SLOVANSKÉ OSUDY PODLE ALFONSE MUCHY. K výstavě Slovanské epopeje Alfonse Muchy. Esoterní symbolika minulosti a budoucnosti Slovanstva. Výklad skrytých významů některých obrazů.

Napsal Karel Funk (») 1. 12. 2018 v kategorii Aktuální informace, přečteno: 452×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

 

Sháníme nejrůznější meditační obrazy či obrazce, které někdo obestřel slibným závojem tajemna a rychlých okultních účinků, ale ty nejesoternější výtvarné hodnoty naší vlasti, jako je Muchova Slovanská epopej, vyzařující dosud do aury naší země ty nejduchovnější slovanské síly, pomíjíme často jako nudné, dobré snad jen pro jakési vlastenecké staromilce. Proto se trochu porozhlédněme právě po hlubším smyslu tohoto hmotně i duchovně monumentálního veledíla. Zatímco dlouhá řada našich uměleckých osobností začínala skromně tady doma a po ovacích ve světě na domov zapomněla, patří Alfons Mucha k oné nepatrné menšině - třeba vedle Fráni Drtikola, se kterým si rád psal - která se dokázala stáhnout ze světové slávy a tiše sloužit své vlasti. Snad i proto byl i duchovní vývoj jejich osobností tak plodný a požehnaný.

Již na přelomu 19. a 20. století si Alfons Mucha předsevzal zasvětit druhou polovici svého života práci, která by pomáhala budovat a utužovat u nás cit národního uvědomění. Byl přesvědčen, že vývoj každého národa může zdárně pokračovat jen pokud vyrůstá organicky a nepřetržitě z vlastních kořenů národa. K tomu je však zapotřebí určité vědomí o historické kontinuitě a tedy znalosti historie.

O své úloze mj. napsal: "V literatuře máme překrásná díla, jež národu - lidu staví před duševní zrak běh našich dějin - tu slavných - tu smutných.

I v hudbě symfonie a cykly, vížící se k naší historii, probouzejí lásku k vlasti cestou umění.

Chtěl jsem promluviti svým způsobem k duši národa, k tělesnému zraku, jež nejrychleji dojmy přenáší k vědomí."

Od různých kalných směrů a slepých uliček, jako bylo pěstování spiritismu za jeho pobytu v cizině, se Mucha dobral k té nejsvrchovanější umělecké tvorbě - v pravém slova smyslu esoterní, duchovní. Napsal o ní: "Účelem mého díla nikdy nebylo bořit, ale vždy stavět, klást mosty, neboť nás musí vždy živit naděje, že celé lidstvo se sblíží, a to tím snáze, dobře-li se pozná navzájem. Šťasten budu, bude-li mně dopřáno přispěti skrovnými silami k tomuto poznání - aspoň a zatím u nás, v naší rodině slovanské... Práci tuto považoval jsem za svou povinnost. Uskutečnění tak velkého díla bez hmotných prostředků bylo nemožné. Přítel můj, pan Charles R. Crane, jenž je Američan, má velkou lásku k Slovanstvu, pochopil moje snahy a pomohl můj sen realisovati. V roce 1910 v Chicagu sjednali jsme spolu, že on pomůže nésti náklad spojený s mým dílem, jež dáno bude městu Praze darem."

K některým obrazům. Začněme od konce. Idea tolerance, o kterou Muchovi hlavně šlo, vystupuje nejzřetelněji v závěrečném obraze Apotheosa z dějin Slovanstva. Čtyři doby Slovanstva zde znázorněné odpovídají biblické čtyřduši světa respektive čtyřem mystickým tvorům Zjevení svatého Jana - Orlu, Býku, Lvu a Člověku: mytický dávnověk symbolizuje stav Orla. Lidstvo se ještě vznášelo kdesi v duchovních výšinách, nezakotvené dosud plně na zemi. Slavný středověk symbolizuje stav, odpovídající okultně či astrologicky povaze Lva. Poroba odpovídá stavu Janova biblického Býka a osvobození po roce 1918 stavu Člověka, který přehlédl, zreflektoval a ovládl všechny stavy minulosti, tak jako Slované po získání svobody.

