MILOSTI BOŽÍHO KAMENE
Keltové zvali Šumavu Gabretou - lesem kozorohů. V jejím podhůří u Kraselova nalezneme na vrcholu jednoho z kopečků několik navenek obyčejných skal. Ve vnitřní skutečnosti jedno z míst s nejmohutnější explozivní silou. Tato kvalita kamene zrcadlí zejména mohutné tvůrčí síly Boha Otce. Jejich pranepatrný otisk zde může zachytit i maličký pozemšťan a nechat se jimi prosytit. Člověk může na posvátných místech zavnímat hlavně to, k čemu již někdy ve snahách svého nitra poněkud nakročil. Po chvíli přijímání zdejších sil je dobré snažit i odhadnout, zda už "máme dost" a jsme zralí pro odchod. Někomu mohou zde přijaté síly pomáhat i řadu týdnů či měsíců k postupnému hlubšímu ujasňování jeho životních situací či problémů, nebo k celkovému vyladění vůči světům duchovním i zemskému okolí. Jiný může přijmout důkladné ujasnění hned a jaksi "najednou". To byl případ přítelkyně z Jeseníků. Odnesla si odtud hluboké ticho v sobě i kolem sebe. V něm se viděla prostorově, ale hlavně z morálního nadhledu a s velikou bolestí si v krátké chvíli uvědomovala s nadosobní objektivitou všechny své povahové negace a nutnost poctivější práce na sobě. Bylo toho prý tolik, že smutkem nemohla dlouho ani promluvit. Ale to vše bylo účelné - od té doby se učí radostně proměňovat mnohé ve svém životě, aby to sneslo boží pohled.
Toto místo bylo posvátné už od pradávných pohanských časů. Před vnitřním zrakem se mně mihla vzpomínka tohoto místa z dávných dob: obraz jakési sakrální věže čtvercovitého půdorysu, která kámen (skálu) obklopovala. Její patro patrně sloužilo k snazšímu dlouhodobému pobytu a spirituálnímu oživování těch, kteří zde chtěli setrvat. Nejsilnější místa zde jsou dvě: jedno na té ze skal, která je východním směrem. Chůzí po ní lze vystopovat mocný proud o průměru asi čtvrt až půl metru. Na střední skále, na kterou lze odtud přeskočit, se nás zmocní mohutný tryskající proud víru, nadnášejícího nás pocitově ze země vzhůru.
Kamenů, sálajících posvátností je na Šumavě více, můžeme si je i sami objevovat. Zajdeme-li například nad Tejmlov na místo při pokraji lesa zvané Krankoty, nalezneme jich více i po okolí. Velmi blahodárný je například vliv toho kamene na Krankotách, který je (ač prasklý), konkávně zakulacen dovnitř téměř pravidelně jako anténa "satelitu", avšak o délce stran 2 - 3 metry, připomíná velké křeslo (je asi padesát metrů od dřevěné stříšky při pokraji lesa). Paní Marta, která sem musela být kvůli artróze v kolenou ve svých třiaosmdesáti letech přivedena s pomocí hůlky a druhé osoby, po několika minutách čile pobíhala po lese bez pomoci. Po několika hodinách se potíže většinou vrací. Léčivost takovýchto míst se zpravidla nesoustřeďuje na určité typy diagnóz. Zemské i pránické síly mohou patrně pomoci mnohým z těch nemocných, kteří mají schopnost přijímat pránu obecně, tedy od roznícení se uměním či přírodou až po síly budování krásných vztahů.
Je-li pohnutkou chtění se nějak z něčeho bezpracně nabít, energeticky přiživit, nebereme věc za správný konec. Ba je to v důsledku kontraproduktivní. Setrváváme zase jen ve svém egocentrismu, ba zesilujeme si ho, a to vede následně ke ztrátě skutečné dlouhodobé energie. Hamtání a nabíjení se energií podle módních receptů může být u leckoho jen sobecké hračičkaření. Můžeme sice cosi zacítit (a nebudeme nyní rozebírat, co je sugesce a co objektivní), je to však jen jako zamlsání si v cukrárně, ale bez placení. Jakousi domnělou energii kdesi podle doporučení uzmeme, ale stejně většinou nevíme, jak s tím naložit, nesnažíme-li se eticky propracovávat.
