Bohatství v hradech
Jaromír Kubů, bývalý dlouholetý kastelán Karlštejna: „Jsme obrovsky bohatá země na památky. A trochu mě mrzí, že my Češi si to málo uvědomujeme - možná proto, že jsme na to zvyklí a normálně v takovém prostředí žijeme. Ale uznává to Evropa, jejíž byl Karel IV. jeden z prvních sjednotitelů. I proto tu máme vztyčenu vlajku Evropské unie.“
K tomu mail kamarádky: Jak snadno se mysl zanese každodenním stereotypem nebo starostmi nebo povinnostmi.... zapomínáme si do ní vkládat takováhle ujasnění a prožívat si je jako národní poklady, ke kterým se právem můžeme hlásit. Bez pýchy, ale oprávněně a s uvědoměním si i svého úkolu - předat dál správný vztah k nim - třeba vnoučatům.
.oOo.
K. F. - z mailů:
- Všimnul jsem si zajímavého rozdílu u Germánů a Slovanů i v názvech měst:
Slovani mají většinu hlavních a velkých měst s ženským jménem: Praha, Bratislava, Varšava, Riga, Moskva, Sofia, Lublaň (výjimek je málo: Kyjev, Talin, Vilnjus). Mají ke svým městům vztah spíše jako k ženským objektům ("Matička Praha"...). V předkomunistickém Rusku i vztah k půdě - Mať syrája radnája... - Německá města jsou mužská: Berlín, Bonn, Kolín, Magdeburg, Mnichov, Hamburg, Rostock, Kiel, Frankfurt, Erfurt, Leipzig, Düsseldorf, Norimberk... Výjimkou je asi jen Jena, nevím zda Potsdam.
Asi to svědčí o výrazné historické odlišnosti v cítění - německé mužství, Mars, tvořivost, čestnost, odvaha i agrese, dobývání země... Slovani byli měkčí, tvárnější, venušštější, ženštější (někdy i věrolomní, bezpáteřní, nepořádní...).
RS upozorňuje i na rozdíl vztahu vůči Mariánství: Západoevropané mají spíše polidštěný vztah k Panně Marii, u Slovanů se déle uchovalo kosmické cítění vůči bohům, ale i k Marii jako k Matce Země či Matce Vesmíru, všeobsáhlé milostivé duši apod.
.oOo.
3x z internetu:
- Z průzkumu Pew Research Center opravdu vyplývá, že lidé čelící neustálému nebezpečí předčasného úmrtí v důsledku hladu, válek nebo nemocí bývají religiózní bez ohledu na věk. Víra jim poskytuje naději a snižuje úzkost.
- V letech 1948 až 1989 skončilo v komunistických kriminálech přes 205 tisíc politických vězňů. Zhruba čtyři a půl tisíce z nich se domů nikdy nevrátily. /Pozn.: netýká se pracovních táborů, kde byla čísla několikanásobně vyšší./
- Kdo by radil, že by se církve v rozvinutém světě měly změnit, aby zachránily vlastní existenci, má pravdu. Ale pravděpodobně jinak, než zamýšlel. Modernizace totiž nefunguje. Zkušenosti ukazují, že výrazně úspěšnější jsou ty katolické diecéze, které se drží konzervativního stylu, totéž platí v případě protestantských uskupení. Týká se to především vysoce sekularizovaných států typu Francie. Němečtí evangelíci, extrémně liberální v otázkách homosexuality nebo přístupu žen k duchovním úřadům, ztrácejí členy výrazně rychlejším tempem než podobně početní katolíci. Ale ani katolickou církev nepostihl žádný „Františkův efekt“. Počet Italů, kteří chodí do kostela, setrvale klesá.
.oOo.
Z mailů pana Martina Dohnala:
Předmět: VH
- ...lidé kolem něj dodnes vzpomínají na to, jak Havel jezdil s Kappou z Prahy do Lán rychlostmi přes 200 km/h a ujížděl přitom ochrance. Ta ho samozřejmě měla nejraději ve služebních mercedesech nebo BMW. A když už jsem u těch služebních aut… Václav Havel byl známý tím, že rád sedával na předním sedadle spolujezdce, odmítl jezdit Tatrou 613, prvních pár měsíců ve funkci musel vzít zavděk prezidentským zilem, který dostal darem ještě Gustav Husák, ale už na konci roku 1989 mu vytrhl trn z paty portugalský prezident Mario Soares, když Havlovi poslal do Prahy tehdejší vlajkovou loď francouzské automobilky Renault 21 TSE. V březnu roku 1990 už na Hradě zaparkovalo BMW 735i a o rok později nastoupilo službu silnější provedení BMW 750i.
