NÍŽE TÉŽ: POMOC OBĚTEM POVODNÍ A KAM SE PRO NI OBRÁTIT A KDE LZE PŘISPĚT. - Nezpůsobujeme si dnes sami nové potopy? Topíme se v hlubinách materialismu, v hlubinách nejrůznějšího dna, už od vrcholného středověku a jeho scholastiky. Důsledky jsou pro Matku Zemi, pro přírodu, a tím i pro nás. Je to nenápadné, ale - nejen osobně, ale i jako lidstvo - sklízíme, co sejeme. Pak se divíme a hledáme viníky. Přijmeme-li ale svou, byť i malou osobní účast na tvorbě světového zla, pak můžeme i malinko pomáhat: pochopíme, že to, co se v přírodě děje, a na povrchu se zdá, že nezávisle na člověku, není ve skutečnosti dáno napevno a již dopředu předurčeno osudem, se kterým v žádném případě nejde hnout. Neustále lidstvo jako celek, národy i jedinci přidáváme na tu či onu stranu karmy, na Má dáti nebo Dal.
K tomu mi kdysi napsala Maria G: „Musíme teď moc modliteb posílat na rozpuštění tvrdosti, sobectví a agrese. I té naší. A Zemi vymodlit ochranu co nám síly stačí a prosit hierarchické bytosti o pomoc.“
A voda jako jeden ze čtyř základních odvěkých živlů?:
V kladném: omývání nečistot; volné plynutí s osudem, nechávání se nadnášet; rozvolňování tvrdostí do tvárného, kapalného stavu; náplň naší zpracované krve; "slzy pokání omývají roucho duše"...
V záporném - plytkost, nespolehlivost, úhybnost, neopěrnost, nízká vilná sexualita, to vše pak vyvolává „přebytek vody“ (i kvůli tomuto bujení byla Atlantida nakonec zaplavena. A propos:
POMOC OBĚTEM POVODNÍ A KAM SE PRO NI OBRÁTIT A KDE LZE PŘISPĚT:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-povodne-sbirky-259847>
.oOo.
I naše menší katastrofy, jako záplavy, sucha aj. nás nutí brát v úvahu, že je na zemi ještě jiná síla, před kterou se naše sebevědomí musí pokořit: síla živlů. S nimi jsme si již odvykli žít. Umíme je jen proklínat, ale netušíme, že i jejich řádění bývá vyvoláno dlouhodobým "řáděním" našich niter v tom či onom směru, neúctou k Matce Zemi jako živé bytosti a k jejím elementárním bytostem.
A naše chtivost nekonečného růstu blahobytu (či jak říkal Václav Havel - chceme ekonomicky růst růstu růstu), plytkých zábav a plundrování přírody, musí být taky omezována. Jak například kdysi následky po covidu, tak živelních pohrom jsou určitou brzdou. A to nejen na místě, kde nějaká katastrofa zrovna vypukla. Proto naopak jakékoliv naše kladné působení (v činu i jako modlitba a láska) pro přírodu, pro lidstvo, pro Zemi, pro vesmír má veliký význam. I práce na sobě by měla mít jako pohnutku stávat se lepším člověkem pro svět. Jinak je veškeré to „duchovno“ jen kamuflovaným sobectvím. Tvořivou láskou, každý tam, kam nás Prozřetelnost právě postavila, se i bez vysokých zasvěcení (mnozí si na ně musíme počkat), a vědomím společenství s druhými, se harmonicky začleňujeme do Božího plánu vývoje lidstva.
Naše euroamerická civilizace (jejímiž většinou typickými součástkami jsme, ať si to přiznáváme nebo ne, skoro my všichni) míří v požadavcích na životní úroveň nepřiměřeně a chamtivě vysoko. K jakému účelu využíváme vyšší životní úroveň, po které tolik toužíme? Většinou jen k plytkostem, ke stále nákladnějším hobby, k modernějším a chytřejším počítačům, mobilům, automobilům, ale - jsme šťastnější? Vše přirozené, co lze nahradit umělým, zahazujeme. Jsme jako ten, kdo si večer bere stále víc prášků na spaní a ráno zas jiné na rychlé probuzení a posílení čilosti. Nejde to donekonečna zvyšovat. Volný čas, který nám naše ekonomicky vyspělá společnost umožňuje, není využíván k povznesení, nýbrž naopak. Pak se nám ještě víc vzdaluje vyšší požehnání. Tedy, my jemu. Ostatně, ani o ně už většinou neusilujeme.
Našim babičkám se ani nesnilo o takové hojnosti předmětů, potravin a volného času, jakou máme my v tom, čemu říkáme se skřípotem zubů třeba krize. Pracovaly od vidím do nevidím, uměly ale o vše hezky poprosit a poděkovat Pánu a byly většinou i šťastnější.