Na úkol budoucnosti - sbratření národů poukazuje vití věnce pod slovanskou lípou, do něhož každý národ i jeho příslušník vnáší své vlastní květy jako dar lásky. Muchův náhled na naši historii odpovídá například Palackého myšlence: "Kdykoliv jsme zvítězili, bylo to silou ducha, nežli mečem." Barvy v tomto obraze hrají roli hlubší než by se zdálo. Po reminiscencích z bolavé ale plodné epopeje Slovanstva vzchází duha, pod jejímž obloukem žehná Kristus. Duha symbolizuje v esoterice sedm úrovní sedmi základních nebeských těles a z nich odvozených sedm okruhů ctností, nutných k budoucímu vývoji jedinců i národů. Barvy však symbolicky rozdělují i historii Slovanů. Modrá znázorňuje dávnověk Slovanstva v jejich pravlasti. Žrec zde slouží zápalnou oběť bohům. Poroba je zobrazena v barvě černé (cizí nájezdy a poroba po Bílé hoře). Období rozkvětu a vývoje je v převládající barvě červené - od rozkvětu Přemyslovců, spirituality Karla IV., mučednické smrti Jana Husa přes mírový vklad Jiřího z Poděbrad až po vymanění se z vlivu Rakousko-Uherska a získání svobody. To už souvisí i s jásavou žlutí ve středu obrazu, neboť v této poslední době kolem konce 1. světové války získalo mnoho slovanských národů samostatnost. Lipovými ratolestmi jsou vítáni i naši hrdinní legionáři, zaslouživší se i o seznámení světa s československým postojem k bolševickému barbarství. Za tím vším dominuje mystická postava Slovana, nesoucího v nespoutaných rukou věnec svornosti a svobody. Pod obloukem duhy žehná slovanskému světu i všem mírumilovným národům již zmíněná postava Krista.

Mucha pochopil i étos Českých bratří, kteří bez slávy a poct stavěli morální bariéry zkaženosti a zlořádům římskokatolické církve. Prostí venkované i šlechtici se nažili povznést duchovní osvětou mravní úroveň našeho národa. Jejich nezištnost a skromnost byla jakýmsi protipólem bohaté a okázalé vládnoucí církvi. Obraz ukazuje mj. i tiskárnu Bible Kralické. Mladík, nesoucí podobu A. Muchy, čte z této bible nevidomému muži. I Mucha chtěl cosi otevřít v nitrech dosud spíše nevidomého národa. Kolem věže krouží vlaštovky. Ty v esoterice mají svůj hluboký význam: tak jako vlaštovky svým rychlým letem dokonale sezobávají všechen nežádoucí hmyz a čistí v tomto smyslu naše okolí, i lidé by měli čistit svá nitra ode všeho nežádoucího, co jako hmyz parazituje na jejich charakterech a obtěžuje okolí. Snad svým houfováním k odletu, loučením se s podzimem, který je na obraze bohatý na plody, předznamenávají i nadcházející duchovní zimu - dobu útlaku a vynucených odchodů z vlasti po tragické Bílé hoře.

Každý národ má svého vůdčího Ducha. Ten pochází z hierarchického stupně Archandělů. Někdy bývá zván Géniem národa. Není to postava pomyslná, ale skutečná. Význačné osobnosti mohou čerpat přímo z inspirace tohoto národního Ducha, znajícího minulost a snažícího se vést národ i k zdárné budoucnosti. To však již jen cestou inspirace, záleží pak samozřejmě na národu samém. Někteří vnímaví jedinci mohou inspirace od tohoto Ducha čerpat a přenášet je národu. Jistě mezi ně patřil i mistr Alfons Mucha, tak jako v hudbě například Bedřich Smetana. (Lze se domnívat, že ze současných umělců mají k těmto inspiracím velmi blízko Hana a Petr Ulrychovi.)

Podívejme se ještě na dva obrazy, týkající se dvou našich velikánů: Chelčického a Komenského. Petr Chelčický, žijící v jihočeských Chelčicích (jeho socha v této vesničce patří dnes patrně k nejzdařilejším u nás vůbec), se stýkal s Janem Husem i dalšími husitskými osobnostmi po Husově upálení. Na rozdíl od Husových pozdějších stoupenců, kteří se rozhodli pro hájení "boží pravdy", často ale jen té lidské omezené "pravdy" i cestou krveprolití a pustošení, byl proti jakémukoliv násilí. Obraz pojednává o událostech ve Vodňanech roku 1420, kam husité divoce vtrhli poté, co se město dostalo do rukou nepřátel. Podle průvodce Slovanskou epopejí na zámku v Moravském Krumlově vidíme v pozadí obrazu mocné sloupy kouře z vydrancovaného a zapáleného města, odkud měšťané prchají k rybníku poblíž Chelčic, na jehož břehu uložili mrtvé a raněné. Beznaděj, strach a úzkost lze vyčíst z mnohých tváří. Vlevo pláče děvčátko, které z celé domácnosti zachránilo jen něco nádobí v košíku a ptáčka v kleci.