- Havel mohl v rámci svého prezidentování jezdit i v Superbu, ale nakonec ho s poděkováním odmítl i on. Nicméně jako nadšený řidič nikdy neodmítl pozvání na svezení s jakoukoliv novou škodovkou a památná je jeho jízda se Škodou Fabia okolo Lán, když mu ji tehdy jako čerstvou novinku přivezl ukázat samotný šéf automobilky Vratislav Kulhánek. Havel se totiž nijak nerozpakoval, jízdu si užil po svém, a když se Kulhánek na tiskové konferenci zmínil, že jeli po okreskách 160 km/h, byl z toho poprask. Havel to pak zvládl po svém: „Nevylučuji, že jsem jel rychleji, než je předepsáno. A jsem připraven, ač to po mně nikdo nežádá, zaplatit eventuální pokutu.“
- Máme v práci bývalého vojáka co sloužil za minulého režimu v Táboře. Prý když něco „podezřelého“ pronesl Havel ,hned měli na posádce pohotovost - čekali vpád imperialistických vojsk. Až mne překvapilo, jak minulý režim s ohromnou sovětskou armádou za zády měl evidentně obrovský strach z jednoho bezbranného člověka. Holt duch je mocnější než zbraně. Jinak jsem si od něho vyposlechl, jak vlastně dvacátý první srpen byl pro naše dobro, že by nás prý při vpádu vojsk že Západu uchránili a Západ by nás prý smetl z povrchu zemského díky tomu o pár dní později. To jsem nekomentoval - s ohledem na tehdejší touhu lidí po svobodě a tehdejší oběti mi to přišlo urážející.
.oOo.
Anna Netrebko (světová sopranistka): „Převzala jsem od Američanů jejich radost ze života, kterou můžete všude vidět. Ke všemu mají pozitivní přístup. I kdyby nebylo všechno růžové, jsou pořád pozitivní. Přijela jsem z Ruska, z Petrohradu, kde se nikdo neusmívá. Kde není zvykem říkat: ’Mám se dobře’.“
.oOo.
Z internetového textu: Kdo trpí, ten věří?
Lidé na teritoriích, kde smrt a strádání jsou na denním pořádku, jsou náboženští, jejich religiozita nicméně koreluje i s dalšími ukazateli: s nízkou mírou vzdělanosti, s chudobou. Jak by se ale s všudypřítomnou destrukcí, smrtí a pocitem ohrožení vypořádala materiálně zaměřená sekulární společnost? Za jakých okolností by se mohli vzdělaní a bohatí zápaďané obrátit k náboženství?...
Ekonomka Jeanet Bentzenová v samostatné studii dospěla k závěru, že pokud v oblasti dojde k nepředvídatelné přírodní katastrofě typu hurikánu, tsunami nebo povodně, projeví se to následně mezi lidmi na zvýšeném zájmu o religiozitu. Mezi postiženými hurikánem Katrina v roce 2005 ve Spojených státech deklarovalo prohloubení náboženského cítění 67 % přeživších. Lidé, kteří po katastrofě přilnuli k náboženství, vykazovali nižší míru psychických problémů, hlavně sebevražedných myšlenek, a se ztrátami na životech blízkých a majetku se vyrovnávali lépe.
Silnější náboženskou identifikaci po neštěstí vykazovali i lidé, kteří byli 11. září 2001 v budovách Světového obchodního centra v New Yorku nebo v bezprostřední blízkosti. Po útocích také došlo ke krátkodobému výkyvu směrem nahoru v návštěvnosti bohoslužeb napříč americkou veřejností.
„V neštěstí se vždycky hbitě / vracím k religiozitě. / Jak se však trochu zabydlím, / tak se zas ani nemodlím,“ glosoval Ivan Jirous v Magorových labutích písních. Psal tu báseň v komunistickém vězení, šlo tedy o žitou zkušenost. Lze se domnívat, že život v permanentním ohrožení by přece jen vedl k jisté náboženské renesanci. Vypravovat proto dnes na Západě náboženství pohřeb by bylo stejně krátkozraké jako se domnívat, že mír, bezpečí a blahobyt budou trvat věčně.
