To se ta príroda zas zbláznila. Opravdu príroda? Nezbláznil se napred clovek? Nereaguje príroda na jeho konání? Zestrucníme-li na zacátku to, co bude dál, pak astrální výpary nižšího lidského cítení, vyzárené do zemské aury, se postupne mení v neco, co se cloveku vrací jako „trest“ prírody. Vezmeme-li poslední necelé dva roky doby covidové, kolik nejruznejších vášní zde zintenzivnelo. Od vztahové ponorkové nemoci uvnitr izolovaných rodin pres divoké diskuze kolem roušek i trapných politiku až po tragédie tech chudáku, kterí v podnikání zkrachovali a jsou bez výdelku. Následným lékem by zde bylo víc soucitu a cinné solidarity.
Vše, co jsme ze sebe mentálne vypustili, už neviditelnee „poletuje“ zemským okolím. Nekdy i viditelne, stací se podívat na zábery po vichrici z postižené vesnice. Nejprve ale širší souvislosti.
Negativního lidského pusobení na Zemi je mnoho. Nemusí jít vždy jen o kácení deštných pralesu, zpusobování ozonové díry nebo nedávná Rusy utajovaná ekologická mega-katastrofa na Sibiri a podobne, i když i to je závažné. Všude platí - jako vskrytu, tak navenek. Jen se ta vnejší reakce trochu opozdí. Co však clovek ze sebe vyparil svou pýchou, krutostí k ríši rostlinné, zvírecí a lidské, svou nenávistí, výbuchy vášní atd., to otravuje nejen zemské substance pod povrchem, ale vystupuje i do astrální zemské sféry. Podívejme se, jak to úcinkuje na pocasí. Letní prírodní procesy jsou zpoza clony duchovního sveta rízeny vysokou duchovní bytostí, archandelem Urielem. Jeho nabádavý zrak proniká jak do zemských hlubin, tak do lidských srdcí. Hlubiny Zeme se pod ním rozechvívají. I naše duše by se asi zachvela, kdyby byla vnímavá k tomu, na co vše jí muže bedlivý pohled Urieluv poukázat. Je to duchovní postoj napomínající, nabádající, ne však naším lidsky povýšeným zpusobem. Urieluv letní plamenný zrak odhaluje vše nesprávné, poukazuje ke všemu, co má být napraveno, prohloubeno, zcisteno. Jeho lehký záchvev mužeme obcas zachytit, jen jsme tteba nevedeli, z jakého zdroje tato zodpovedná a ukáznující inspirace pochází.
Prísný pohled Urieluv nenechává v klidu ani to, co lidé vymístili, odparili do astrální prízemské úrovne. V mírnejší podobe se jím vyvolaná ocista deje v letních bourích, vichricích a krupobitích. Ono težké dusno pred bourí, které cítívají i ti méne senzitivní, vzniká "prosírením" zemské atmosféry výpary lidských vášní, jejichž bezuzdnost kulminuje zejména v léte. Všechna naše bujarost, sobecká pudovost, vznetlivost i lenivá rozbredlost se kdesi shlukují, volne táhnou prostorem a otravují ho asi jako smogové výpary nad mestem nebo jaderné zárení nad porušenou atomovou elektrárnou.
Pri urcité hustote a jedovatosti pricházejí ke slovu urielské mocnosti a promývají vzduch bouremi. Blesky toto zlo rozrážejí a spalují. Uriel tak odnímá zemské astrální sfére prebytecné sirné výpary lidských necistot. Jinak by se ono "dusno pred bourí" tak koncentrovalo a kulminovalo, až by lidstvo zahubilo. Ono vybíjení elektriny, které odstranuje presírení, je prírodní vzdušnou ocistou a uvolnuje síly života, nutné pro prírodní kosmické dení. Letos ty boure prišly nejak dríve, už v jánském období v cervnu. Že by toho námi vyzáreného zla bylo už tolik, že by „príroda“ už nemohla cekat?
