Prezident se nedávno pochlubil, že byl 17. listopadu 1989 na Národní třídě, a že to byla jen obyčejná demonstrace, žádná řežba do davu. Vida - jak to vydržel skromně zamlčovat až donedávna. V Praze marně hledají byť jen jediného svědka, který by tam Zemana tehdy viděl. Prezident nám osvětlil, že dějiny tedy byly jinak, snad i těch 495 ošetřených po onom masakru (odhaduje se, že přinejmenším stejný počet zraněných tehdy ošetření nevyhledal z důvodu obav ze sankcí) byl patrně výmysl "pražské kavárny".
K jeho letošnímu projevu k 17. listopadu se zamýšlí Saša Mitrofanov následně:
Očima Saši Mitrofanova: „Prezidentův národ“ a národ bez přívlastku
Opačný názor nesmí být umlčován a označován různými nálepkami, připomněl včera na Albertově prezident Miloš Zeman. Pak sdělil, že jeho odpůrci jsou řvoucí stádo.
Loni byly protesty proti sklouzávání prezidenta do podoby, do které mezitím dopadl a předvedl ji po boku Martina Konvičky, opravdu hlasité. Letos, i kdyby se někdo chtěl znovu takto vyjádřit tváří v tvář hlavě státu, neměl by šanci. Pouštěli jen ty, kteří nebudou hlásat opačné názory. Když nesmějí zaznít, nemůže k jejich umlčení dojít.
Prostor byl vyhrazen „prezidentovu národu“, který řečník na závěr projevu učinil měřítkem svých činů.
V boxu se stává, že rohovník vší silou zasadí soupeři ránu, ale jeho pěst potká vzduch. To se přihodilo Miloši Zemanovi. Letos se na něj odpůrci, slušně řečeno, v zásadě vykašlali. Tito lidé, kteří tvoří jinou část národa bez plakátů Ať žije Zeman!, přišli oslavit svátek, kterého si váží. Na Národní třídě cvičně zkoušeli, koho by mohli chtít za příští hlavu státu. Poděkovali českým dobrovolníkům, kteří pomáhají uprchlíkům...
Střet dvou protichůdných částí národa se nekonal v té podobě, která by mohla přiživit nová slova o řvoucím stádu. Neprezidentův národ se bez výkřiků zamýšlí, co dál. Opouští ulici a chtěl by přenést srážku nespojitelných hodnot do politiky. To je příznak občanské vyspělosti, protože přesně za tímto účelem byla politika vynalezena.
Jednu rovinu to má v podobě hledání kandidáta na Hrad. Prezidentův národ ho dávno našel. Role hlavy státu u nás není exekutivně silná, je to ale tradičně významný opinion maker (nikdy bych tento cizí výraz nepoužil, nebýt posvěcení pana prezidenta). Neprezidentův národ je v procesu.
Druhou rovinou je hledání politiků, kteří budou tlumočit jeho názory. S tím je značná potíž. I když se našel muž, který se veřejně postavil světonázoru „prezidentova národa“. Byl to týž člověk, kterému nacionalisté na Václavském náměstí a před Úřadem vlády spílali do zrádců. Premiér Bohuslav Sobotka mnohé překvapil.
Nejen tím, že přijal dobrovolníky a vysoce ocenil jejich práci. Ale že nepřímo, leč zřetelně označil Zemana za populistu, který politicky žije ze šíření nesnášenlivosti a nenávisti...
Alexandr Mitrofanov
2024 ©