Pravé nabíjení předpokládá dlouhodobou, trpělivou, nesobeckou, Bohu oddanou a vůči okolí etickou práci na sobě. To jsou pak jiné energie, a ty nám vydrží déle. Nedají se tak bombasticky propagovat, ani k tomu neslouží žádná prodávaná dobíjedla či prvoplánově nabíjecí sedánky s někým. Ba i přehnané kalkulace, jakou barvou oděvu bychom měli u sebe cosi docílit, svědčí spíš o tom, že se nám nechce nastoupit na skutečnou cestu sebepoznání a práce na sobě, a tak si vypomáháme pochybnými berličkami.
Jistě, můžeme třeba na posvátných či silových místech cosi krásného a silného zavnímat, ale spíše pro radost a okouzlení, že to tu je, že je to na světě i pro druhé, že to zmnožuje krásy a poklady světa, a můžeme k tomu přidat i svou lásku. Tím posvátnost místa zesilujeme, zatímco energetické drancování módních esoterických turistů onu posilující a obrozující auru spíše plundruje. Předpokladem k nabíjení se čistší energií je totiž niterná obroda. Ta pak sama uvolní místo k přijmu skutečné energie, k dobíjení, ale pak už to ani takto spotřebitelsky nenazýváme.
Podle S. N. Lazareva je jakékoliv záměrné sebrání energie - z přírody, z vesmíru, ze slunce - jen neklamným důkazem, že člověk nemá dostatek vlastních sil a že ji musí odněkud doplňovat. To je počátek upírství. Takováto sobecká motivace způsobuje, že člověk energii s duchovností nespojuje, ale naopak se tím od duchovnosti vzdaluje. A naopak: když zakoušíme nezištnou lásku k Bohu, k vesmíru, získáme tím obrovské množství energie. Je třeba orientovat se na nejvyšší úrovně - na duchovnost, ušlechtilost, lásku. A nedělat to kvůli tomu, abychom získali energii, ale z lásky k pravdě, Bohu, vesmíru. To je prvotní, energie je jen druhotný výsledek. Abychom dostávali dost energie, musíme žít těmito pojmy. Jakmile o energii začneme uvažovat abstraktně a oddělujeme tento pojem od fenoménů jako čistota, duchovnost a etika, uvrháme tím svůj niterný život do pouhého živoření a naplňujeme energií v lepším případě jen naše fyzické tělo. Musíme vědět, že energie, již získáváme skrze nejvyšší postoje a city, léčí nejen tělo, ale osud a duši. Mechanický přístup a výlučná orientace na braní energie odněkud podle nejrůznějších návodů vedou k deformaci jemných duchovních struktur. Uživatelský, spotřební přístup v jakékoli formě vede k degradaci a k odklonu od skutečného vývoje. I byt si můžeme nabít (chceme-li používat tyto poněkud zužující pojmy) jen tím, co zde sami aktivně a vědomě prožíváme.
A co může prožít někdo, kdo má jen lásku k místu, ale nic neočekává? Může si odnést obdarování až překvapivé. Uveďme však její příběh z Božího kamene, kde se odhalila určitá osudovost její minulosti i dalšího života. Vysvětlení zdejších prožitků přišlo příjemkyni až později. Paní Marta se svou otevřenou duší ke světu i k nebesům zde zaznamenala tyto děje, kterými jí bylo částečně objasněno jak tajemství místa, tak tajemství životních událostí.
Při první návštěvě jsem vnímala mohutné síly, řinoucí se z kosmických výšin. Byly to nesmírné síly a proudily - zobrazeno pro mne - v bílém oválu těsně přede mnou a tak jsem je mohla v představě i obejmout. Jejich bělost zářila do celého okolí a po okrajích bílého proudu zářily modravé výtrysky. Byla to nebeská Moc a Vůle božského Otce, ke kterému se už celá desetiletí (kromě k božské Matce) denně vztahuji s láskou a díky.