Avšak i jiné city se rodí v srdcích měšťanů. Hledí zpět k hořícímu městu a zvedá se v nich touha po pomstě. Hrozí přehlušit vše ostatní. A tu mezi ně přichází Petr Chelčický, člověk čistých zásad se svojí velkou vírou v moc lásky, snášenlivosti a odpuštění. Zadržuje hrozící pěst muže a mírně ho zaráží svým: "Ne, nesmíš oplácet zlo zlem, neboť to se pak násobí a konce mu není. Nechte zlo, ať samo sebou zanikne." Chelčický ve svých traktátech odsuzuje vše, co odporuje lásce, víře a naději, odsuzuje násilí v jakékoliv podobě. Dožil se ještě naplnění svých ideálů, když v r. 1457 bratr Jan Řehoř založil podle jeho učení Jednotu bratrskou. Od Chelčického ideje nenásilí jakoby vedla již přímá linie až k Tolstému a Gándhímu.

Komenský krátce před smrtí, účtující se svým životem, je znázorněn velmi působivě. Jeho výběr do cyklu snad nebyl náhodný ani i z jiných důvodů. Předivo dějin má, zdá se, své souvislosti. Komenský, velký přítel rosenkruciánů, prohloubil a dále propracoval svým duchem jejich učení a podal je v této podobě svému žáku, zednáři hraběti Zinzendorfovi. Ten je zaznamenal a v této podobě se později přeneslo do právě se ustavujících Spojených států severoamerických. Tam je přijali i američtí prezidenti Washington a Jefferson - muži stojící u kořenů americké demokracie. A právě Amerika neocenitelně napomohla za první světové války k znovuzískání naší samostatnosti, kterou Muchova Epopej oslavuje.

Jaký byl asi niterný stav Komenského, zobrazeného v díle? Průvodce Epopejí připomíná, že snad v něm ještě dožívá i pocit uspokojení nad velmi plodným rozhovorem s René Descartesem. Ten povýšil racionalitu suchého rozumu nade vše. Po čtyřhodinovém rozhovoru se tento rozumář a katolík sklonil před čistotou srdce a ryzím charakterem protestanta, před člověkem bez domova, klesajícím pod břemeny starostí především o jiné a pod tíhou odpovědnosti za jiné.

Rád by napsal ještě tolik rad o nápravě věcí lidských, věří, že i když jeho práce nepromluví k lidem dneška či zítřka, bude jednou slyšena v budoucnosti. A tak večer chodí na břeh moře vzpomínat na vzdálenou vlast a promýšlí svá další díla. To už pokročilé stáří a nemoc ho připoutává na křeslo, ve kterém ho přátelé nosí. Naděje, že by se vrátil domů, zhasíná jako plamének lucerničky na písečném přesypu. A tmavé, hluboké moře, splývající v dálce neznatelně s neznámým obzorem - jsou to dálky jeho ducha, myslícího na budoucnost, nebo bezedná bolest exulanta, který tolik miloval svoji zemi a tak velké dědictví jí odkázal? Nebo obojí? Ví, že vnější svobody už se nedočká, ale věří, že "...vláda věcí Tvých k Tobě se zase navrátí, ó lide český!" Komenský ukládal své duchovní platby do budoucnosti mučednictvím strastí dlouhých let vyhnanství, kdy rodnou zem aspoň na dálku miloval nejvyšším zápalem a hrst její hlíny nosil při sobě jako největší poklad (chápeme to vůbec, my dnešní?) Protože poznal ošidnou podstatu a povahu labyrintu světa bez Boha, usiloval o nabytí svobody osobní i národní na základě křesťanských ideálů.