Spirálovitý růst růstu ekonomiky je docilován už dávno na úkor přírody, tedy Matky Země, i na úkor budoucnosti. Část lidstva i velká část našeho národa žije v bezstarostném až bezohledném postoji - po nás potopa. A tak není divu, že občas ta potopa už nečeká a je zamyšlením i pro nás, ať nastala ve světě nebo u nás. Bude hůř, pokud budeme sami horší. Pak nám příroda bude dávat pořád víc "přes zadek", jak mi kdysi říkal Zákopčaník. Tedy - už dává.
Že je nám v tom bráněno tím, čemu někdy říkáme s tragicko-kritickým postojem "ekonomická krize“, je jen nutná reakce na to vše. Někde ten růst růstu prostě musí „rupnout“. Ostatně, ono je to jen pomalejší tempo růstu, někdy jeho zastavení anebo, ó hrůzo, přímo pokles na úroveň předcházejícího roku či dvou. Pak tepáme selhávající vládu a volíme tu s ještě lepšími sliby.
Všechny civilizace, které se vzdálily Řádu, ztroskotaly nebo je pohltil vnější nepřítel. Je proto spíš s podivem, že nám ta ekonomika, svoboda a demokracie zatím ještě tak funguje.
Svou prioritou - bůžkem konzumu, kterého vzýváme, aniž bychom měli pokoru a vděčnost za to, co už máme, rozkládáme sami sebe a tím i svět. Sami svou chtivostí a nemorálností jako žíravina rozleptáváme a podlamujeme fungování toho, co může být organizováno v náš prospěch. Jsme někdy jako onen děda v Rozmarném létu: když viděl artistu Arnoštka, jak soustředěně balancuje a chodí kousek nad zemí po provaze, křičel na něho, že spadne a aby slezl, až se tolik rozčílil, že začal lomcovat s kůlem, na kterém byl provaz zavěšen, ten se rozhoupal a Arnoštek spadnul. Děda s uspokojením: Vidíš, já ti to hned říkal.
Nebuďme jako mravenci, kteří se tak tlačí k místu se sladkostí, až se v ní začínají topit.
Cítíme se pohoršeni, ukřivděni, zaskočeni tím, že nám asi neporoste budoucí blahobyt. Ale to, co si do budoucna karmicky vytváříme náplní svých životů, je nám lhostejné. Naše chamtivá a pyšná civilizace si koleduje, že dopadne jako ta rybářova žena v pohádce o rybářovi a zlaté rybce: chtěla stále víc a víc, až jí nakonec zůstaly zas jen její staré necky a chatrč.
.oOo.
Při povodních 2002 v Písku byli lidé z ohrožené čtvrti Portyč včas evakuováni. Bylo to náročné pro ně (vše museli opustit a jít spát kamsi do tělocvičny nebo kinosálu), i pro záchranáře a organizátory. Jakýsi starý pán se odmítl evakuovat, tvrdil, že ho Bůh ochrání. Když měl ale doma vody po pás a cesty z domu byly pod vodou, zavolal jsem coby člen IZS vrtulník. Stařeček si musel nastoupit na malé prkýnko, spuštěné a připevněné lanem pod vrtulník (ten neměl kvůli vodě kde přistát), a v promočeném hubertusu se vznášel studeným vzduchem pár metrů pod helikoptérou, kamsi do tepla a sucha. Tak nevím, není někdy boží pomoc i v tomu vrtulníku či jiné technické záchraně? Ale zároveň - musíme jít té vyšší pomoci ze všech sil a schopností vstříc, tehdy zde třeba ve vypracování kvalitního krizového plánu, který je v takové situaci nezbytný (několik stránek jako výsledek několika týdnů studia předpisů a konkrétních podmínek, konzultací, vyjednávání a závazků). Pak může platit ono – člověče přičiň se a Bůh ti pomůže.
Můžeme ohroženým vysílat lásku - nemyslím tu iluzivní sebeuspokojivou pózu lásky, jak se to mnohdy stává (znám to od sebe) - ale tu tichou, účastnou - být s ohroženými. A nejde-li nám si ji navodit, pak prosme Boha skrze Krista, aby jim Sám svou Láskou pomáhal, případně nám pomohl pomáhat.
Pane, prosíme o ochranu pro tyto ohrožené a o posilu pro ně, budou-li procházet tíhou živelní katastrofy. Prosíme o pomoc a solidaritu lidí s nimi.
(Takto či podobně se lze nyní modlit denně.)
PS - Jsem teď rád, že po povodních 2002 v Písku jsem z okresu tlačil na to, aby se v rámci IZS vybudovaly na levém břehu Otavy mohutné protipovodňové betonové bariéry. Vyšlo to. Jsou tu totiž i dva skvělé DPS, obyvatelé se tu cítí bezpečněji. Akorát milí pejskaři museli trochu změnit trasu, ale jistě jim to pejskové odpustili. Pes totiž si mnohé pamatuje, tak jako člověk, ale na rozdíl od člověka není pomstychtivý.
.oOo.
A tři dávné písně:
https://www.youtube.com/watch?v=21qxpGdoumQ>
stačí zvuk:
(V roce 1971 jsem o Donovanovi psal do Pop Music Expressu, než nám ho komunisti zrušili.)
https://www.youtube.com/watch?v=hjYw5Q5a-58>
2024 ©