Co tolik okouzlilo Dvořáka v Americe, a čím tak okouzlila jeho Novosvětská symfonie Ameriku? Dokonce jej považovali za zakladatele americké národní hudby. K americké duši měl blízko. Dvořák nebyl jasnovidný v tom slova smyslu, jak to známe dnes. Platí ale i slova, že láska otevírá duchovní zrak, a leckdy lze zahlédnout láskou něco, co běžným způsobem nelze. Domnívám se, že se Dvořákovi do této hudby mísí i jeho láskou otevřený pohled do budoucnosti Ameriky. Jistě, dnes vidíme jen tu reklamu, touhu po úspěšnosti, bůžka mamonu atd., a ještě si to umocňujeme módní protiamerickou hysterií různých spikleneckých a konspiračních teorií. Jenže kdesi v pozadí za tím vším může probleskovat i cosi z budoucnosti, co Dvořák patrně zachytil. Podle R. Steinera Amerika povolána "do této kulminace materialistické vlády vložit podněty spirituálního života". S. Prokofjev k tomu uvádí, že "splnění této pravé úlohy Ameriky bude však pro ni bezprostředně spojeno s tím, že prodělá zkoušku zážitku smrti. To ale bude k ní přistupovat zvenčí, z celé konfigurace materialistické civilizace a bude, pozorováno více esotericky, spočívat v tom, že v této říši smrti se dosáhne sil vzkříšení, které potom povedou k založení nové spirituální kultury, pro niž Západ nese v sobě zárodky. Neboť v epoše duše vědomé není možná pravá spirituální kultura, aniž do sebe přijme síly smrti a aniž je vědomě překoná spojením s Kristovým impulsem. Právě tam, kde síly smrti a zničení vystupují nejsilněji, existuje možnost nalézt současně přístup ke zdroji sil vzkříšení, neboť od mysteria Golgoty jsou tyto dva polární zážitky neodlučitelně spojeny navzájem. Proto musí také Amerika projít tím nejkrajnějším materialismem, aby poté, co jím prošla, jaksi "na druhé straně" z oné strany hmoty opět uchopila ducha, který přemáhá smrt a který otvírá oprávněný (a nikoli ahrimanský) přístup k vyšším světům...". Co když Dvořák svým ryzím slovanským srdcem zachytil i cosi z této vzdálené budoucnosti?
Honíme se za různými padělky tzv. meditační hudby, hudby sférických vibrací, (už v někom něco skutečně hodnotného rozvibrovala? A co to je ta vibrace? Leda pojem z fyziky), za Andělskými zpěvy (není to troufalost a nadutost označovat cokoliv z hmotné úrovně za andělský zpěv?), ale tu nejúžasnější esoteriku máme neustále pod nosem. Tentokrát tím myslím jako příklad třeba tohle: Dvořákovu Novosvětskou, hlavně Largo (mimochodem, je to jedna ze tří nejhranějších symfonií ve světě). Chce to ale ustoupit od toho módního humbuku duchovního „meditačního“ bulváru a ukázněně a několikanásobně se v tichu zaposlouchat do celé symfonie. Nějaké orientační pojednání není na škodu. Kdybychom takový poslech pak nazvali třeba metodou „esoterní koncentrace“, leckdo by zastříhal ušima pod vidinou nějakého duchovního zisku.
Ale už dost těch pichlavostí, uvažujme už normálně. Largo (druhá věta oné symfonie) líčí, spíš obsahuje mj. náladu, kterou měl indiánský národ (kmen) při lesním pohřbu manželky indiánského náčelníka, krásné Minnehahy, Smavé vody. Je v tom celá společně prožívaná tichá vroucnost, zejména v nesmrtelné melodii anglického rohu a v následných smyčcích. Je tu hluboce a živě vylíčen děj doprovázení duše až do náruče Kristovy. Né ten náš častý sžíravý smutek, ale spíš doprovázení vznešené a milované duše, kterému se oddává ztišené společenství ve svatém pohroužení (smyčce unisono). Probíhá tu nejúžasnější doprovázení duše až do říše vykoupení velkého Mannitou, který nebyl ničím jiným, než indiánským vycítěním Krista v zemské auře. Neznali děj Kristovy oběti, ale rozeznali ho jako Ducha Země, kterým se pak navždy stal. Až sem dosáhl zbožný Dvořák při líčení onoho indiánského cítění. Samozřejmě že nemohl vědět, že i toto je indiánské zachycení Kristovy aury, ale jeho hluboká zbožnost k jejich Velkému Duchu dospěla, vytušil tu podobnost se svým zbožným cítěním. Můžeme zde pochopit to, co je hudebním kritikům skryto, totiž že Dvořák svým opravdovým křesťanským založením bezděčně nalezl Kristův impuls i v indiánském Mannitou, Velkém Duchu, jak jej nazývali. Je příznačné a milé, že uprostřed této vznešené mystické hudby nechal Dvořák radostně zašvitořit ptáčka, ale pak se zas vrátil do děje Indiánů. Dostal se k tomuto líčení tím, že jej při jeho americkém pobytu oslovil epos H. W. Longfellowa Píseň o Hiawathovi, kterou si takto prožil. Skladatel proniknul až k napojení na indiánskou národní duši. V závěru Larga se s ní loučí, Largo končí pomalým opouštěním indiánského aktu doprovázení duše, přičemž se tím Dvořák současně vymaňuje i z tohoto v pravém slova smyslu mystického pohroužení do sféry, kterou téměř jasnozřivě zavnímal. Ztišený patos jako by uzavíral jasnozřivý průhled do indiánského světa a ukládal ho něžně dosnít ve věčnosti.