.oOo.
Bible Kralická - byli jsme pátý národ na světě, který si mohl přečíst Bibli ve své řeči.
.oOo.
Z duchovní vědy pojednání o zraku: Síla zraku souvisí se schopností v předcházejících životech správného vylučování zla a rozlišování dobrého a špatného, časného a věčného, a s vyvíjením odolnosti proti zlu a klamu a přemáháním různých lákadel a pokušení. Tato odolnost se odráží především ve vylučovacím systému a jeho zdraví a síle. Když se zde to hlavní karmicky vybije, zbytek se vybíjí v další inkarnaci ve slabším fyzickém zraku. Záleží také na tom, zda člověk víc pozoroval život vnější nebo duchovní.
.oOo.
Netečné postoje, odmítající všechny myšlenky a ideje, které nám objasňují nadsmyslový svět, vedou k nedostatku pochopení pro dary, které duše potřebuje od pomocných hierarchií.
Podobně třeba v přírodě: tiše se zaujmout pozorováním nějaké krásy je cennější, než to podbarvovat přivlastňováním a opěvováním: ó já se mám, tohle si musím uchovat, nějak s tím naložit, opentlit to vznešeným výrazivem, uplatnit to honem v mailu, zapamatovat si to… To by bylo furt jen konzumní požívačné majetnické uchopování krásy, kradení té věci z přírody do své klenotnice.
.oOo.
Jde nám o děti? Zpomalme jejich vykořeňování z tradic.
.oOo.
Leckterý národ se dokáže zmobilizovat sám od sebe, tedy zdola, k něčemu dobrému. Našlo by se něco podobného i u nás? Těžko. Mobilizujeme se navzájem spíš k brblání a k nevěření hodnotám. Podle průzkumů jsme byli ještě nedávno v EU druhou zemí nejnespokojenější se životem. Asi se moc nezměnilo. A taky nejateističtější. Že by to nějak souviselo? Je známo, že nejchudší země jako Indie mívají největší procento spokojených.
U nás děti mizí z přírody do svých dětských pokojů, z rodinného společenství mizí k notebookům, iPadům a mobilům…
.oOo.
„Češi jsou víc pozorovatelé svých dějin, než tvůrci svých dějin.“ - Jaroslav Hutka.
.oOo.
Ještě M. Dohnal: Byli jsme v Borovanech, včera jsme šli mezi desátou a jedenáctou večer k Rozárce, dnes tam budou mít kluci hry, já s kolegou Fröhlichem z Písku dnes jedeme identifikovat a zkoumat zaniklé středověké vesnice, polnosti, mlýnské náhony a lesní hranice. Tak jsme si udělali radost. V některých místech (třeba u Stádlce) jsou taková divoká a opuštěná místa, že si nemyslím, že by byla střední Evropa plně kolonizována, ani v 21. století. Místy je to tak opuštěné od lidí a vegetace taková, že neprojdete, i kdybyste se přetrhl. A to je dobře.
Byl jsem už teď v šest ráno v lese po cestě, která byla před třiceti lety udělána bagry - a dnes? Příroda ji skoro celou pohltila. Je neskutečné, jakou má ten les a příroda vitální a obnovovací funkci. Pořádně jsme zde nebyl čtyři roky a nestačím se divit, jak stromy vzrostly, i na hrázi borovanského rybníka, kterou strhla v roce 2002 povodeň jsou vyrostlé borovice a jiné stromy s tak silným kmenem, že jsme valil oči. A to krásné chladno a vůně ráno, tady je skutečná příroda, ne jako u nás na městě v Čáslavi. Je tu nádherně.
