Jezdili jsme teď dva dny s přítelem režisérem Honzou Řehákem po jižních Čechách a Šumavě a točili pro YouTube různá krásná místa, hlavně kapličky, s mým nesouvislým povídáním, které se k nim vztahovalo. Byla to jedna z mých nejkrásnějších „dovolených“. (Pozn.: Předloni jsme s Honzou natočili povídání Hřmění u Rozálky.) Bezpočet kapliček zlikvidovala v naší vlasti sovětská armáda v rámci boje proti náboženskému tmářství, za dob komunistické ateistické agresivní lůzy, nejhorší v dějinách, jich také mnoho zaniklo, ale ne všechny, díky obětavosti venkovských věřících.
Točili jsme například v Chalupách za Oborou u kapličky, kterou tu nechal zřídit náš pan kníže (jak tu býval Karel Schwarzenberg dříve jeho vrstevníky nazývám s úctou a láskou, nyní to spravuje Bedřich Schwarzenberg), na Šumavě mj. kapličku U Lizu, kostel Dobrš a kapličku a studánku (nejmenší na světě) Strašín. Řekl jsem do pořadu i o básni, co byla kdysi na dveřích kaple U Lizu za Zdíkovem už schátralá, tak jsem si ji tam před asi 10 – 12 roky pro jistotu rukou opsal, přepsal na počítači, přimaloval drobnost (kapličku mezi stromy a obrys ČR a plamenem), zalaminoval a připevnil tam. Je to tam ty roky dosud úplně neporušené, ba s vyměněnými, lepšími připínáčky, tak mám radost, že vandalismus nedosahuje všude. Okýnkem ve dveřích jsem si všimnul, že velká modrobílá oltářní socha Panny Marie je přibližně ta podoba, co byla původně ve Strašíně v kapličce.
V kostele ve Strašíně jsem si opsal citát od sv. Bernarda - Boží Vůle je, abychom vše dostávali přes Pannu Marii.
Následující kapitolku jsem kdysi napsal do knihy Světliny. Pojednává o jedné slunovratové meditační akci z 90. let, nevím už, která organizace s tímto skvělým nápadem pro širokou veřejnost přišla. Každý zájemce si měl „obydlit“ jeden kopec ke slunovratové mírové meditaci.
Začal jsem poněkud poťouchle: Mnozí z nás si ještě pamatují z riskantních dob komunistických vtip z tehdejší pomyslné soutěže „O zlatou mříž ministerstva vnitra“ či později „Sedí celá rodina“. Koloval před 3 – 4 desetiletími:
Na vrcholkoch dvoch kopcov sedia bačovia. Jeden vykrikuje na druhého:
-
Jano, vieš, že zomrel Brežnev?
-
Nepočul som ťa.
-
Brežnev zomrel.
-
Čo hovoríš?, volá zase Jano.
-
Brežnev zomrel. Si hluchý, alebo čo?
-
Nie som. No vieš ako sa to pekne počúva?
Podobný pohled, ne však poslech, skýtávaly v devadesátých letech některé naše hory a kopečky o červnové slunovratové noci. Bývaly osídleny každý svým človíčkem, avšak nepokřikovalo se. Mlčelo se dokonce velmi hluboce, neboť se prožívalo cosi vzácného, tajemného. Noc letního slunovratu je posvátná už od pohanských dob. Kosmem vane touto dobou zvláštní napětí nejkratší noci, kdy jen trochu pohasínající obloha jako by žehnala zemské přírodě a střásala na ni oplodnění nebes. Nejdelší den v roce může být inspirací i k maximu světelné výhně pro naši duši, pro její jasnost, čirost, bezpečný přehled, světlo moudrosti. Je to tajemný čas mezi Letnicemi a svatým Janem. Mystická atmosféra se uchovává i do svatojanské noci, opředené starými slovanskými bájemi a zvyky. Duše, která se po velikonočním vzkříšení a jarní obnově proklubala jako velikonoční kuře z tvrdé skořápky vnitřní ztuhlosti na světlo boží (neboť toto je symbolika velikonočních vajíček) a hledí do plného denního světla, má v době sluneční kulminace nabýt křídel ke vzletu do sférického vědomí a jím oplodnit svůj život na zemi. Tento čas je k tomu nejpříhodnější. Nadechla-li se duše ve velikonoční době alespoň trochu svěžího a obnovujícího života zmrtvýchvstalého Krista, může se v létě rozvíjet jako květ, přijímající oplodnění letními slunečními ohni. Nakolik jsme se na jaře duchovně probudili a byli vzkříšeni – a to nám měly jarní svátky přinést – natolik můžeme být v létě oplodněni a vnitřně zpevněni sluneční mocí a silou, aby náš jarní květ neodkvetl nadarmo. Každý podle své vývojové dráhy a citlivosti pro řeč kosmu a přírody má tyto síly k dispozici.
Tak jako se kdysi zažíhaly na kopcích vatry a strážci o sobě navzájem věděli, tak o sobě v 90. letech věděla i síť podivínů, putujících toho večera na hory a zažíhajících této noci na horách plameny viditelné i plameny nitra. Každý věděl o účelu této akce jakéhosi společenství své, tak jako každý, kdo se o ní dozvěděl, si ji vyložil po svém. Pro jednoho je to snad legrácka pár recesistů, pro druhého tichý happening, další v tom uviděl romantiku milovníků přírody, jiný promytí nitra, inspirované přírodou… Někteří účastníci se pokoušeli vyzářit ve prospěch celku kladné myšlenky a city, protože podle dávné moudrosti je celý svět propojen v jediný živý organismus. Pravda, k vysílání kladných myšlenek se člověk musí snažit trvale, jinak mu z vylezení na kopeček jednou za rok zůstane v paměti leda poštípání sedací části těla mravenci.