Proroctví o svobodě vlasti, splněné po třech dlouhých staletích, symbolizují lidé se světly přicházející a bílé světlo dopadající do popředí obrazu. V dálce je vidět silueta Naardenu, kam bylo tělo Učitele národů svěřeno zemi. Ještě v posledních chvílích života myslí na nás všechny budoucí a nabádá nás: "Nebuďme, prosím, tak leniví, abychom po jiných toliko vždy hleděli a za jinými se zdaleka plaziti chtěli! Nechť nás také v něčem jiní před sebou vidí."

Připojme ještě jednu, dosud knižně nepublikovanou skutečnost. Když Mucha vystavoval své dílo v r. 1928 na "Výstavě soudobé kultury" v Brně, navštívila tuto výstavu i malířka Marie K., vysoce intuičně zasvěcená do slovanské esoterie. Přítomným mistrem Muchou se nechala provázet. Nejen vysoce ocenila nesmírné úsilí, které autor vynaložil, aby mohl vypracovat tak rozměrná díla a předem promyslet jejich ideologický námět, ale hovořila především k jednotlivým obrazům ze svého hlubokého vhledu do osudů Slovanstva. Doplnila k mistrovu úžasu jeho výklad z rozhledu Múz, které vedly autora po dlouhá léta práce na díle. Ten byl udiven a nadšen když teprve pochopil, kolik utajených pravd je v jednotlivých dílech, kolik mysterijních dějů a alegorií se nachází zejména v horních částech obrazů. Netušil, jak silně je napojen na inspirace Genia národa, jenž zná nejlépe a nejpravdivěji naši minulost i budoucnost. Některé prvky výkladu Marie K. se dostaly i do písemného průvodce výstavou krátce po této příhodě.

I když sotvakdo z nás rozpozná všechny alegorie a symboly v těchto dílech, můžeme se nechat prostupovat jejich jemnou i monumentální silou. Jsou totiž jakýmsi magicko-iniciačními pomůckami či anténami na mysteria slovanských zasvěcení minulosti, ale i budoucnosti. Podle Marie K. mateřský princip vždy provázel a bude provázet Slovany. Ženský duchovní aspekt je kdesi v jejich duchovních genech domovem. Tak jako slovanské duchovní ženství počalo na Mont Athosu Bogorodicí, stojící u kolébky pravoslaví, bude pokračovat až k plnému uplatnění a vyvrcholení ženského principu v Mariánství v budoucích věcích. Velká řada slovanských umělců, inspirovaných slovanským Geniem, malovala své obrazy s ústřední mateřskou postavou. Mucha snad bezděčně zachytil z inspirace vůdčího Ducha Slovanstva i čtyři slovanské Cherubíny, se symbolem monastýrů: Vatopeda, Zoografa, Pantělejmona a Chilandara. Pověst říká, že je zde pochována Bogorodice, jež zde našla útulek při pronásledování stoupenců Páně. Mniši, pracující a modlící se zde (přístup ženám není dovolen) se s duchovní mariánskou pomocí snaží očistit své mužství, získat ženský pól do své osobnosti ne již cestou hmotného partnerství či manželství, ale vstřebáváním svých duší do čistoty duchovního ženství. Nic nedbají výsměchu a ironizování světa, vědí spíš o vysoké duchovní pomoci, která z Mont Athosu činí jakýsi duchovní zářič či maják pro všechny, kteří chtějí jít cestou sebeočisty. Průvodce objasňuje, že obraz zachycuje vnitřek chrámu Bogorodice, kde v apsidě je mozaikový obraz patronky v slovanském pojetí. Sluneční paprsky vnikají zprava do chrámu, který je osvětlen i množstvím svící. Před ikonostasem stojí pravoslavní kněží a podávají poutníkům k políbení ostatky svatých. V záři světel se vznášejí čtyři slovanští Cherubíni nesoucí modely ostatních tamních slovanských klášterů.

Obloha na většině obrazů je zatažená. Slovany čeká ještě mnoho bolestí, válek, pohrom a nejrůznějšího vlastního i cizího zla. Musí projít nejširší škálou negací, aby jejich proměnou jednou mohli plnit svůj radostný sbratřující úkol. I Komenský měl odvahu říci, že trpíme za hříchy, které jsme si na sebe sami uvalili.