K tomu K. F.: To se krásně čte, co píšete. Máte moc zajímavou a užitečnou činnost. Při ježdění autem jsem si letos všímal podobného: Kolem silnic, které pamatuju jako nové a s "upraveným" okolím, to krásně bují bez lidských zásahů. Například úsek mezi Hluboší a Příbramí, kde jsem sedm let jezdil denně autobusem do školy a znal skoro každý strom kolem silnice i výhledy, má v okolí málem džungli. Zrovna tak to krásně bují kolem D1 po délce desítek km. Jsou to nádherné úseky, kde je desítky km vidět kolem dálnice jen stromoví a keře. Mám dojem, že je to i tím, že za komunistů muselo být vše pod kontrolou, lidi i příroda, aby si uspokojili svůj pocit vševládnosti. Dnes už se nechává volnost lidem i přírodě (i když jistě by se našlo i dost příkladů ničení přírody). Jistě že by komunisti dnes řekli - Podívejte se, za nás to bylo upravené, a dnes to nemá kdo udělat. Pamatuju, jak Krušné hory byly v 70. letech zničeny chemikáliemi z NDR. Dnes jsou krásně zelené, asi zdravé. Když jezdím do Prahy, působily skličujícně ty haldy mrtvé hlušiny v Bytízu u PB. Dnes už je tam spousta břízek, ty začaly, ale i borovice, a skoro celé je to zarostlé trávou. Tvoří se tu i vzácná, jinde nepřítomná příroda, oceňoval to odborně i Cílek. Z těch hald se tvoří krásné "pohoří".
M. D.: Máte pravdu, ty haldy v Bytízi si ještě pamatuji jako kluk když jsme v osmdesátých letech jezdili na chalupu jako uplně holé. V Borovanech mají občas záchvat, že pokácí vegetaci a stromy, ale za pár let si příroda naštěstí zase pomůže. Včera jsem J. Fröhlicha vezl domů do Písku z průzkumu terénu, který měl pikantní rozuzlení: podle mikro mapy reliéfu se nám zdálo, že je v jednom místě zaniklá vesnice, po bližším průzkumu bylo jasné, že se jedná o maskovací zákopy pro vozidla československé lidové armády pro případ útoku imperialistických vojsk… přijížděli jsme jak malí kluci zvědaví, kde ta vesnice bude a odjížděli jsme smutní a zklamaní. Ale jiné objekty jsme jinde našli. Je dobře, že ta podezřívavá a militaristická doba je pryč a že tyto objekty již jen útěšně zarůstají vegetací.
.oOo.
Článek: Tisícovka kněží znásilnila v Pensylvánii tři sta dětí, uvádí zpráva
(https://echo24.cz/a/SiEQa/tisicovka-knezi-znasilnila-v-pensylvanii-tri-sta-deti-uvadi-zprava)
A ještě píší, že neoznámených případů je mnohem víc.
A to píší jen o jednom jediném státě. Staré zprávy byly i z Austrálie, záp. Evropy aj., řádově v milionech, a už odedávna. Přitíží to i karmě (vnějšího) křesťanství – navíc k inkvizici, křižáckým výpravám, násilné katolizaci (např. Holandska Španělskem, nebo původních Australanů) a jiným mocenským zločinům i zmaterializování víry… Ta karma se dnes začíná projevovat ve vysmívání a utlačování náboženství.
- Tyto pedofilní zločiny na dětech nebyly dlouho veřejně známy, i věřící rodiče je kryli, tedy to bude další velká přítěž pro katolicismus. Celibát asi už měl být zrušen (stejně měli "kuchařky", tedy další pokrytectví, veřejně známé). Původně byl celibát údajně zaveden ještě v době mystických znalostí - aby skutečným kněžím se pohlavní síla transformovala ve vyšší, ušlechtilejší (tento princip znaly všechny tajné nauky), Hadí síla pak tryská nad hlavu tzv. brahmovým otvorem - i to je původní symbol vystříhávání vlasů u kněží právě v této oblasti hlavy, možná ke zdůraznění tohoto stupně vznikla i kardinálská a papežská čepička. Ta sexuální transformace by ale měla být přirozeným a druhotným výsledkem dlouhodobé očistné práce, i toto ale zmaterializovali.
.oOo.
Z mých mailů:
... Když jsi tu tak hezky zmínila Kalouska, občas si vzpomenu na milou drobnost z parlamentu, když jsem tam v r. 2004 (spolu s Zorou Jandovou a Josefem Fouskem) zahajoval Hajnému výstavu. Před zahájením jsme se procházeli ve foyer, najednou se rozlítly dveře z kanceláří, vyřítil se Klousek, hned se ale praštil do čela, zavrtěl hlavou asi ve stylu Já jsem ale debil, kouknul na mne jestli to sdílím, udělal čelem vzad a zase se zařítil.