(Asociace: Napadá mne podobný popis, ale slovní, obsažený v knize V náruči světla od americké Indiánky Betty Eadie, nedalo mi to kdysi a musel jsem klíčovou část ocitovat do své knížky Tajemství čtyř ročních dob.)
Po Largu - rázným trhnutím se skladatel hudebně opět ocitá ve velkoměstském ruchu. I ve Scherzzu se proplétá líčení širých plání, hlubokých lesů a dravých řek střední Ameriky (či přesněji – Spojených obcí severoamerických, jak se tehdejší USA nazývaly) s vrkáním vysockých holubů, po kterých se Dvořákovi zastesklo, i s českou venkovskou tancovačkou. (Po příjezdu do Ameriky dlouho Dvořák žádnou hudbu niterně nedostával. Od jistého momentu – kam šlápl, tudy tekla muzika.)
Kdybychom si chtěli hrát se slovíčky jako esoterika, pak toto dílo, staré téměř jednoačtvrt století, by bylo esoterikou přímo ukázkovou. Nevadí ani, že Dvořák, ač skládal tuto symfonii už v době rozběhlého ba vrcholícího romantismu, používajícího všech možností a barevných odstínů velikého symfonického orchestru, rozrostlého do obrovského aparátu, se zde spokojil s úsporným obsazením, obvykle jen osmnáctičlenným, jaké bývalo v symfoniích ještě za dob Beethovenových. Jako by se zde snad až záměrně oprošťoval od hustého až přesyceného zvuku moderního symfonického orchestru, který v oné době již odvážně razil Strauss a Mahler.
V Largu a i v celé symfonii Z Nového světa můžeme sledovat ještě cosi zajímavého i z jiného hlediska (zatím jsem to v žádném rozboru nenalezl): časové odlišnosti hudebního líčení. Místy skladatel bezprostředně líčí to, co v tu chvíli přímo prožívá, co se v něm právě tvoří. Je to zejména jak počátek symfonie (nový dojem z připlutí lodí do Nového Yorku, jeho ruch atd.), tak v druhé větě, Largu ono hluboce koncentrované zaujetí indiánským dějem a indiánskou duší. Po chvíli následuje pohled na totéž z odstupu, tedy líčení již ze vzpomínky, z nadhledu, hudební referování o něčem. Takto se pak v rekapitulaci symfonie vrací Dvořák i k Indiánům. Většina z třetí a čtvrté věty jsou již vzpomínky nebo líčení prožitků, které skladatel již před tím měl. Pro sebe tomu říkám „hudba šestého pádu“. O Largu mohl Dvořák nejspíše říci ono své „slyším hudbu“; to ostatní je dílem mistrovského promyšleného a procítěného kompozičního umění hlubokého člověka. Během symfonie jsou hudební myšlenky přehledně sledovatelné, asi jako když přicházejí a odcházejí různí lidé a my je můžeme spatřovat. V Largu jsou ale všichni ztišeni v chrámu.
Ono přímé vyjadřování prožitku a posléze jeho završení vzpomínkou na něj, líčením ho, je tentýž mechanismus jako dvě fáze zejména u mystického prožitku, u pohroužení do něčeho, čím jsme uchváceni, ať už něčeho uměleckého, vztahového, nebo zejména duchovního: Ta hluboká chvíle, kdy cosi poprvé intenzivně prožíváme - niterně nazíráme přímo, kdy vlastně v sobě cosi tvoříme nebo necháváme tvořit v posvátném zanícení, netrvá věčně. Není to v lidských silách. Pak přijde odplutí toho, máme již jen vroucnou vzpomínku na to, vybavujeme si to znovu. Je to již referování o tom, ať už sobě samému nebo druhým. Je zde odlišnost asi jako když v úžasu zíráme na krásu, mohutnost, jiskření vodopádů, až ani nedýcháme - a posléze se otočíme k odchodu s myšlenkou: To byla nádhera. Jsme toho ještě plní, ale ne již bezprostředně. Končí-li, odchází-li prvotní prožitek, můžeme jej vděčně a nesobecky ukládat jako vzácný skvost do pokladnice krás a hodnot, o kterých víme. A právě toto můžeme krásně vypozorovat v Largu, kdy je Dvořák nejprve přímo v tvoření prožitku, poté tento indiánský děj i zbožně ukládá, opouští ho, vymaňuje se z vhledu, z vize. Připadá mi to, jako by odstupoval od indiánských lesů a prérií vzhůru a hleděl na ně s láskou ze stále větší výšky, až nastává postupná reflexe, vděčnost, něžné rozloučení. A již spěchá k dalšímu líčení, ke vzpomínkám na vlast aj. Pak se ke konci ještě vrací k Americe, ale s vděčně patetickým odstupem.