Jiste, je nám líto ponicené moravské vesnice a všeho dalšího, co naše spoluobcany nejak postihlo. Je to v takových prípadech prírodních katastrof karma kolektivní, tedy to postižení „odnášejí“ i za nás. Tato letní Urielova cinnost umožnuje menší vybíjení karmy lidské astrality a úlevu zemské duši. Na této úrovni se nevyrovnává jen karma individuální, ale obecná lidská, takže dusledky bourí zde nepostihují jen konkrétní "viníky", ale lidstvo v širším rozmeru. Co z astrální karmy není takto vyrovnáno letními živly (vcetne napríklad záplav, krupobití apod.), musí být pak vyrovnáno vetšími svetovými katastrofami na zemském povrchu - hurikány, zemetreseními, tsunami, výbuchy sopek aj. Letní ocistné akce tedy omezují všeobecné svetové katastrofy na nejnižší karmickou míru. Pomáhají tak každé léto vyrovnat cást lidské kolektivní karmy bouremi, záplavami ci krupobitím, které zhoršují životní podmínky, nutí se upokornit pred prírodou, zbavovat se lpení na zemských vecech a pocítat s tím, že jsou i jiné síly než ty, kterými si vše plánujeme a dosahujeme svého uspokojení. Volný cas, který nám umožnuje vyspelá technika, využíváme spíše k ukájení nižších libostí a vášní, ne k sebezušlechtení a práci pro druhé, a proto musejí pricházet stále více tyto burcující zásahy.
Uvedené prírodní katastrofy tak uvolnují lidstvo z ješte horších pohrom, které by jinak musely nastat. Ty pricházejí až poté, co nebylo rostoucí množství zla vyrovnáno takto. Príroda je vlastne velmi trpelivá a milosrdná a používá vždy zprvu jen mírnejších vyrovnávajících mechanismu. Teprve nakonec pricházejí masové pohromy. Je pak zrejmé, proc se se stupnující se lidskou chtivostí, nezrízeným a stále expanzivnejším vyžíváním nejnižších pudu a vášní, které bývá povýšeno již na normální životní styl, stupnují v posledních desetiletích drobné i vetší zemské katastrofy. Jsou porád ješte menším postihem, než k jakému došlo v Atlantide, kterému predcházel nejen všeobecný morální úpadek, ale i aktivní cerná magie. To vše nám poukazuje k tomu, že zemská duše by pro nás mela být posvátnou bytostí, zemskou Marií-Matkou. Ruzná varování pred nepravostmi lidstva, které mají za následek katastrofy, která dnes zaznívají, by mela být pronášena ne ze sobeckého strachu o náš osud, ale v první rade z cíteného vztahu k bytosti Zeme a ke všem ríším, které na ní mají svá práva - nerostné, rostlinné, zvírecí, a nakonec i lidské, i k ríším elementárních bytostí.
Marko Pogacnik poukazuje na to, jak proces patriarchalizace naší civilizace v posledních tisíciletích i potlacení ženského aspektu Božství prekrýval duležitou roli tzv. krajinných chrámu (míst s velkou hustotou resp. silným ozdravným pusobením elementárních bytostí), až byly úplne zapomenuty. Poslední dozvuky známe ze zmínek o posvátných slovanských hájích. V prubehu patriarchální nadvlády podchlazeného vnejšího rozumu docházelo a dochází k pustošení a týrání Zeme a k zapomínání na ženský princip - na nebeské i zemské úrovni. I sv. Jan ve Zjevení hovorí o vyhnání ženy na poušt, o draku, pronásledujícím ženu a válcícím proti jejímu potomstvu.
Tak jako u cloveka je nositelem bežného vedomí jeho vnejší já, u krajiny je nositelem vedomí bohaté spolecenství elementárních bytostí. Zatímco však vedomí nynejšího cloveka je prevážne na úrovni mentální (to je spíše mužské), vedomí v prírode je na úrovni emocionální, která má blíže k ženství. Tato úroven v krajine prijímá i vyšší duchovní impulsy a predává je dimenzi vitálne energetické a nakonec i hmotné. Tak je emocionální úroven elementárních bytostí i mostem k prevodu božských impulsu až do viditelných pestrých podob krajiny.
Je to už téma na samostatné uvažování každého z nás, abychom namísto vztekání se na prírodu jí vysílali síly harmonie a lásky. Pak nejsme zpupnými outsidery lidského vývoje, ale se stáváme plnohodnotnými obyvateli a léciteli naší planety.
2024 ©