 

ZA MYSTIKOU NAŠICH NÁRODNÍCH KOŘENŮ – JIRÁSEK, SMETANA, MUCHA

 

Jak východní systémy, tak i evropská esoterika až po anthroposofii rozeznává, že člověk má sedm základních článků: 1. tělo fyzické, 2. tělo éterické (životní, pránické), 3. tělo astrální (cítivé, pociťující), 4. Já, 5. Manas, 6. Budhi, 7. Atman. (Pro snazší dorozumění ponechme vžitější názvy.) Poslední tři články se teprve postupně tvoří lidským vývojem, a to ze tří článků nižších: Manas se tvoří postupným zušlechťováním našich citových to je astrálních vznětů, ukázňováním moudrostí, rozvahou atd. Budhi vzniká proměňováním naší povahy, otisknuté v těle éterickém. Budhi je povahy mateřské, laskavé, srdeční. Atman předpokládá plně vyvinutou moudrost manasu i lásku budhi a jejich syntézu do umění správného činu. Fyzické tělo patří hmotné úrovni a její podstata je charakterizována činem. Tuto nejvyšší složku má dosud vyvinutou jen mizivý počet jedinců. Tolik jen krátce na úvod, abychom snáze pochopili to další.

Jako se vyvíjí jedinec, bývá to i s národy. Přední velikáni, zrodivší se do určitého národa, předbíhají běžný průměr a mívají určitý vývojový úkol pro celý národ. Pokusme se přiblížit si podle esoterních materiálů, jak i umělci mohou být reprezentanty některé ze tří vyšších složek člověka a inspirovat touto složkou mnoho lidí. Kromě některých velikánů víry, filosofie či politiky (svatý Václav, Karel IV., Hus, Komenský, Masaryk a jiní) se dá naplnit manas, budhi nebo dokonce atman i v uměleckém projevu. Dejme si tři příklady.

Síla manasu k nám plyne z historie duše národa, tlumočené nám například Aloisem Jiráskem.

Síla budhi k nám zpívá citovou mluvou národní hudby, kterou se dal inspirovat nejvíce Bedřich Smetana. Jeho hudba stojí nejblíže charakteru duše národa.

Projev atmana k nám mluví z hlubiny Slovanské epopeje Alfonse Muchy. Vidíme zde činy slovanských národů vtělené v mohutných obrazech.

Zastavme se u toho podrobněji. Manas se rozvíjí, přemýšlíme-li o hlubokých problémech, o vnitřních příčinách činů a událostí, o dobru a zlu, právu a útlaku. K tomu nám dává potřebnou látku i historie národů. Duše národa k nám mluví z jeho dějin, pověstí, tradic, písní, zvyků. Manasická moudrost se šíří slovem. Jsou-li sdělovány hluboké, pravdivé a čisté myšlenky, projevuje se jimi manas. Dá se tedy říci, že Jirásek zpracoval ideje a historii našeho národa manasicky vykrystalizovanou moudrostí.

Je tu i jeden symbolický poukaz. Manasická síla Duchů moudrosti, což je určitá duchovní hierarchie s vymezenou inspirační působností, se projevuje také v éterickém (tj. životním) těle rostlin. O tom, že Jiráskův život skutečně souvisel s manasickou silou Duchů moudrosti, máme určitou indicii v souvislosti jeho smrti s tím, že toho dne byl poražen daleko od lože umírajícího i strom u jeho rodného statku, který byl vysazen v den jeho narození a zasvěcen jeho osobě. Duchové moudrosti totiž mají své pole činnosti i v rostlinné říši. Jsou "otcové" skupinových duší rostlin. Jirásek byl po celý život právě dobrým služebníkem Duchů moudrosti. Čerpal z ducha národa zvěsti, které objasňovaly národní ráz a povahu.

Slovanská duše je síla spíše citová a proto se projevuje i v písni. Za to, že má český národ tolik velkých hudebníků, vděčí i znamení Lva, které ovládá Čechy. Toto znamení je svrchovaným vládcem sférického rytmu v kosmu i na lidské úrovni, kde "zní" jeho hudba i šumotem lidské krve a řídí rytmus našeho srdce. Lev ovládá nejen síly srdce, ale je i podkladem všeho, co koření a vykvétá z citu. Slovanská duše je tedy duší hudební, rytmickou, tak jako je rytmus vlastní srdci. Nebylo tedy snad zcela nemístné tvrzení anglického muzikologa 19. století Charlese Burneyho, že Čechy jsou konservatoří Evropy. Tehdy se u nás muzicírovalo pro vlastní potřebu i v domácnostech nejzapadlejších vísek. I prostí lidé byli schopni přijímat do lidových písní inspiraci národních duchů v míře, které se školení umělci podivovali.