Po tolika posleších si objevuji, které z výkladů, které jsem k tomu četl a které mi pomohly, to vystihly nejlépe, případně co nepostihly. Pak i vím, co je v Novosvětské třeba americké, indiánské, a co ryze české. Je to tam obojí, a někdy to přechází naráz. Třeba ve velebném Largu ve druhé větě je napojení na indiánskou národní duši (skrze báseň o lesním pohřbu ženy indiánského náčelníka, kde její duši doprovází něžně a soustředěně celý kmen), a to naráz přeskočí do vrkání holoubků na Vysoké u Příbrami, kde je Dvořák choval. Od třetí věty už je Dvořák víc doma, je tam i vesnická tancovačka, ale před koncem se ještě nostalgicky zasní o Americe, zopakuje si, už jen zdálky, jakoby v oparu, to krásné prožité, co bylo v prvních dvou větách, vymaňuje se pak z toho do vroucného i mohutného závěru.
Všimněme si, že mnohé skladby zejména období romantismu jsou často líčením něčeho mimo skladatele, nebo přesněji, vzpomínkou na prožitek, referováním o něm. I snad celá Smetanova Má vlast je oslavným líčením toho, co z objektivní existence ve vnějším světě skladatel již prožitkově v sobě zpracoval (příroda, lid, slavná historie…). Naproti tomu Beethoven bývá plně ponořen v úrovni, kterou právě tvoří.
(Aby nedošlo k omylu - nelze vést žádnou dělící čáru, co je či není „správné“, je to jen na nitru skladatele.)
U Dvořáka je úžasné elegické zaujetí směrem k minulosti například v cyklu Legendy (je neoprávněně opomíjen, nebo se spíše hrají jen jednotlivé skladby, nikoliv celek, což neumožní dostatečné vnoření se do atmosféry cyklu).
Je dobré i vědět, co je hudba absolutní a co programní. Ta první, zjednodušeně řečeno, není vyložitelná, je inspirována tím, co nelze slovy zachytit. Bývají to většinou třeba nástrojové koncerty. To jsem nevěděl, a tak jsem asi dvacet let byl nešťastný, že tomu "nerozumím", než jsem pochopil, že tu je krása hudby samotné, bez výkladu. Ta programní má "výklad" (i když bývá krásná i bez něho, tedy taky "jen" hudebně). Třeba Novosvětská začíná jemně, zastřeně, v očekávání - Dvořák spatřuje z lodi Nový York, jak se tehdy říkalo. Poté mocné trhnutí a ruch - ocitá se ve velkoměstě. Atd.
Podobně třeba Janáčkova Sinfonietta, symfonie Schubertovy atd. (Janáček nadepsal Sinfonietta, nikoliv Symfonieta, jak se dnes většinou skladba nepřesně uvádí.)
Ještě několik vedlejších úvah. Když občas pozoruju tváře hráčů vážné hudby, ať symfonické nebo komorní (kdysi víc živě, dnes spíš jen v televizi), všiml jsem si už od dětství jakési záhadné krásy ve tvářích některých z nich. Je to krása (pro mne) tajemná, nevyjadřující se zřetelně navenek. Dá se říct místo krásy i kouzlo nebo záhadnost. Pozoruju to u některých žen i mužů. Postupně se mi rozbřesklo: ona těžko uchopitelná krása se tam vtiskuje během denního soustředěného hraní (cvičí obvykle od dětství či mládí řadu hodin denně), kdy obličej není rušen a rozptylován interakcemi s okolím a rozmanitými náladami při nejrůznějších situacích a hovorech, včetně těch nejbanálnějších (tak jako my ostatní hlavně v zaměstnání). Jejich několikahodinová denní koncentrace, ukázněnost, pozornost na noty, ruce i srdce, se do obličejů některých z nich protiskuje. Není to krása expresivní, vytvářená při kontaktu s okolím, ale při kontaktu s hudbou, a zároveň kontaktu plně ukázněném, kdy pozornost nesmí unikat ani na vteřinu. To je ona pevnost výrazu některých tváří. (Vídáme něco podobného i na portrétech mnoha dávných osobností.) Nosí si svou hodnotu v sobě, nejsou snadno rozluštitelní. Jistě že to není u všech, nelze z toho učinit pravidlo. U jazzmanů to nevídám. Určitě tu hraje roli i náplň hudby – od skladatelů vážné hudby plyne vyšší inspirace (i kdyby ji hráč vždy nevnímal).
To byly jen volné, snad trochu inspirativní úvahy, ne žádná posluchačská kouzla, spíše jen naznačení jednoho ze směrů vnímání, se kterým si můžeme pohrávat do sytosti bez ohledu na hudební vzdělání. Chce to spíš trpělivost, oddanost a úctu k hledanému.
A proč ten titulek? Kosmonaut Eugen Cernan si propašoval na Měsíc Dvořákovu Novosvětskou. Jiný kosmonaut si tam s sebou vzal Nerudovy Písně kosmické.
2024 ©