Při druhé návštěvě po několika měsících jsem cítila, že tato Síla mi už nemusí dokazovat svou uzdravující Moc, která je zde pro lidi, aby pochopili, že zde na Božím kameni proudí z božského Světla posílení pro jejich duši, ducha i fyzické tělo. A jak jsem tu seděla, cítila jsem to, co lze jen těžko naznačit lidskými slovy. V duchu jsem najednou viděla, jak mi sestupuje před oči průsvitný obláček, jakoby bílými krajkami orámovaný, ve kterém bylo napsáno slovo MOUDROST. A hned za ním druhý, kde bylo slovo LÁSKA, a třetí se slovem MILOST. Všechna tři slova byla napsána krásným psacím písmem, bílou zářivou barvou. Co s tím, to jsem zatím nevěděla, ale tušila jsem jakýsi hlubší význam.
Teprve v roce 2002, při prodělávání těžkého onemocnění, kdy nebylo jasné, zda přežiji operaci, jsem vnitřně pochopila vysvětlení oněch tří slov. Byl to příslib Boží pomoci pro tuto křižovatkovou situaci. Nemoc musela zákonitě přijít. Za mnoho let studií duchovní nauky jsem pomalu poznávala Zákony duchovního světa a dovedla jsem tyto tři aspekty Boží pochopit. MOUDROST mi byla dána, abych viděla svá provinění a věděla, že vše musím odčinit LÁSKOU, odpuštěním. Teprve pak může přijít MILOST. Věděla jsem, že jen Láskou Kristovou, která musí naplňovat mé srdce, mohu zaplatit dluhy minulosti, jak je po mně žádáno. Snad jsem dluh, který jsem zpětně ve svém životě našla a který žádal vyrovnání, splatila a Milost Boží mi pak dovolila žít a pracovat dál i po své osmdesátce na svém zdokonalení k pomáhání tam, kde je to zapotřebí.
Zajímavé byly i mé další pobyty zde. Jednou nás sem přišlo víc a tak jsem nechala vylézt nahoru ty, kteří zde byli poprvé. Stála jsem mimo silové ohnisko. Ale milost přišla za mnou. Od hlavního sloupu energie se odštěpil tenčí, který sjel ke mně, projel mi páteří a dal mi svoji sílu i zde.
V jednom krásném podzimním dni za vlády archanděla Michaela jsem po chvíli soustředění viděla, jak k nám proudí mohutný zlatý proud světla, který se po chvíli nad námi rozdělil na tisíce zlatých paprsků, které narážely všemi směry shora i ze stran do kamene, na kterém jsme byli. Octli jsme se pod rojem zlatých jisker, které se odrážely od kamene a rozstřikovaly se po celém okolí. Vytvářely tak kolem nás zlatavou záři. Pak mi bylo jemně naznačeno, že jsme božích Sil dostali už dost a že se máme s posvátným místem rozloučit. V duchu za dar těchto Milostí vroucně děkuji.
I přes subjektivní ráz takovýchto prožitků je z aury tohoto místa zřetelná příslušnost k Šumavě. Na otázku Radomila Hradila, jak se mu Šumava jevila, odpověděl Marko Pogačnik: "Šumava je na první pohled krajem velmi líbezným s mírnými kopci a údolími, vlastně se ale jedná o prastarou krajinu s žulovým podložím a proto má velkou sílu. Mluví se o evropském Tibetu, protože tu kdysi byly velmi vysoké hory. A když se do této krajiny vnořím, cítím tuto sílu a světlo, které se v žule koncentruje. Potom není překvapivé, že na Šumavě je mocný dýchací systém, který má význam pro celý evropský prostor. Jedná se o určitý druh energetického dýchání, kterým je prostor v nejširším smyslu oživován. Tento systém je kontrolován z pěti dýchacích center." Určitý obrázek o vnější podobě onoho podloží si můžeme udělat při návštěvě Muzea Šumavy v Kašperských Horách.
2024 ©