Prvním a dosud nepřekonaným skutečně národním skladatelem byl Bedřich Smetana. Všímal si i toho, co bylo lidovými muzikanty přijato z duše národa, i se na ni uměl dokonale napojovat (byť to takto nenazýval). Ač si po stránce hudebního výrazu vzal určité poučení i od Schuberta a Wagnera, mluví k nám duše národa v jeho hudbě ojedinělou a strhující silou. Nebylo ani rozhodující, že se sám teprve v dospělém věku doučoval správné češtině a že i v Prodané nevěstě, naší nejnárodnější opeře, musel dodatečně opravovat správnou českou dikci.

Síla budhi, síla srdce, kterou se zušlechťuje tělo éterické, se projevuje právě hudbou tohoto rázu, mluvící moudře k srdci. Je blahodárná právě pro první jiskřičky národního budhi, které je u nás dosud neoživené.

Muchova Slovanská epopej před nás staví v určitém smyslu ducha, duši i tělo národa zobrazením jeho slavných činů ve zjevném projevu, avšak se skrytými symboly. Zachycuje ducha, to je smýšlení národa v určitých dějinných událostech a dobách, jeho duši vyjádřením národního cítění, a činy - tělo, kterým se Slovanstvo navenek projevovalo.

Atman se zde projevuje nejhlubšími a nejcharakterističtějšími činy národa, malířsky zachycenými. Idea tolerance například vystupuje nejzřetelněji v závěrečném obraze "Apotheosa z dějin Slovanstva". Čtyři doby Slovanstva zde znázorněné odpovídají biblické čtyřduši světa resp. čtyřem tvorům Zjevení sv. Jana - Orlu, Býku, Lvu a Člověku: mytický dávnověk symbolizuje stav Orla. Slavný středověk stav Lva. Poroba stav Býka a osvobození po roce 1918 stav Člověka, který ovládl všechny stavy minulosti. Na latentní úkol budoucnosti - sbratření národů poukazuje vití věnce míru pod slovanskou lípou, do něhož každý národ i jeho příslušník vnáší své vlastní květy jako dar lásky. Tento věnec je symbolem sbratření všech národů v budoucí předpovězené slovanské epoše. Intuičně zde Mucha zobrazil řadu symbolů a poukazů i pro budoucnost. Když mu po dokončení tohoto životního díla byla zasvěcenou osobou objasněna řada souvislostí a esoterních významů jeho jednotlivých děl podle poznání duchovní vědy, byl prý udiven a nadšen. Byly to pro něho ty nejdůležitější informace, aby sám dospěl k pochopení intuičně přijatých symbolů.

Historici umění mohou dále svými samoúčelnými kritérii posuzovat, že dílo je podle nich příliš dekorativní, či že už by v něm neměly doznívat vlivy secese, která už vycházela z módy. To vše ale není podstatné v porovnání s hlubokými významy, které jsou v něm zakódovány.

Zastavme se ještě u naší národní hymny. Tak jako autory Rukopisu Královédvorského a Zelenohorského nejsou ti, kterým se původně připisovaly, což se už obecně ví (ale co na tom, na hodnotě neztrácejí), ani prvním skladatelem melodie naší národní hymny není František Škroup, což se obecně neví (snad kromě muzikantských kruhů). Ale žádná tragédie a snad ani ostuda. Inspirace k této líbezné melodii přišly totiž poprvé k našemu národnímu příteli Wolfgangu Amadeu Mozartovi už o pár desetiletí dříve. Tehdy už to tak chodilo, že se melodie vypůjčovaly. V tomto případě však muzikologové tvrdí, že s Mozartovou Koncertantní symfonií pro čtyři dechové nástroje, která melodii obsahuje, se Škroup neměl možnost seznámit, protože dílo bylo dlouho nepřístupné. Jak je to tedy? Nevíme, je tu však možná ještě jedna domněnka, za kterou nás asi hudební vědci nepochválí. Zdá se, že mnohé melodie existují jako jakési archetypy samy o sobě kdesi v nebi Múz, odkud je mohou i dva lidé nezávisle na sobě odečíst. Svědčí pro to i tato příhoda. Když kytarový virtuos Štěpán Rak přehrával svému příteli Alfrédu Strejčkovi kdysi svou novou skladbu, zažil A. Strejček chvilku, kdy by se v něm, jak sám řekl, krve nedořezal. Melodie byla zcela totožná s dávnou čínskou melodií z jakéhosi dokumentárního filmu o Číně, ke kterému Strejček krátce před tím četl pro televizi průvodní text. Pořad se ještě nevysílal, melodii zde Rak nemohl nikdy slyšet.

