DÍL I. - TRANSCENDOVÁNÍ PROBLÉMŮ;
DOTEK TRANSCENDENCE
Tou angličtinou home office jsem sledoval, aby tomu Čech rozuměl. Jinak mne ovšem může „čert vzteky vzít“, když vidím to snobské používání anglikanismů zaplevelující naši mateřštinu. Ono snad nelze říkat – práce domů? (Jinak mám ovšem angličtinu velmi rád už od pubertálního poslouchání „laxíku“ resp. od doby, kdy byla „jednací řečí“ českého big-beatu).
Co může v nynějších podmínkách izolace udělat každý sám – třeba se svými letitými problémy?
- Svůj problém nejprve sám pro sebe libovolně dlouze popsat. Poté ho vystihnout zkráceně do 7 vět. Z nich udělat další zkrácení do 3 vět. Napomůže to odstupu od problému, jeho nahlédnutí více zvenčí a možná i dobrání se jeho podstaty. Tedy – módně řečeno – trasování problémů.
- Poté si napsat, v čem mne toto sebepoznání obohatilo či posílilo. Vše pak spálit.
- Představit si, jak se mi někdo druhý svěřuje právě s tímto problémem, který mám, a co bych mu poradil.
- Snažit se svá konkrétní traumata vyjádřit obecně. Například: Namísto svěřování se někomu, že jsem ztratil sebejistotu poté, co mne ve třetí třídě při tělocviku učitelka zesměšnila přede všemi, když jsem nezvládal cviky na kladině (skok přes kozu apod.), zobecnit: Utržil jsem trauma ve škole od hloupé učitelky, už se na to ale můžu vykašlat. Ani jí to nemám za zlé, nevím jaké měla třeba sama dětství…
- Poté to, chce-li se nám, můžeme ještě transcendovat. Tedy zpracovat za pomoci duchovního řádu. Třeba: Co já vím, proč mne tahle situace potkala? Kdybych si o ni něčím nezpracovaným neříkal, nepotkala by mne. A když si o ní udělám jasno, třeba už mne znovu nepotká.
Jinak se trestáme sami, (i) to je ta karma.
- Jiný příklad transcendování: Nejprve nemůžeme strávit situaci z rozvodu, vrací se nám trpká vzpomínka, jak soudce šel na ruku protistraně, která se nám pak vysmála. - A uvažování za použití vyšších zákonitostí: Co když jsem někdy něco podobného někomu sám udělal? Na světě nejsme pro rekreaci, ale pro výuku, a ta holt nebývá vždycky snadná. Tak aspoň mám příležitost odpustit, jaká je to úleva.
- Ke transcendentnu mi kdysi napsala Táňa Fischerová:
Z dávného dopisu Táni Fischerové: Já čím dál intenzivněji
vidím v každém okamžiku štěstí zárodek smutku i zmaru, pokud je to štěstí pozemské a pomíjivé, a v každé bolesti i radost, protože je tu naděje a cesta ven. Ale jediná skutečná harmonie a radost je dotek transcendence, to štěstí být spojen neviditelným řetězcem s rytíři kulatého stolu, s celým tím úžasným světem pomocníků Boha. A pokud se nám to nedaří..., je náš úkol těžký.
- Malý příklad (pro mne dnes už k pobavení) onoho Drtikolova - Vše si dělám sám. Za hluboké totality, když mi bylo asi čtyřiadvacet, jsme se s partnerkou rozhodli jet na pár dní z Prahy do Ždiaru v Belanských Tatrách. Už na Hlavním nádraží stála vedle nás u pokladny skupinka dederonů, stejně tak socialisticky chudých jako my, ale sebevědomě halasících a povykujících. Obzvláště jeden měl ve tváři směs nadutosti a hlouposti. Vpíjel jsem se pohledem do této pro mne odporné tváře, užíral jsem se odporem k němu. Ve vlaku titíž seděli a povykovali v uličce a v kupé hned vedle nás. A poté v autobuse z Tatranské Lomnice do Ždiaru – hle, ten odporný chlap zas metr ode mne. A na konečné, kdy jsem šli ve skupinkách ke svých hotelům – zase on. Brr. Vztekal jsem se odporem a žasl nad „pitomou náhodou“. Vyjeli jsme si další den ze Ždiaru linkovým autobusem na Javorinu, a, do háje, on je zas kousek od nás. A takhle jsem se užíral zpytováním jeho tváře a chování celý pobyt. - Dnes je to až komické, jak jsem se sám trestal svou netolerancí, hloupostí a pýchou. Právě tím jsem se k němu mentálně přilípnul, sám jsem si ho přitahoval. A kolik podobných situací ještě bylo? Neurekom. - Tohle byla kratičká ilustrační situace, ale takhle funguje karma i dlouhodobě v nejrůznějších oblastech.
A moralizující dovětek – nechováme tyto postoje i k politikům? Jistě, dá se říct na jejich adresu mnoho oprávněně negativních přívlastků a je dobré jejich zlo rozeznávat, třeba i vědět, že někteří patří do vězení... – ale nechávat chyby druhých tam, kde jsou, nepatlat se v tom. Ostatně – byli tímto lidem zvoleni. Máme co si zasloužíme.
2024 ©