- Mám teď zvláštní vzácné období. Všechny prohřešky v životě, stovky, asi tisíce, kdy jsem někoho (hlavně nejbližší) napadal agresivitou, netečností, pohrdáním, ironií, zlými myšlenkami, slovy i city atd., vše se mi vybavuje. Je to tak už delší čas, ale velmi osvobodivé a nutné. Jako by to šlo samo. Podrobná inventura života. Vše, co mne bezděčně tlačilo, se v pravé povaze ukazuje, lituji toho a tím odplouvá. Člověk plně(ji) nachází sebe i blízké. Nahlížím do detailního procházení života se všemi nedobrými myšlenkami, city, slovy, činy. A zároveň - současná trvalá kontrola každé myšlenky. Ono v ní není vůbec nic nového ani převratného, je to až překvapivě "obyčejné", jen znovu a znovu sebekontrola, a prosby o Kristovu pomoc. A vědomí jednoty se vším stvořeným, i s "nepohodlnými" lidmi. Toto trvalé klidné sebekontrolování je obtížné, ale potřebné. Sice to zdaleka plně neumím, ale pochopil jsem ten úžasný cílový stav, kdy je člověk plně pánem sama sebe, nic jím necloumá, je už jen v současnosti, nic minulého na něho nedoléhá. Chvílemi to tak ve mně je a je to osvobození, naplnění, zklidnění... Přijití k sobě ze života plného pokusů o úniky a o trvale provizorní "řešení". Vzpomněl jsem si, jak Steiner popisuje stav nirvány současného člověka: ne vzdát se konání jako kdysi v Indii, ale žití, kdy myšlení, cítění, konání nezanechává negativních stop, vše je bdělé, v klidu kontrolované. Není to žádný sebe-dril, ale osvobozování se.
Píšeš, že čas běží a po d. stránce kde nic tu nic resp. nic konkrétního z Tvé strany, že jen vzdycháš, že se nedokážeš sebrat a zmobilizovat aspoň k pravidelné modlitbě. A že Tvé mouchy snězte si mě taky není řešení. Ale to nemůže člověk o sobě nikdy vědět. Tedy pros o touhu. Někdy to dlouho "nejde", aby člověk pokorněl, poznával se, sbíral touhu... Tak opět a opět - Pane Bože, tady mne máš. Vidíš že mi to nejde, prosím pomoz mi aspon pro budoucnost. Ohlídej mne, ať nedělám něco špatného vůči druhým. Ohlídej mne, aby i má rozhodnutí „naslepo“, kdy nevím co je správně, byla nakonec správná. A už je to modlitba. Přinese Ti to uklidnění i pro stav, kdy Ti to "nejde". Někdy se tím „suchem“ musí rozpouštět naše sebevědomí, a růst důvěra ke Kristu a v Jeho pomoc. Máš toho možná na sebe moc, každý neseme svá karmická břemena, někdy víc, jindy míň. A někdo si užívá a karma jen zpovzdálí čeká.
Vždyť pomáháš druhým, a opravdově. Někdy přijdou i dobré situace, ani si je jeden neuvědomí. Třeba pamatuju si, jak jsem měl před lety asi v OC společně s Hankou Jankovskou povídání a pak do jejího kamrlíku za mnou mohli chodit lidi se svými starostmi. Nerozumím tomu dosud, ale až na jednu výjimku jsem každému řekl přesně to, co prý potřeboval, i když "audience" trvala třeba jen pár minut. Jeden mladík mi jako největší tíhu života řekl, že je doma zlý, že nesnáší chyby ženy a dětí, furt je napomíná, vzteká se... Jen jsem řekl jinak asi až drzou větu - To je vaše pýcha. (Byl to dlouho i můj případ, mohl jsem mu za slovy předat i kousek síly.) Naznačil, abych už níc neříkal, že to musí trávit, pak řekl něco jako že na tuhle větu čekal roky. Čekal, ale byl připraven.