Ať už je to s naší hymnou jakkoliv, nemusíme se nad tím rdít ani z toho důvodu, že i Mozart sám se nechával inspirovat českou lidovou písní, která zde tak často tehdy zněla (například v jedné arii Figarovy svatby slyšíme melodii Andulko, Andulko, Anduličko). Původní není ani dominantní melodie Vltavy (je to dokonce německá píseň), ani melodie Beethovenovy Ódy na radost. Nebýt velkých skladatelů, leckterý skvost lidové hudby by zapadl. Neubírá jim to však nic na jejich velikosti. Byla by zapadla i píseň Kde domov můj, kdyby ji opět o pár desetiletí později nepoužil tak působivě Antonín Dvořák v předehře Můj domov. Ta velmi zpopulárněla, čímž byla již téměř zapomenutá píseň národu opět objevena.

Český národ se kulturně uvědomoval v lůně německy mluvících zemí, jejichž kulturní vklad často přebíral a přetvářel. A snad i proto měl prosluněný Mozart Pražany tak rád, protože mu rozuměli lépe než jeho krajané. Z jeho odkazu, podobně jako z pozdějšího Wagnerova, čerpal i Bedřich Smetana. Proč by se tedy líbezná Mozartova melodie nemohla zprvu nesměle a tklivě ve Fidlovačce, později jásavě a vpravdě hymnicky rozletět po naší, za oněch dob skoro společné vlasti? Byla to ozvěna našeho národa, kterou zrcadlila slunečná duše Mozartova. A právě v původu této Mozartovy melodie je i milá symbolika či náhoda. Právě onu symfonii, která obsahuje tuto melodii, věnoval Mozart českému hornistovi Václavu Stichovi. Ten utekl z muzikantských služeb svého pána, aby se dál mohl hudebně vzdělávat v Itálii. Uražený šlechtic se rozčílil a poslal za ním dva komplice, aby ho našli a vyrazili mu dva přední zuby. To je pro hornistu konec hraní. A tak se stíhaný Stich přejmenoval na Punta a milý Mozart si ho tak oblíbil, že mu věnoval svoji symfonii.

A proč se tím zabýváme? Vezmeme-li v úvahu použití jedné melodie Mozartem i Škroupem, je pak pozoruhodná i další spojitost obou skladatelů. Najdeme ji v knize Praga mysteriosa. Dr. Milan Špůrek v ní uvádí, že svou pozicí v pražském zodiakálním systému spojuje klasicistní budova Stavovského (někdejšího Nosticova) divadla oba tyto muže a ještě J. K. Tyla, spoluautora Škroupovy Fidlovačky, prostřednictvím jejich horoskopů. Jsou tedy tito tři navzájem spojeni ve vztahu k divadlu, protože právě v jejich horoskopech je zodiakální stupeň tohoto místa výrazně akcentován (horoskopy se váží k místu, ležícímu na 14. stupni pásma Ryb, velice věrohodně Uranem, Plutem a Lunou, jak píše Špůrek). I díla těchto tří mužů měla v tomto divadle své premiéry: Mozartova "opera oper" Don Giovanni i Škroupova a Tylova Fidlovačka. V Mozartově horoskopu lze nalézt pro jeho pražské pobyty jako klíčový směr kromě Bertramky právě Stavovské divadlo.

Na závěr napadá autora těchto řádek i pošetilý povzdech, jak krásná by byla jako slovenská hymna píseň slovenského dráteníka z první české opery Dráteník od Františka Škroupa (dejme tomu, že tato Škroupova melodie je snad původní). Cizinou putující slovenský dráteník, poctivě si vydělávající, aby si jednou mohl vzít milovanou Haničku, v ní slovensky vyzpívává lásku ke své vlasti. Oproti bojovnému charakteru slovenské hymny je zde slovenské vlastenectví vyjádřeno lyričtěji a poetičtěji, snad blíže duši slovenského národa.

 

 

/Kapitoly z knihy KF - Výlety do duše Čech aneb Národní kořeny a křídla./

 

 

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentování tohoto článku je vypnuto.