Smysl pro toto počínání by asi měl i jiný blázen na kopci, či spíše ti, kteří jej pro svou píseň stvořili:
Jeden den po druhém
na kopci samoten
muž s úsměvem pošetilce
setrvává v klidu srdce.
Nikdo ho znát ale nechce
za blázna ho všichni mají
mlčí když se ho na něco ptají.
Blázen však ze svého kopce
vídá jak zapadá slunce
jeho oči pozorují
jak světy kol kolem plují.
Daleko na cestě
hlavu v oblacích…
Není kdo by ho měl rád
že jsou blázni on zas ví.
On jim nikdy nenaslouchá
své city jim neprojeví…
Dovolil jsem si trochu přebásnit text překladu jedné nezapomenutelné písně.Komu překlad části veršů z angličtiny nic neříká, nechť si k tomu přimyslí líbezný flétnový doprovod a vrátí se o asi půl století nazpět. Ještě nic? Křehká, lyrická píseň The Fool on the Hill – Blázen na kopci od klasiků beatu Johna Lennona a Paula McCartneyho. Za melodii by se nemusel stydět ani Mozart, za poetické téma ani největší básníci.
Účastníci popisované akce říkali asi toto: nejen naše činy, ale i naše vědomí a vnímání spoluvytvářejí to, čemu jsme až dosud chybně říkali nehybná realita. Vyberme si svou horu podle svých možností a během večera na ni vystupme – sami, nebo s malou skupinkou přátel. Dejme klid svých duší a mír svých srdcí do služeb tohoto světa! Pojďme spolu procítit jemnou, subtilní, ale přece jen nezrušitelnou sounáležitost všech, kteří cítí odpovědnost. Pokusme se všeobjímající láskou léčit nemoci lidí, stromů, země. Ve své samotě na vrcholcích hor budeme se všemi. Vyčkejme východu slunce, sejděme do údolí… Také blázni? Jak pro koho.
Podobné postoje a pocity si můžeme navodit i pokud nemůžeme nebo se nám nechce zlézat hory. Ať už ale sedíme na vrcholu východoslovenské Kýčery, Lesného ve Slavkovském lese, Božího kamene u Kraselova, Blaníku či jen malého kopečku bývalého keltského hradiště u Mirotic, nebo „pouze“ doma v křesle, můžeme v oné době zažít mnohé. Co třeba? Můžeme si uvědomovat, že od oživení působením Ducha svatého ve světelné výhni Letnic, kdy je obnovováno osvícení pravou moudrostí, se lze s přibývajícím létem stále více opírat o sílící niternou vůli a kázeň. Ta napomáhá, abychom se nezalekli osudové tíhy, dělící nás od duchovního cíle. Pouze člověk s vytrvalou letní vůlí bude břemena svého osudu zpracovávat s otevřenýma očima žhnoucího letního dne, bude přijímat trpělivě, učenlivě a odvážně překážku za překážkou, svízel za svízelí, nemoc za nemocí, až z každé získá poučení a posilu a jednou vše spálí a rozpustí. Příliv sil k tomu bývá nejsilnější právě touto dobou. O Letnicích hledáme sebe, svou bytost, v Ohni Kristova Já. Tento oheň nás může přivádět a posilovat k tomu, abychom hledali společenství s lidmi a radovali se z něho. Kolem slunovratu a svatého Jana si jednotlivé plameny uvědomují samy sebe jako součást velkého Ohně, která má krok za krokem proměňovat Zemi a lidstvo.
V létě zemská Duše vystupuje k nebesům, aby se s podzimem vracela s nebeským oplodněním Slunce a hvězd a přinášela nám tak inspirace zase jiné meditační nálady.
A ještě ta báseň z kapličky U Lizu
V rozkošném kraji Šumavy
tu, kde kaplička dnes stojí
jen studánka kdysi byla
kolem hluboký temný les
z něhož v noci zbloudilý se svým koněm
marně cestu hledal.
Nad místem tímto posvátným
se Matka Boží zjevila
a ve světle, jak sluneční záře
bloudícímu na cestu zářila.
Vykácel lid ona místa
a k Boží slávě kapličku zde vystavěl.
Bývala slavná kaplička ta bílá
lid zdaleka k ní přicházel.
Vždyť voda zázračná od dávna zde byla
za zdraví vrácené tu mnohý děkoval.
Vycházíš pak pohnut, k životu se vracíš
požehnán jsi Kristem jenž v ní přebývá
se svou Matkou milou, jejíž úsměv spatříš
a duše tvá znovu víry nabývá.
Zdá se ti, žes jiný, než když jsi sem vešel
jak zrozený znovu k boji života
zas dál směle kráčíš, ve svém srdci vesel
duši uzdravila Boží Dobrota.
Zapěješ si cestou, láska k vlasti roste
srdce tvé chce drahou zami objímat.
Šeptáš - Země drahá, máti milovaná
Bůh ať Tebe chrání a nám požehná.
J.M.L.
Původní, dnes již neexistující obraz Panny Marie ve Strašíně. Autorem byl místní hajný (s malým h).
2024 ©