- Dojel jsem z PB, na Svaté Hoře jsem cosi o Svaté Hoře aj. povídal na kameru přítele režiséra… Taky o třech příbramských mysticích, z nichž dva jsem kdysi poznal – Františka Brože (legionář, důlní tesař, masér, světoběžník, šprýmař…) a Karla Hojdena (malíř). Točili jsme jen na schodech k svatyni – natáčení rozhovoru se mnou pod klenbovím uvnitř nám zodpovědná katolická paní nepovolila, prý bysme si museli opatřit písemný souhlas od jakési katolické diecéze či čeho (snad ne od papeže). Trochu tím na mne zavanul zakonservovaný duch tuhého aparátnického katolictví. Tedy jsme točili na schodech před bránou objektu, tam nám katoličky mohly "vlézt na záda". Asi by něco z toho časem přišlo na Youtube, něco na Facebook. Z nádvoří Svaté Hory je vidět krom hlubošského kostelíku i vrch Plešivec i Jinců - dávné sídlo a svatyně Keltů.
Byli jsme se pak podívat na čtyři krajinkové obrázky Drtikola v "Galerii Františka Drtikola" pro případný kalendář, ochotnou paní ředitelku Ročňákovou jsem viděl naposledy v r. 2002, hezky jsme si popovídali. Tehdy jsme tam točili s režisérem Holnou pro ČT2 taky o Drtikolovi. Dnes mne kamarád zatáhnul točit i na hrob FD, nebyly tam lavičky, tedy jsem si na něj sednul se slovy, že snad se teď Fráňa pode mnou neobrací v hrobě, to by to jistě zarachotilo. Natočili jsme toho povídání docela dost. Tak uvidíme, zda z toho něco bude.
- XY: Ty letní a podzimní meteority, co kratičce zazáří, jsou prý jen částečka menší než zrnko písku. Nad tím jsem právě dumala nejvíc: tak malinké a tak jasně viditelné z takové dálky - to hoří tak velkolepě ....? nerozumím. Tady dole na Zemi mám problém zrnko písku zaregistrovat okem, a tak daleko na nebi vidím bez problému jak letí a hoří? To jsem z toho laň. Tou rychlostí v atmosféře shoří a tím zazáří.
KF: Jenže my známe že hoří něco, co je hořlavé, a za našich podmínek. Ale tvrdá hmota jako písek (a je to mnohem tvrdší, z nezemského původu) asi vydá víc energie. Jsou ty každoroční podzimní roje blahodárné, ba požehnání z vesmíru (řídí je určitý řád Serafínů či Cherubínů) pro čistění nejen astrální atmosféry Země, ale působí ten vliv i do naší krve, kde nás tím archanděl Michael zbavuje letního prosíření. Někde v starší knížce o tom cituju RS.
Když koncem 50. let spadnul (nestačil shořet, byl velký, odhadovali na 4 kg) tzv. příbramský meteorit, který se rozpadnul na menší úlomky, psalo se o tom, byl jsem jako mrňous úplně posedlý nějaký ten kousíček najít. Ozvala se mi to asi z dávna jakási mystická nebeská romantika. Až jsem našel nějaký kousíček asi strusky a úplně zfanatizovaný jsem umluvil otce, když mne slíbil vzít do planetária, aby to tam vzal s sebou a zeptal se těch astronomů. Ohleduplně řekli, že to je jen struska. V planetáriu se při tmě promítá nad hlavou pohyb oblohy a běží výklad. Otec, zajímající se spíš o buřty či dechovku, sotva se zhaslo a začalo, začal ukrutně chrápat na celé planetárium, a když jsem do něj strčil, ozvalo se hlasté nevrlé: No, co je. - Taky „astronomický zážitek“.
Pro mne byl překrásný a skutečně mystický zážitek (byl jsem v asi 9 letech ještě niterně otevřený), když u nás jeden host u stolu u okna, poté co cosi dopovídal, jen tak prohodil: Tak a teď se podíváme na kometu. A byla z okna dobře viditelná, tehdy jsem si ji ještě "prožil". Od té doby vnímám komety niterněji než jen "astronomický úkaz". Ve Třech duších se mi, domnívám se, trochu podařilo vyjádřit můj pocit z komet tím příměrem o stařeně. - Přišla blízko, jako dívka či stařena z vedlejší vesnice hned za humny... Takhle blizoučko žádná hvězda nebývá, tiše plá, vlasy vlají, nahlédá do našich niter, je hned skoro vedle nás... Stařena či dívka? Na tom nesejde. Jen stojí a tiše hledí. Jednou po ní ani vidu ani slechu... Jaké spící negace v nás asi probudila, co v nás vymetla a zvířila jako koště prach ze země? Přijde znovu? To ví jen ona a Bůh…
2024 ©