Krátce jsem se kdysi v mládí setkala se sestrou Libušky Šafránkové – Mirkou. Obcas jsme se potkávaly na vysoké - nejaký cas navštevovala náš rocník. Jak jednoduché: studijní kruh tvorili vždy lidé s príjmeními od stejného pocátecního písmene, tedy nás tam byla hromada spolužáku od S a Š.
Již tehdy jsem vnímala, že sestry si jsou címsi velmi podobné, blízké a casem mi došlo, že práve pres jemnost, prirozenost a duševní vyzrálost Mirky jsem nenásilne „nacítila“ i Libušku. Její verohodnost, opravdovost, odolnost ducha pred malostí a nízkostí. Její milé roštáctví, diblíkovství, vtip, veselé, dovádivé mládí… to vše bylo podloženo hodnotami ryzího lidství - klidnou rozmyslností, vrozeným intelektem, neosobním nadhledem, jednoduše – duchovní vyspelostí nebývale krásné duše.
Nikdy bych se neodvážila zeptat Mirky na Libušku prímo. Ani nebylo na co.
Nešlo mi o historky, nebažila jsem po reáliích a konkrétnostech. Stacilo mi zprostredkovane vnímat její charakterovou opravdovost. Ten pokojný, nádherne osvobodivý pocit, že nikdy není treba nic predstírat. Ani na divadle, ani ve filmu, natož v živote. Že i tam stací, když se proste jen JE a KONÁ pravdive a na prípadných úspeších se neustrne. Vždyt jen pokorou a Láskou se ve zdejším bytí mužem prohlubovat a prosvetlovat a ona, jako by se s tímhle poznáním už narodila.
2024 ©