi se dostanu občas
i mimo stěny bytu a zažívám chvíle jako dárky do památníku, který ráda zase otevřu, až tu syn půl roku nebude.
Teď je u přátel na Floridě... Stále se něco
učí i dálkově u příslušných univerzit i skládá zkoušky. Z toho plyne kariérní posun ale hlavně má z toho dobrý pocit, že se mentálně "nerozkydnul" jako jeho mnozí vrstevníci tady. Jeho přítomnost je opravdu posilou.
...Ukrajinci jsou na tom hůře ale zdá se, že se mezi RuSSáky nachází lidé, kteří když můžou, sabotují zbrojní arzenál i jeho zázemí.
Je to těžký boj s tím nejhorším zlem, se kterým se naše lidská rasa potkala.
Tolik sadismu a zvrhlosti neprojevila ani SS. Viděla jsem dokument o konferenci pohlavárů SS, jak se rozhodovali řešit židovskou a rasovou otázku. V podstatě proti hordě zrůd RuSSů byli čajíček. Jakoby už větší zlo nemohlo existovat. Neumím si představit větší krutost, sadismus a zvrhlost. Ti opravdu nejsou lidé a musí zmizet z této civilizace. Zrodit se někam na jinou planetu (má fantazie) a tam se v dalších inkarnacích probíjet tím zlem, které sami vykonávali. A začít celý vývoj znovu. Ani jeden zvířecí tvor (krokodýlové, monstrózní comodští varani atd.) nejsou tak zlí. Každý zabíjí jen z hladu nebo v sebeobraně.“ - Tolik Maria G.
A k naší „chudobě“ a mizerii?
Ze zprávy Eurostatu.
V ČR je nejnižší riziko chudoby a vyloučení. Pak jsou demonstrace „proti chudobě a bídě“ rouháním a jejich účastníci buď mentálně retardovaní nebo s vědomou preferencí lži – podle ruského vzoru.
Podle čerstvého přehledu Eurostatu, který mi zaslal Jiří J., máme procento tohoto rizika pouze 11,8, nejvyšší procento má Rumunsko – 34,4. Většina evropských zemí, tedy 25, je někde mezi tím, tedy hůře než u nás. Průměr EU je 21.6.
Tedy - podstatné: V tomto základním ukazateli – ohrožení chudobou a vyloučením, jsme na tom lépe než státy jako Itálie, Francie, Německo, Belgie, Švédsko, Rakousko, Dánsko, Nizozemí, Polsko a samozřejmě lépe i než Slovensko. Co tedy chceme? Máme něčeho nedostatek? Jistě: Pokory a vděčnosti.
Koledujeme si o horší budoucnost – sami a s horkými hlavami. Sociologicky řečeno – vytváříme si postfaktuální dobu, kdy klademe větší důraz na pocity než na fakta. Jsme společnost - civilizace spíše zážitková, než orientovaná. Jenže - jak se říká, když se nebudeme zajímat o politiku, politika se začne zajímat o nás. A třeba taková, o jakou nestojíme.
Slovensko, preferující často efektně pronášenou lež, než méně dryáčnickou pravdu, uvázlo v konspiračním labyrintu. Nedávný průzkum Globsec například ukázal, že jen 40 procent Slováků má za to, že za válku na Ukrajině může Rusko. Často v dějinách platívá ono banální – kdo chce kam, pomozme mu tam. Slováci si ovšem směrem k Rusku „pomáhají“ sami. Morální a humanitní naději – prezidentce, je vyhrožováno smrtí, její děti vodí do školy ochranka.
Tak mne při tom našem reptání napadá ona pohádka o zázračné zlaté rybce, plnící tři přání, kterou vylovil rybář. Jeho žena ho opakovaně posílala, aby s rybkou vyjednal stále něco lepšího a lepšího, nic jí nestačilo, chtěla nakonec i palác se služebnictvem a šperky a drahokamy, až jednou řekla ona rybka rybářovi: Jdi domů a co najdeš, je tvoje. Našel svou starou dřevěnou chatrč a v ní láteřící ženu u valchy.
.oOo.
A jak na tom například touží být kamarádka?
Po těžším období jsem včera zažila i velkou krásu u mého domácího oltáře. Oporu. Jasný prožitek jako dar v pravou chvíli. Odpověď na několikadenní trápení a konflikt žitý v mé duši vůči příbuzným, který mě sužoval, stále jsem v něm byla, dohadovala se s někým - nechtělo to odejít. A najednou jsem pocítila ten ohromný rozdíl mezi tímto časným, co teď tady hloupě prožívám a řeším, a nadčasovým. Tedy tím ve všem a všude nás přesahujícím, trvalým. Stále si o rozlišování tohoto čtu, ale když to člověka najednou prostoupí jako fakt, je to cosi úplně nového, fascinujícího. Ta úleva, to blaho, jaké zklidnění. Žádný zdejší problém není důležitý. Důležité je jen to, co nám snesl Kristus a Jeho Matička, to věčné, trvalé, co tu bude vždy… Zalila mě taková velikánská hřejivá jistota (a hned se to stalo) že není nutné být cítěním, prožíváním doma tady, ale hlavně Tam. A že vlastně vše, co tady bolí, není bolest v pravém slova smyslu. Je to krásné "odtrpování", provázené jistotou, že nic se vlastně neděje, pokud vím, že plášť nikdy nekončící Ochrany se nade mnou rozprostírá stále a až za smrt. Že tohle zde je jen školní představení, i každé nepříjemno, nesoulad, pocitové nepohodlí, ba i konflikt… O nic nejde. Není potřeba řešit silou. Není potřeba řešit mnou. A není potřeba to vlastně ani řešit či vyřešit vůbec, jen napomáhat řešení. Tak krásně jednoduché to je.
2024 ©